VW Typ 2 - Transporter II.díl
Microbus uvezl až devět cestujících V našem malém seriále se věnujeme snad nejslavnějšímu užitkovému automobilu všech dob - vozu Volkswagen Transporter, jehož první verze spočívaly na podvozkových skupinách přímo odvozených od malého Brouku. V minulém díle jsme se zabývali peripetiemi okolo vzniku počátečních prototypů, tentokrát jsme pro vás připravili povídání o první sériové generaci, která se hned na první pohled vyznačuje vertikálně děleným čelním sklem.
Jak bylo řečeno minule, Volkswagen Transporter byl ve své definitivní podobě světu oficiálně představen 12. listopadu 1949 s tím, že pro veřejnost bude k prodeji od března následujícího roku. Základní provedení dodávka bylo už v květnu 1950 doplněno verzí Kombi s prosklenou karosérií a vyjímatelnými sedadly v nákladovém prostoru a hned za měsíc následovalo provedení Mikrobus s komfortně vybavenou karosérií a konfigurací sedadel 7, 8, nebo 9. Dnes nejcennějším provedením je však Samba, která se začala vyrábět v dubnu 1951. Šlo o luxusně vybavenou variantu devítimístného Mikrobusu vybavenou velkou plátěnou shrnovací střechou. Interiér byl dále prosvětlen díky čtyřem párům prohnutých skel nad bočními okny, podobně jako u dálkových variant našich autobusů Škoda RTO či Š 11. Mezi prvky stavící Samubu na vrchol tehdejší nabídky patřila i palubní deska sahající přes celou šířku karosérie, zatímco ostatní verze z této doby se musely až do roku 1955 spokojit jen s rychloměrem uchyceným pod volantem.
V říjnu 1952 se světu představila jedna z vůbec nejúspěšnějších variant Transporteru: verze Pick-Up, která kromě tří osob uvezla na své korbě spoustu nákladu. Jeho příprava však konstruktérům přinesla řadu bezesných nocí. Aby šlo uložit nákladovou plochu co nejníže, musely být někam přemístěny rezervní kolo a palivová nádrž. Ta se nejprve přesunula vpřed nad převodovku a její umístění se ještě několikrát změnilo. V roce 1955 však palivová nádrž všech provedení Transporteru definitivně našla úplně nové místo. Ještě v roce 1952 se do vozů začala montovat nová čtyřstupňová převodovka se synchronizací všech dopředných převodů, což bylo výrazným zlepšením pro řadu řidičů, kteří původní nesynchronizovaný agregát dokázali v pozoruhodně krátkém čase utrápit k smrti. V této době se Transporter začal vyrábět i jako sanitka. Roku 1954 již bylo lidem od Volkswagenu jasné, že se poněkud poddimenzovaný plochý čtyřválec s objemem 1 131 cm3 a výkonem skromných 25 koní pod kapotami brouků i transportérů nadřel již dost. Bylo proto rozhodnuto zvýšit jeho výkon. Objem vzrostl na 1 192 cm3 a stupeň komprese z 5,8:1 na 6,6:1, což mělo za důsledek zvýšení výkonu na 30 koní při 3 400 ot./min. Od této chvíle se osudy pohonné jednotky montované do brouku a transporteru začaly oddělovat: motor osobního vozu například záhy dostal dvojité výfukové potrubí, jehož se ale Transporter nikdy nedočkal. Všechna provedení Transporteru procházela dílčími vylepšeními v srpnu každého roku, vždy po celozávodní dovolené. Šlo většinou o změny detailní, tedy až do března 1955, kdy se Transporter změnil výrazně. Ve všech verzích se nová palivová nádrž přemístila nad převodovku a rezervní kolo za sedadlo řidiče. Tím se výrazně snížila výška motoru a do zadní stěny vozu tak bylo možno instalovat vzhůru výklopné dveře zpřístupňující prostor pro posádku a náklad i zpoza vozidla. Palubní desku přes celou kabinu dostala všechna provedení a změněn byl ventilační systém. Jeho dvě mřížky se schovaly pod stříšku vzniklou novým tvarováním střechy nad čelními okny - jako u pozdější Škody 1203. Ve stejném roce byl výrazně zesílen podvozek a kola používající již radiální pneumatiky změnila svůj průměr z 16 na 15 palců. Podtrženo sečteno: změny z roku 1955 udělaly z Transporteru opět moderní vozidlo. Zlepšily se jeho dynamické vlastnosti, nepatrně klesla spotřeba paliva, ke slovu se konečně dostala i estetická měřítka, která poněkud otupila hrany čistočisté účelovosti, s níž byl Transporter původně konstruován.
