Lotus Esprit |

Lotus Esprit

1981 Delorean

     Jen málokterý sportovní automobil se může pochlubit tak dlouhou dobou výroby jako Lotus Esprit. Zásluhu na jeho dlouhověkosti mají dvě významné osobnosti automobilové historie, konstruktér Colin Chapman a designér Giorgetto Giugiaro. Sportovní duch tohoto kupé s motorem uprostřed dokládá i jeho název, Esprit totiž znamená ve francouzštině „duch".

     Anthony Colin Bruce Chapman se narodil v roce 1928 na předměstí Londýna a již ve věku sedmi let postavil svoje první vozidlo, dětskou závodní „buginu.“ Během studií na technice postavil skutečný závodní automobil, vycházející z Austinu Seven a sám se na něm úspěšně účastnil terénních soutěží. Po skončení služby u letectva RAF postavil další dva závodní automobily (Mk II a Mk III) a v lednu 1952 založil vlastní firmu, Lotus Engineering Company, aby uspokojil zájem o tyto lehké a výkonné sportovní nástroje. Mimořádně úspěšný byl Mk VI s prostorovým rámem, Chapman jich prodal s motory Ford nebo MG přes sto kusů, většinu ve formě daňově zvýhodněné stavebnice.

     V následujících letech se Chapman věnoval návrhům závodních vozů (Lotusy vyhrály 79 Velkých cen a získaly pět titulů mistra světa) a také cestovních sportovních vozů. Po typu Mark VI představil Chapman v roce 1957 dva modely, Elite a Seven. Dál následovaly typy Elan (1962) a Europa (1966), ale to už se v Colinově hlavě rodila myšlenka na stavbu supersportu s motorem uprostřed.

Esprit přichází
     Karosárna Ital Design a její vůdčí osobnost Giorgetto Giugiaro připravili pro turínský autosalon v roce 1972 studii dvoumístného kupé Esprit se sklolaminátovou karoserií, jejíž tvary prozrazovaly příbuznost s předchozí Giugiarovou kreací Maserati Boomerang. Na nízkou plochou příď navazovalo silně skloněné čelní sklo (19 stupňů od vodorovné osy). Dalším výrazným stylistickým prvkem byl prolis v horní části boků a téměř čtvercové boční okno. Tato studie využívala podvozkové díly typu Europa s prodlouženým rozvorem.

     Ženeva 1973 byla na stánku Ital Designu svědkem premiéry prototypu Esprit, který se v detailech lišil od Giugiarovy studie z předcházejícího roku. Zmizely například „žaluzie“ na přední kapotě, boční prolis se posunul níž do místa, kde se spojovaly obě půlky karoserie a přístup k motoru již nebyl řešen vyklápěním celé zadní části karoserie. Základní rysy studie však zůstaly zachovány.

     Sériové provedení Espritu označené jako S1 se představilo na pařížském autosalonu v roce 1975 s dvoulitrovým celohliníkovým čtyřválcem 112 kW (160 k). V důsledku naftové krize a následné recese se Lotus dostal do finančních potíží, které způsobily oddálení začátku sériové výroby až do června 1976. Po odstranění některých „dětských nemocí“ se Esprit začal dobře prodávat, zvláště když se objevil ve filmu s Jamesem Bondem (The Spy Who Loved Me) jako obojživelné vozidlo. Úspěšné bylo i uvedení Espritu na americký trh, takže v roce 1977 se prodalo 580 kusů.

S2 a DeLorean
     V srpnu 1978 se začal prodávat Esprit S2 s řadou drobných vylepšení proti typu S1. Motor dostal nový vačkový hřídel (mělo jej i několik posledních S1), takže výkon stoupl na 118 kW (160 k). Interiér dostal nová vhodněji tvarovaná sedadla, nové přístroje a digitální hodiny. Na karoserii s rozměry 419 x 186,7 x 121 cm byly přepracovány nasávací otvory za bočními okny, přední spoiler a zadní koncová světla (pocházela z Roveru).

