TVR – historie značky
1967 TVR Vixen Navzdory častým finančním problémům a několika změnám vlastníků si lehké sportovní vozy TVR s výkonnými motory získaly dobré jméno u svých zákazníků i na závodních okruzích.
Původně nazval Trevor Wilkinson svoji firmu v anglickém Blackpoolu (hrabství Lancashire) Trevcar Motors. Zde začal vyrábět a prodávat lehké sportovní vozy, využívající většinou díly z Austinu A40, jako byl například tento v pořadí druhý Wilkinsonův automobil. Většina těchto vozů se z daňových důvodů prodávala ve formě stavebnic (teprve v roce 1970 byla tato mezera v britských daňových zákonech odstraněna). V roce 1953 se zrodila koncepce laminátových karosérií upevněných na rámu z ocelových trubek a tento způsob stavby automobilů používá TVR dodnes.
Teprve v roce 1954 změnil Wilkinson jméno firmy na TVR. Tento název vznikl vynecháním dvou samohlásek a jedné souhlásky v jeho křestním jménu (TreVoR). V roce 1957 byla zahájena výroba dvousedadlových kupé TVR Grantura Mk1 s čtyřválcovými motory Coventry Climax, BMC nebo Ford. Nejvýkonnější modely používaly turbodmychadla Shorrock. Stejně jako u většiny ostatních anglických sportovních vozů nepřesahoval objem motoru dva litry a výkon 100 koní. Model Grantura Mk2 měl malé ploutvičky na zadních blatnících a motor z vozu MGA. Grantura Mk3 už měla kotoučové brzdy. Většina vozů TVR se prodávala na domácím trhu, ale právě díky motoru z MGA, tedy vozu oblíbenému v USA, se TVR začaly prodávat i za „velkou louží“. Celkem vzniklo do roku 1967 kolem osmi set Grantur.
Nový šéf
V roce 1962 odešel Trevor Wilkinson z firmy a od té doby se firma potýkala s finančními problémy. Americký dealer Jack Griffith se tehdy rozhodl namontovat do vozu TVR Grantura velký americký vidlicový osmiválec s objemem 4,7 litru. Zvolil tedy stejný postup, jakým se jiné anglické sportovní vozy AC Cobra dostaly s motory V8 na americký trh. Takto upravené vozy se ve Spojených státech dobře prodávaly a na počest svého tvůrce byly pojmenovány TVR Griffith.
Nástupcem Trevora Wilkinsona ve vedení firmy se v roce 1965 stal tehdy třiadvacetiletý Martin Lilley, který firmu koupil s vydatnou finanční pomocí svého zámožného otce. Dva roky po jeho nástupu přišel TVR s modelem Tuscan, poháněným motorem Ford Windsor V8 (200 kW). Na jaře 1969 se představil Tuscan s třílitrovým vidlicovým šestiválcem Ford Zodiac. V letech 1967 – 1972 se vyráběl typ Vixen (série 1 až 4) převážně s motory Ford Kent (objem 1,6 litru), ale také se čtyřválci a šestiválci Triumph. Po nich následovaly modely série M (podle počátečního písmene křestního jména majitele). Vozy série M dostaly nový podvozek i karoserii a dodávaly se převážně s motory Ford (typ TVR 1600M), Triumph (2500M) a Ford Essex V6 (3000M a 3000M Turbo).
Z doby, kdy firmu vedl Martin Lilley pochází i typ TVR Taimar (1976). K pohonu využíval vidlicový šestiválec Ford Essex s výkonem 102 kW (138 k) a v přeplňované verzi dokonce 169 kW (230 k). Zajímavým designérským prvkem bylo výklopné zadní okno, umožňující přístup do zavazadlového prostoru. Celkem se do roku 1979 vyrobily necelé čtyři stovky Taimarů, třicítka z nich měla turbokompresor.
Další změna – Peter Wheeler
Rok 1982 znamenal pro firmu TVR důležitý předěl. Novým majitelem se stal Peter Wheeler, který ač dříve pracoval jako poradce olejářské firmy, projevil mimořádný cit pro design. Pod jeho vedením se také firma TVR vrátila k velkým pohonným jednotkám, konkrétně Roveru V8, který vycházel z konstrukce vidlicových osmiválců Buick. Wheeler zavedl nové značení vozů TVR. Typ Tasmin vyráběný už od roku 1979 dostal v roce 1984 motor Ford Cologne V6 a typové označení 280i (podle objemu motoru 2792 cm3). Tento dvoumístný sportovní vůz se vyráběl jak v otevřené verzi, tak i jako kupé s výklopným zadním oknem. Model s motorem Rover V8 (objem 3528 cm3) nesl označení 350i a od roku 1990 vyráběný typ 350SE poháněl motor Rover V8 se zdvihovým objemem 3947 cm3.
Prvním typem, u kterého Wheeler prokázal svoje designérské schopnosti, byl TVR Griffith (s původním Griffithem z šedesátých let neměl už nic společného), vystavený poprvé na londýnské automobilové výstavě v roce 1990. Laminátová karoserie otevřeného dvoumístného vozu měla jednoduché, ale osobité tvary se světlomety zapuštěnými do nízké přídě a charakteristickým průduchem před přední hranou dveří (podobné řešení má Dodge Viper). Vůz měl stahovací plátěnou střechu a dobře dimenzovaný zavazadlový prostor.