Rok 1958 znamenal nástup nových, větších a účinnějších nárazníků, které nyní měly hladký povrch. Současně se změnilo i uspořádání zadních svítilen. Brzdové světlo zde bylo dosud jediné, umístěné uprostřed. V tomto roce však byl počet brzdových světel zvýšen na dvě, která nyní byla integrována do zadních obrysových lamp. Mechanické výklopné ukazatele směru umístěné v B-sloupcích však zatím zůstaly zachovány. V roce 1958 také Trnasporter vstoupil na americký trh, kde na něj byly montovány mohutnější nárazníky. Představen byl Pick-Up s dvojitou kabinou.
Technický vývoj však letěl kupředu. V květnu 1959 se v Transporterech objevil nový motor. Vlastně šlo o výrazně modernizovanou jednotku používanou do té doby. Díly klikového mechanizmu byly zesíleny, motor dostal nové palivové čerpadlo a větší vzdálenosti mezi jednotlivými válci pro účinnější chlazení. Výkon vzrostl ze 30 na 34 koní, což není zrovna mnoho, ale změna byla znát. Převodovka byla vylepšena také, zejména s ohledem na její snadnější údržbu. Nicméně redukční náboje v kolech byly zachovány až do konce výroby první generace, tedy do roku 1967.
Během prvních deseti let výroby Transporteru se vyrobilo a prodalo celkem 678 000 vozů všech variant a už v srpnu 1961 ve Volkswagenu vítali Transporter s pořadovým číslem 1 000 000. Ještě v roce 1960 však konečně výklopné ukazatele směru odešly do výslužby a nahradily je moderní blinkry, vpředu charakterizované čirými světly ve tvaru projektilu. Roku 1962 se jejich tvar měnil na široký ovál a současně byla představena dodávka se zvýšenou střechou a vnitřním objemem dosahujícím šesti metrů krychlových. Vzhledem k častému přetěžování těchto vozů se jich do dnešní doby zachovalo jen málo.
Na počátku šedesátých let začala do popředí veřejného zájmu vystupovat bezpečnost provozu. Motoristé i vlády zemí začaly na výrobce vytvářet tlak, aby otázkám bezpečnosti začali přizpůsobovat konstrukci svých vozů. Transporter se tak v roce 1963 dočkal několika dalších vylepšení, směřujících ke zvýšení bezpečnosti při jeho užívání. Boční dveře se například již neotevíraly zatažením za kliku, ale stlačením knoflíku. Zadní výklopné dveře dostaly jištění torzními tyčemi namísto kluzáků a prolisy ventilačních otvorů v zadních blatnících byly nyní nasměrovány dovnitř. Dnes se můžeme jen dohadovat o tom, jestli tyto prvky měly skutečně výrazný pozitivní efekt na bezpečnost provozu. V květnu roku 1963 se také objevily v některých verzích boční posuvné dveře, zatímco největší změny přišly v srpnu téhož roku. Největší událostí bylo představení motoru s objemem 1 500 cm3, který zprvu dával sice jen 42 koní, ale i to bylo ve srovnání s 34 koňmi původní dvanáctistovky výrazným pokrokem. Šlo o pohonnou jednotku, která se poprvé objevila dva roky před tím v novém sedanu Volkswagen Type 3. S výkonnějším motorem přišla také zesílená brzdová soustava, pérování bylo tužší a změnilo se zpřevodování. Transporter 1500 tak dosahoval cestovní rychlosti 105 km/h. Model s původním motorem 1200 se vyráběl souběžně s patnáctistovkou až do roku 1965.
Poslední Volkswagen Transporter první generace sjel z výrobní linky v červenci 1967. Ještě zjara byla jeho elektrická soustava pracující s napětím 6V nahrazena výkonnějším systémem 12V. S Transporterem první generace, jehož se vyrobilo celkem přes 1 800 000 exemplářů, do výslužby odešlo i charakteristické svisle dělené čelní sklo. Cesta pro nový model s obloukovým sklem byla otevřena. Ale o tom až v dalším pokračování.
Autor: Jiří Duchoň s použitím publikace VW Bus Custom Book
Foto: Bay View Books Ltd
Laskavostí magazínu TIPpro Oldtimer