     Prvními majiteli Espritů S2 se stali jezdci závodního týmu Lotusu, Mario Andretti a Ronnie Peterson. Na birminghamském autosalonu 1978 se představil Esprit omezené série v černé a zlaté barvě sponzora John Player Special (stejné zbarvení mělo i letadlo týmu JPS), oslavující Andrettiho titul ve formuli 1. Každý ze stovky vyrobených vozů této série měl na přístrojové desce číslovanou plaketu s podpisem Colina Chapmana.

     Zajímavou epizodou tohoto období byla účast Lotusu na vývoji vozu DeLorean DMC-12. Dvoumístné kupé s křídlovými dveřmi mělo řadu podobností s Espritem. Karoserii z kompozitů rovněž navrhl Giugiaro a motor Renault V6 byl umístěn vzadu. Právě na vývoji tohoto motoru se podílel Lotus. Po dvouletém úsilí skončil celý projekt bankrotem firmy DeLorean, přičemž se ztratily miliony liber od britské vlády, určené na stavbu továrny v Severním Irsku. Touto aférou si Chapman trochu pošramotil pověst a pravděpodobně měla svůj podíl i na srdečním infarktu, kterému Chapman 16. prosince 1982 podlehl ve věku pouhých 54 let.

S2.2 a Essex
     Dalším sponzorem stáje Lotus se stala v roce 1979 společnost Essex Petroleum a v jejích barvách se koncem roku představily v Albert Hallu tři prototypy Espritů. Měly nové přeplňované motory 2,2 litru (2174 cm3), ale do výroby se ještě dříve (v březnu 1980) dostaly jejich atmosférické verze (Type 907). Vývoj 2,2litrového motoru usnadnila spolupráce s evropským Chryslerem, jemuž Lotus dodával tyto motory pro rallye tým Talbot Sunbeam-Lotus.

     Sériové Esprity S2.2 měly další významné zlepšení – pozinkovaný rám podvozku. Lotus tak mohl nabízet pětiletou záruku proti prorezavění, vyžadovanou v USA. Jinak zůstalo vše při starém, jen cena vzrostla téměř na 15 tisíc liber.

Esprit Turbo
     Krátce po uvedení typu S2.2 se v září 1980 objevila dlouho očekávaná novinka – Esprit Turbo. Ještě před oficiálním uvedením Espritu s turbomotorem nabízeli dealeři Bell & Colvill konverze typu S2 s turbodmychadlem Garrett. Je možné, že Lotus využil zkušenosti dealerů s touto konverzí při vývoji vlastního turba, ale inovace se netýkala jen motoru. Nový byl i podvozek, zadní zavěšení a aerodynamičtější styling. Rozmístění jednotlivých komponent ukazuje názorně průhledový obrázek. Přeplňovaný motor měl výkon 156 kW (212 k) a maximální rychlost Espritu Turbo stoupla na 243 km/h. Také Esprit Turbo si zahrál ve filmu s Jamesem Bondem (For Your Eyes Only).

     Esprit Turbo (interně označovaný M72) byl modernizován i zvenku. Giugiaro osvěžil vzhled větším předním spoilerem a nárazníkem, novým lemem na bocích a pozměněnými chladicími otvory za bočními okny. V kabině se objevila nová sedadla. Zpřísněná americká emisní omezení si v roce 1986 vynutila vývoj dvou nových verzí modelu Turbo: HCPI (High Compression Petrol Injection) pro USA a HC pro „zbytek světa.“ HCPI používal vstřikování paliva Bosch K-Jetronic a katalytický konvertor. Měl také zvýšenou kompresi a plnicí tlak. Verze HC (High Compression), měla stejnou hlavu s vysokou kompresí, ale zůstala u karburátorů. Esprit Turbo existoval i v otevřené verzi.

