VW Typ 2 - Transporter III.díl
V našem malém seriále se věnujeme snad nejslavnějšímu užitkovému automobilu všech dob - vozu Volkswagen Transporter, jehož první verze spočívaly na podvozkových skupinách přímo odvozených od malého „brouku“. V minulých dvou dílech jsme pro vás připravili povídání o první sériové generaci, která se vyznačuje vertikálně děleným čelním sklem. Dnes se budeme věnovat letům 1967 až 1979, kdy se vyráběla druhá generace Transporteru.
Poslední Volkswagen Transporter první generace sjel z výrobní linky v červenci 1967. Ještě zjara byla jeho elektrická soustava pracující dosud s napětím 6V nahrazena výkonnějším systémem 12V. S Transporterem první generace, jehož se vyrobilo celkem přes 1 800 000 exemplářů, do výslužby odešlo i charakteristické svisle dělené čelní sklo. Cesta pro nový model s klenutým sklem byla otevřena.
Druhá generace začala sjíždět z výrobní linky automobilky Volkswagen v srpnu roku 1967 po celozávodní dovolené, kdy byla linka adaptována k produkci nového modelu. Konkurence byla již samozřejmě daleko lépe připravena než při představení první generace v roce 1949, je však podivné, že ani na sklonku šedesátých let nebyla koncepce Transporteru s ležatým motorem v zádi příliš rozšířená. Ve srovnání s předchozí generací byl nový vůz spíše evolucí než revolucí, změny však byly mimořádně rozsáhlé. Hned na první pohled zaujme nová příď. Dvoudílné, pro první generaci typické svisle dělené čelní sklo bylo nahrazeno velkým panoramatickým oknem. Kromě výhledu z kabiny byla vylepšena také její ventilace, a to díky dvojici rozměrných průduchů přímo na čelním panelu. Výkonné pneumatické ostřikovače byly dalším vítaným zlepšením. Silnější nárazník zasahoval do boků karosérie až k blatníkům, kde jeho okraje sloužily jako schůdky usnadňující nastupování a vystupování. Využitelnost nákladového prostoru byla zvýšena prodloužením karosérie o 10 cm a standardními bočními posuvnými dveřmi. Byl výrazně zvětšen objem nákladového prostoru a užitečné zatížení činilo rovnou jednu tunu.
Nový byl interiér kabiny. Ovládací prvky na palubní desce v továrně vybavovali potiskem a nacházel se zde i popelník. Reklamní prospekt hrdě hlásal: „Zkonstruováno pro kuřáky - kuřákem“. Pro větší variabilitu byla nyní opěradla dělená. Teprve vlastní zkušenost s modely první a druhé generace dokazuje, o kolik je nový model pohodlnější a prostornější. Mezi nejčastěji kritizované slabiny předchozího modelu patřila zadní náprava, téměř beze změn převzatá z „brouku“. I ve vozech druhé generace sice šlo o výkyvné polonápravy, ale tentokrát byly na každé straně dvoukloubové. To umožňovalo zachování svislé polohy zadních kol při všech režimech jízdy a zatížení. Redukční převodovky v nábojích byly samozřejmě odstraněny, vpředu i vzadu byl rozšířen rozchod kol, na přední nápravě se objevily bezúdržbové kulové čepy a brzdový systém byl nyní dvouokruhový. Díky tomu byly výrazně zlepšeny jízdní vlastnosti vozu. Většina těchto vylepšení se ve stejné době objevila i na „brouku“, a oba modely tak stále sdílely řadu společných dílů.
Nový Transporter byl poháněn výkonnějším motorem o objemu 1 584 cm3, který dával při stupni komprese 7,7:1 výkon 47 kW při 4 000 ot./min. Nejvyšší továrnou udávaná rychlost byla 105 km/h, ale ve skutečnosti se blížila 115 km/h.
Nabídka karosářských provedení byla stejně bohatá jako v případě předchozího modelu. Byla zde dodávka (k dispozici i se zvýšenou střechou), pick-up s jednoduchou, nebo dvojitou kabinou, pick-up s prodlouženým rozvorem a osmi, či devítimístný mikrobus, dodávaný ve dvou úrovních výbavy. Za příplatek byly k dispozici například střešní okno, ventilátor podporující větrání, rádio, nezávislé topení či vyhřívání zadního okna.