Mechanika vozu pocházela z modelu S1 z roku 1986, včetně 2,8litrového motoru Ford V6. Na vývoji typu Griffith se dál pracovalo. Postupně dostal podvozek z typu S3 a 3,9litrový motor Rover V8 z typu 420. První sériový Griffith se dostal k zákazníkovi až v roce 1992, to už měl zesílenou rámovou konstrukci a nezávislé zavěšení všech kol ze závodního Tuscanu. Motor Rover V8 mezitím zvýšil objem na 4,2 litru a v polovině roku 1993 na plných 5 litrů. S tímto motorem dosahoval Griffith 500 maximální rychlost 250 km/h a zrychloval z nuly na sto za 4,1 s.
Vlastní motory
Společnost TVR se dělila na dvě divize. TVR Engineering měla na starost výrobu sportovních vozů a TVR Power úpravy a výrobu motorů. V devadesátých letech se TVR Power začala kromě úprav motorů Rover V8 zabývat vývojem vlastního vidlicového osmiválce. Na vývoji se spolu s Peterem Wheelerem podílela dvojice technických konzultantů Al Melling a John Ravenscroft. Jak již bylo u TVR zvykem, dostal motor z lehkých slitin označení AJP8 podle zkratek křestních jmen tvůrců a počtu válců. Nový motor byl původně určen pro modely Griffith a Chimaera, vývoj se ale trochu pozdržel, takže jej dostaly až novější závodní modely Cerbera a Tuscan.
Na základě motoru AJP8 navrhl John Ravenscroft řadový šestiválec nazvaný Speed Six, který byl výrobně i z hlediska údržby jednodušší než osmiválec AJP. Oba typy vlastních motorů se poprvé objevily v modelu Cerbera z roku 1994. V podstatě šlo o prodlouženou verzi otevřeného dvoumístného typu Chimaera (1993). Robustně vyhlížející kupé mělo uspořádání sedadel 2+2, ale vzadu bylo tak málo místa pro nohy, že by bylo vhodnější označení 2+1. Hladké, čisté linie vozu navrhli konstruktéři TVR Damian McTaggert a Nick Coughlan.
Kupé Cerbera s osmiválcem AJP8, který při objemu 4185 cm3 dával 258 kW/350 k (říkalo se mu také Speed Eight), jezdilo rychlostí až 298 km/h a z klidu na stovku mu stačily pouhé 4 s. V roce 1998 byl objem motoru V8 zvýšen na 4475 cm3 (vozy s tímto motorem se jmenovaly Cerbera 4.5), o rok později dostala Cerbera i čtyřlitrový šestiválec Speed Six. Ke změnám došlo i na karoserii. Mírně se například zvýšila linie střechy a změnilo se uspořádání předních světlometů.
Po ukončení výroby Cerbery v roce 2003 zůstaly ve výrobním programu značky TVR modely Tuscan a T350 (v provedení targa a kupé). Oba využívají k pohonu čtyřlitrové šestiválce Speed Six.
Nejrychlejší TVR
Vlajkovou lodí značky TVR se stalo supersportovní kupé Cerbera Speed 12. Výchozím bodem pro stavbu tohoto unikátu se stala závodní Cerbera Speed 12, vystavená na British Motor Show v roce 1996. V roce 2000 byl vůz přestavěn z třídy GT1 na GT2 a souběžné upraven pro běžný silniční provoz. Vůz pohání unikátní vidlicový dvanáctiválec, který vznikl spojením dvou řadových šestiválců Speed Six (24 ventilů, dva vačkové hřídele v hlavě) z modelu Tuscan. Dvě řady válců se společnou klikovou skříní svírají úhel 90 stupňů. Motor má celkový objem válců 7736 cm3 a odhaduje se, že jeho maximální výkon má hodnotu 590 kW (800 k) a vůz by s ním mohl dosáhnout rychlost až 385 km/h.
Karoserie kupé TVR Cerbera Speed 12 je vyrobena z uhlíkových kompozitů a kvůli úspoře hmotnosti má jen nejnutnější vnitřní vybavení. V interiéru ale nechybí masivní ochranný rám. Zajímavým detailem jsou dvojice výfuků vyvedených nezvykle před zadními koly.
Vlastnická ruleta
V červenci 2004 koupil automobilku TVR čtyřiadvacetiletý Rus Nikolaj Smolenskij. Zaplatil za ni přibližně 15 milionů liber a měl s ní velké plány. Brzy po nástupu nového majitele byl představen nový model TVR Sagaris se čtyřlitrovým šestiválcem Speed Six. Zakázek ale ubývalo a produkce se v roce 2006 snížila z 12 vozů týdně na pouhé 3 až 4. Automobilka TVR začala propouštět zaměstnance a plánovala přesun výroby karoserií a konečné montáže do italského Turína, takže v Blackpoolu by zůstala jen výroba motorů. Proti tomuto rozhodnutí se zvedla vlna odporu a Smolenskij nejdříve rozdělil TVR do několika firem a v prosinci 2006 rezignoval na funkci ředitele. Na Štědrý den byla na firmu uvalena nucená správa, která se musela prokousat složitými vlastnickými vztahy.
V únoru 2007 se firma dostala do dražby a Smolenskij ji znovu získal, když nabídl nejvyšší částku. Za necelý týden od získání TVR ale oznámil, že firmu hodlá prodat dvojici podnikatelů (Adam Burdette a Jean Michel Santacreu), kteří projevili zájem o dovoz vozů TVR do Spojených států. Jak to bude dál s dnes šedesátiletou automobilkou TVR ukáže až budoucnost.
zdroj: auto.cz