S3
     Na jaře 1981 dostal Esprit Turbo bratříčka s atmosférickým motorem, typ S3. Tento model byl pochopitelně levnější než Turbo, stál dokonce o 1800 liber méně než model S2.2. Měl přitom všechna vylepšení použitá u Turba – nový podvozek, zavěšení a brzdy. Na přání bylo možné získat hliníková kola ve stylu Turbo. S motorem o výkonu 110 kW (150 k) dosahoval 222 km/h a z 0 na 100 zrychlil za 6,7 s.

     Během své třicetileté historie procházel Esprit řadou menších úprav, ale jen jednou výraznou modernizací karoserie a jednou zásadní změnou pohonu na vidlicový osmiválec. Automobilka Lotus přitom změnila třikrát majitele.

     Po náhlé smrti Colina Chapmana v prosinci 1982 se Lotus dostal do finančních potíží a v roce 1986 se nabídlo řešení v podobě prodeje firmy koncernu General Motors. Mohly tak pokračovat práce na projektu M71, Espritu s motorem V8. První vlaštovkou se stala Giugiarova studie Etna (1984), poháněná čtyřlitrovým motorem V8, vyvinutým Lotusem. Etna měla kromě propagace motoru V8 za úkol představit práci speciálního poradenského oddělení Lotus Engineering and Technology, založeného v roce 1980. Studie byla například vybavena radarovým systémem a centrálním počítačem k řízení motorového managementu, aktivního zavěšení kol, klimatizace a ABS.

Znovuzrození Espritu – X180
     Pod vedením Petera Stevense došlo v říjnu 1987 k výraznému faceliftu Espritu. Stevens měl již zkušenosti z návrhu modelu Excel (1983) a jeho tým dal Espritu měkčí, zaoblenější tvary. K ještě významnějším změnám však došlo pod povrchem. Esprit X180 byl od základu navržen tak, aby mohl být montován moderním procesem VARI, přičemž jeho nová konstrukce byla mnohem pevnější, trvanlivější a snadněji vyrobitelná. Základní koncepce podvozku a zavěšení kol zůstaly beze změny. Interiér dostal nová sedadla, která svým tvarováním nepatrně zvětšila prostor pro nohy. Nové brzdy dodala Toyota a pětistupňová převodovka pocházela od Renaultu. Motor dostal 5 koní navíc, takže Turbo dokázalo zrychlit až na 255 km/h. V roce 1989 dostaly všechny Esprity vstřikování paliva AC Delco (pobočka GM) s pokročilou mikroelektronikou.

Konečně superauto – Turbo SE
     Lotus Esprit Turbo SE byl prvním modelem této řady, který bylo možno bez nadsázky nazvat superautem. Jeho motor byl vyladěn na výkon 197 kW (264 k), takže jeho maximální rychlost se vyšplhala na 267 km/h.

     Umožňovaly to nové kované písty, chladič vzduchu přiváděného do motoru a hlavně vstřikování paliva, které starému čtyřválci vdechlo nový život a zařadilo jej mezi nejvýkonnější 16ventilové čtyřválce na světě. Esprit se tak stal plnohodnotným soupeřem vozů Porsche 911 a Ferrari 328. Lotus si tyto parametry nechal dobře zaplatit, cenou 42 500 liber byl o 8 600 liber dražší než standardní Esprit Turbo, který zůstával dál ve výrobě.

     V roce 1991 skončila výroba modelů s atmosférickými motory a Lotus se pustil do ambiciózního programu závodních modifikací. Omezená série modelu Esprit Sport 300, představená v Birminghamu 1992, měla výkon 221 kW (300 k). Dva z nich se zúčastnily závodu 24 hodin Le Mans v roce 1993, ale bez úspěchu.

S4
     Na jaře 1993 skončil Lotus s výrobou letitého Excelu a jen krátce vyráběného Elanu M100 a tak ve výrobě zůstal jediný model, nesmrtelný Esprit. Dostal jméno S4 (Série 4) a přinesl mírný facelift (menší spoiler, novou kapotu, nárazníky atd.). V interiéru dostal Esprit nové přístroje a volant Nardi. Novinky se daly najít i pod povrchem. Poprvé byl použit posilovač řízení, změny se dotkly předního zavěšení, pružin a tlumičů. Vůz dostal nová, 17palcová pětipaprsková hliníková kola, obutá do pneumatik Goodyear Eagle.

