Chevrolet Camaro
1969 Camaro Když Ford přišel se svým Mustangem a vytvořil novou kategorii nazvanou „pony car“, věčný soupeř General Motors odpověděl po dvou letech dvojicí sportovně laděných vozů Chevrolet Camaro a Pontiac Firebird, nazvaných interně F-car. Že to byl dobrý nápad...
Zatímco Mustang byl odvozen od Fordova kompaktu Falcon, vycházely vozy Camaro z kompaktu Chevrolet Nova. Že se nejednalo o skutečný sportovní vůz v evropském stylu dokazuje nejen využití podlahové plošiny „normálního“ cestovního vozu, ale i skutečnost, že Camaro používalo výhradně motory s rozvodem OHV.
První generace (1967-1970)
Chevrolet Camaro se představilo světu v září 1966 a do modelového roku 1967 vkročilo ve verzích kupé a kabriolet (v Americe nazývaném convertible). Podle oficiální verze pochází jméno „Camaro“ od francouzského výrazu pro kamaráda, ale lingvisté tvrdí, že je to ve skutečnosti španělský výraz pro určitý druh mořského ráčka.
Camaro dostalo samonosnou karoserii s pomocným ocelovým rámem vpředu. Přední kola měla nezávislé zavěšení s dvojitými trojúhelníkovými rameny, zadní tuhá náprava byla zavěšena na půleliptických pružinách. K standardnímu vybavení patřily bubnové brzdy na všech kolech, třírychlostní manuální převodovka a řadový šestiválec s objemem 3 767 cm3 (230 kubických palců) a maximálním výkonem 103 kW (140 k).
Základní vybavení v ceně 2 466 dolarů (kupé) si mohl zákazník za příplatek vylepšit „vzhledovým balíčkem“ Rally Sport (RS) nebo si objednat špičkovou verzi Super Sport (SS). Modely RS měly luxusnější interiér, skryté hlavní světlomety a odlišná parkovací a zadní světla. U verze SS se stal standardním motorem vidlicový osmiválec s objemem 5 733 cm3 (350 kubických palců) a maximálním výkonem 188 kW (255 k). V nabídce byl i „velký“ (big block) motor 6,5 litru (240 kW, později dokonce 276 kW). Zvenku se model SS poznal podle napodobenin vzduchových vstupů na kapotě, speciálních pruhů a začerněné masky. Obě příplatkové verze si bylo možné objednat najednou a získat tak Camaro RS/SS.
Právě takové Camaro RS/SS Convertible se stalo v roce 1967 zaváděcím vozem (Pace Car) na okruhu Indianapolis 500. Jednou z nejslavnějších verzí modelu Camaro se stalo závodně orientované Camaro Z-28, poháněné speciálním motorem V8 4,9 litru s vysokým kompresním poměrem a výkonem 213 kW (290 k). Z-28 bylo určeno pro závody Trans Am, mělo agresivněji nastavený podvozek a dosahovalo 225 km/h. V roce 1967 jich bylo vyrobeno přes 600 (ostatních verzí se vyrobilo skoro 100 tisíc).
U modelů 1968 došlo jen k několika menším změnám. Nepatrně se změnila maska chladiče a zmizela větrací okénka. Ta byla nahrazena průtokovou ventilací (Astro ventilace). Byla také přidána boční obrysová světla. Na podvozku došlo k úpravě zadního odpružení, zabraňující odskakování kol při prudké akceleraci. Modely Z-28 získávaly na popularitě, takže se jich v tomto roce prodalo 7 200.
K výraznějším změnám došlo u modelu 1969. Camaro dostalo nové blatníky, hlouběji zasazenou přední masku a zadní světla rozdělená do tří segmentů, takže vozy nyní vypadaly širší a nižší. Na bocích před zadními koly se objevily ozdobné „větrací“ mřížky. Vnitřek byl vylepšen novou přístrojovou deskou a pohodlnějšími sedadly. Dál se rozšířila nabídka motorů. Novinkou byl pětilitrový motor V8 (147 kW) a 5,7litrový V8 (188 kW). U ostatních motorů se mírně zvýšily výkony. Kabriolet Camaro SS se v roce 1969 stal opět zaváděcím vozem Indianapolis 500. Modely 1969 patří mezi sběrateli k nejoblíbenějším.
Zvláštní zmínku si zaslouží typ Camaro ZL1 se sedmilitrovým motorem V8 (427 kubických palců) a výkonem 313 kW (425 k). Tyto vozy byly navrženy pro závody NHRA Super Stock a s hliníkovou hlavou (první u Chevroletu) dosahovaly téměř 200 km/h. Celkem jich bylo vyrobeno 69 a jsou dnes největší raritou.