Od začátku roku 1968 se střecha u zvýšené dodávky vyráběla pro úsporu hmotnosti z plastu. V srpnu následujícího roku začalo být naplňováno nové heslo „Více bezpečnosti, více pohodlí“. Celá kabina včetně dveří byla zesílena pro lepší ochranu posádky při nárazu, standardní výbavou se stal bezpečnostní sklopný sloupek volantu. Podobně významné změny přineslo i léto následujícího roku, ačkoli zvenčí se nic neměnilo. Tehdy dostal motor novou dvoukanálovou hlavu s lepším plněním, její nevýhodou byla náchylnost k praskání. Na přední nápravě byly nahrazeny bubnové brzdy kotoučovými, zadní brzdy dostaly omezovač síly proti jejich blokování, hnací hřídele byly zesíleny a použity byly širší pneumatiky. Ještě v roce 1970 slavili vyrobení tří milionů Transportéru, přičemž jen pět let zbývalo do vyrobení Transporteru s pořadovým číslem čtyři miliony.
Rok 1971 přinesl možnost připlatit si za nový motor s objemem 1 679 cm3, který se poprvé objevil tři roky před tím v cestovním Typu 4. Jím vybavený Transporter dosahoval díky výkonu 66 koní nejvyšší rychlosti 125 km/h. Zároveň začaly být montovány větší zadní světla a hrdlo palivové nádrže se posunulo vzad, dále od bočních posuvných dveří. Ale změny následovaly i v následujícím roce. Mezi nejvýraznější patřilo zavedení bezpečnostní deformační zóny do podlahy kabiny. Vozy z roku 1972 z dosud neznámých příčin korodují nejsnáze ze všech Transporterů vůbec.
Rok 1973 přinesl přemístění předních blinkrů výše, do sousedství ventilačních mřížek, schůdky pro snadnější nastupování byly nyní zcela kryty zavřenými dveřmi. Boční posuvné dveře dostaly automatický zámek, v doplňkové výbavě se objevily ostřikovače světlometů. Pro všechny verze vyjma pick-upu byla k dispozici nově i třístupňová automatická převodovka. Téhož roku byl zvýšen objem většího z nabízených motorů až na 1,8 litru, zvýšil se tak jeho výkon, ale především pružnost.
Rok 1974 se nesl ve znamení vrcholící ropné krize. Volkswagen se navíc připravoval na spuštění výroby klíčového modelu Golf, takže Transporter musel co do modernizací na chvíli ustoupit do pozadí. V srpnu 1975 byl objem motoru 1,8 zvýšen až na dva litry. Díky použití dvou dvojitých karburátorů dosahoval výkonu 70 koní při 4 200 ot./min a tužší pérování vzadu zvýšilo užitečné zatížení z jedné až na téměř jeden a čtvrt tuny. Pokud se proslýchalo, že život druhé generace Transporteru se chýlí ke svému závěru, v roce 1976 to již bylo nade vší pochybnost. Automobilka ve svém prospektu zákazníkům vzkazovala: dobré auto již není třeba dále zlepšovat. Přesto se vozy modelu 1976 dočkaly kvalitnějšího potahu střechy, bezpečnostních dveřních klik a všestranně seřiditelného sedadla pro řidiče. V té době měli zákazníci k dispozici nezvykle rozsáhlou škálu příplatkových výbav. Přiobjednat tak šlo třeba halogenové světlomety, laminované čelní sklo, bezpečnostní polstrování palubní desky či automaticky výklopný schodek pod posuvnými bočními dveřmi.
Pro rok 1978 doplnil ještě nabídku luxusní osmimístný mikrobus s dvoulitrovým motorem a stříbrnou metalízou. Téměř neznámou je historie pěti prototypů Transporteru s pohonem všech čtyř kol. Přes úspěšné jízdní zkoušky však bylo od sériové výroby nakonec upuštěno, protože si automobilka nebyla jistá dostatečnou poptávkou po vozidle takového charakteru.
V květnu 1979 spatřil světlo osvěta první Transporter třetí generace. Byl vytvořen podle úplně nového konceptu a automobilku Volkswagen bezpečně přepravil přes celá osmdesátá léta.
Autor: Jiří Duchoň, s použitím publikace VW Bus Custom Book nakl. Bay View
Books Ltd
Laskavostí magazínu TIPpro Oldtimer
Popisy k fotografiím:
001 - VW Transporter druhé generace vyjel v létě roku 1967. Byl větší a v mnohém
vylepšený
002 - nabídka karosářských variant byla opět rozsáhlá
003 - podvozek byl doplněn dvoukloubovými zadními hřídeli
005 - v roce 1970 byl představen motor s objemem 1 600 ccm s dvojitým sáním
a výkonem 50 koní
006 - oproti očekávání byla poptávka po modelu VW T2 velká i na konci jeho
životního cyklu
007 - jeden z pěti prototypů s pohonem na všechna kola z roku 1978