     Osvědčený čtyřválec 2,2 litru měl nyní 197 kW (268 k) a za 47 000 liber se dobře prodával. V roce 1994 stoupl prodej o 11 procent, přesto však měl Lotus znovu finanční problémy. Tentokrát měl pomoci prodej Lotusu značce Bugatti, vedené italským investorem Romanem Artiolim a prodej práv na model Elan korejské firmě Kia.

Splněný sen – Esprit V8
     Bugatti si příliš Lotusu neužil, v roce 1996 firma zbankrotovala a Artioli postoupil práva na značku Bugatti Volkswagenu. Lotus byl prodán malajské automobilce Proton a svoji životaschopnost prokázal na ženevském autosalonu, kde se pochlubil žhavou novinkou, modelem Esprit V8.

     Nový motor Espritu – zážehový vidlicový osmiválec s úhlem rozevření válců 90 stupňů, čtyřmi ventily na válec a zdvihovým objemem 3506 cm3 – byl přeplňován dvěma turbodmychadly Garrett T25 a měl maximální výkon 260 kW (354 k) při 6500 otáčkách za minutu. Motor V8 přinesl výrazné zlepšení dynamiky Espritu: z 0 na 100 km/h zrychlil za 4,5 s a maximální rychlost stoupla na 282 km/h.

     Zvnějšku upoutalo na Espritu V8 velké zadní přítlačné křídlo, zvětšené vstupy vzduchu na přídi a šestipaprsková kola z hliníkové slitiny. Novému Espritu přidalo na popularitě, když se objevil v kultovním filmu Základní instinkt. Přes nesporné estetické kvality ale mohl jen těžko konkurovat vnadám Sharon Stoneové. Cena vozu stoupla na 58 750 liber.

     Ještě před zahájením série závodů ve třídě GT pro rok 1996 byla na závodním okruhu Paul Ricard představen typ GT1, odlehčený na 900 kg a vybavený šestistupňovou převodovkou. V témže roce se umístil v Silverstone na druhém místě a v černo-zlatém provedení se ukazoval jako zaváděcí vůz na amerických drahách. Řadu osmiválcových Espritů završil typ V8-GT.

Poslední inovace
     Na výstavách v Chicagu a Londýně se v roce 1998 představil Esprit V8 Mk 2 s drobnými úpravami v interiéru a vylepšenou spojkou. Vůz byl o 40 kg lehčí než předchůdce. Čtyřválcové modely se dál dodávaly v podobě základního typu GT3, s motorem 1973 cm3 177 kW/240 k. Vůz se prodával až do roku 2000 za 39 450 liber.

     Nejdražším Espritem se stala v roce 1999 omezená série 50 kusů modelu Sport 350. Za 65 000 liber dostal zákazník vůz s lehkými magnéziovými koly, velkým zadním spoilerem z uhlíkových kompozitů a brzdami AP Racing. Motor byl standardní 350koňový V8, vylepšený zvýšením točivého momentu v nízkých otáčkách.

     Některé prvky série Sport 350 byly v roce 2002 převzaty do posledního faceliftu modelu Esprit. Navíc došlo k přepracování zádě, kde se objevila čtyři kruhová zadní světla (sjednocení s menším modelem Elise). Vůz také dostal nová sportovní sedadla s lepším bočním vedením a odlišně tvarovaná šestnáctipaprsková kola (vpředu 17 a vzadu 18 palců).

     Touto poslední modernizací končí dlouhá a bohatá historie Lotusu Esprit. Po postavení posledních 140 kusů, na které měl Lotus závazné objednávky, byla výrobní linka Espritů přestavěna na linku speciálních provedení modelu Elise.

     Značka Lotus žije dál a v poslední době se soustřeďuje na další vývoj modelu Exige a nový model Europa S. Úplně nový směr naznačuje studie sportovního crossoveru APX.