Druhá generace (1970-1981)
V polovině modelového roku 1970 přišel Chevrolet s druhou generací typu Camaro, která vydržela ve výrobě plných 12 let. Design byl tentokrát tak trochu inspirovaný Ferrari, především vysokou, dopředu vysunutou maskou chladiče. Camaro bylo nyní větší a těžší a přestalo se dodávat ve verzi kabriolet. Zcela nový byl i interiér. Proti první generaci byl luxusnější, ale méně nápaditý a na sportovní vůz příliš usedlý. Výkony nových modelů byly poznamenány palivovou krizí a emisními omezeními.
Na podvozku se toho mnoho nezměnilo, základním motorem se stal řadový šestiválec 4,1 litru (250 kubických palců) s výkonem 114 kW (155 k). Řadu motorů V8 tvořily motory 5,0/147 kW, 5,7/184 kW a 6,5/258 kW. V nabídce zůstalo provedení Rally Sport (RS) a Super Sport (SS). Hvězdou byl stále model Z-28, poháněný nyní motorem LT-1 (5,7/265 kW) a nabízený i s automatickou převodovkou.
V modelovém roce 1971 přišla pohroma v podobě přísných emisních předpisů. GM musel v důsledku používání bezolovnatých benzinů snížit kompresní poměry u všech motorů a zároveň zavedl novou klasifikaci výkonů (dříve „gross“, nyní „net“). Řadový šestiválec měl tak například místo dřívějších 155 koní (gross) jen 110 koní (net).
Další potíže nastaly v roce 1972. Továrna v Ohiu, kde se vyráběly všechny typy vozů Chevrolet Camaro a Pontiac Firebird, stávkovala plných 174 dní, čímž se značně snížil počet vyrobených vozů. Navíc muselo být vyřazeno 1 100 nedokončených vozů Camaro, neboť nesplňovaly federální bezpečnostní standardy. Když se k tomu přidala klesající prodejní čísla, volalo mnoho hlasů po ukončení programu Camaro. Chladné hlavy naštěstí převážily a Camaro zůstalo ve výrobě a dočkalo se dalších dvou generací. Vizuálně měly modely 1972 mírně upravenou mřížku chladiče s menším počtem svislých žeber a větší zadní spoiler.
Camaro 1973 mělo mírně upravené nárazníky a verze SS byla nahrazena modelem Type-LT, u kterého došlo ke sloučení různých luxusních doplňků do jednoho balíčku. Model Z-28 dostal poprvé klimatizaci. Následující rok dostalo Camaro vpředu i vzadu silné hliníkové nárazníky, splňující pětimílové nárazové zkoušky. Zvětšení nárazníků vedlo ke snížení masky chladiče. Pro modelový rok 1975 dostaly všechny modely nové zadní okno, zasahující více do boků. Novinkou byl dvoubarevný model Rally Sport. Camara se dobře prodávala (výroba překročila 145 000 vozů), takže modely '76 zůstaly prakticky beze změn.
V roce 1977 se znovu objevil předtím nakrátko vyřazený model Z-28 a Camaro poprvé překonalo v prodejních výsledcích Ford Mustang II. Další rok dostalo Camaro nový předek s nárazníky zabudovanými do karoserie. Verze Z-28 měla navíc na bocích za předními koly větrací otvory. Zpřísněné emisní předpisy v Kalifornii donutily Chevrolet, aby vyráběl dva druhy motorů, jeden pro Kalifornii a druhý pro ostatní státy USA.
V roce 1979 dosáhlo Camaro rekordu v počtu vyrobených vozů (přes 282 tisíc, z toho skoro 85 tisíc typu Z-28). Verze Type-LT byla nahrazena Berlinettou a všechny vozy dostaly nový přístrojový panel. Camaro 350 bylo mj. vyzdobeno efektním „vyboulením“ kapoty, které nade všechny pochyby prozrazovalo, že je zde ukryt výkonný motor 5,7 V8/127 kW.
Ve snaze o snížení spotřeby nahradil Chevrolet v roce 1980 letitý řadový šestiválec Camara novým motorem 3,75 litru V6 (84 kW/115 k), který vznikl oddělením dvou válců z motoru V8. Přesto klesl prodej typu Camaro na 152 tisíc kusů a v posledním roce druhé generace dokonce na 126 tisíc. Camaro z tohoto období nebyl žádný drobeček. Délkou se blížil pěti metrům (496 cm), šířka byla 189 cm, ale výška pouhých 125 cm. Druhá generace tak byla nejdelší a zároveň nejnižší v celé historii tohoto typu.
Třetí generace (1982-1992)
Konstrukce Chevroletu Camaro třetí generace se poprvé obešla bez pomocného předního rámu a listových pružin zadního zavěšení. Na předku se objevilo modifikované odpružení MacPherson a vzadu dlouhé torzní rameno a vinuté pružiny. Poprvé také Camaro dostalo tovární vstřikování paliva, čtyřrychlostní automatickou a pětirychlostní manuální převodovku, čtyřválcový motor, 16palcová kola a karoserii typu hatchback.
V lednu 1982 se tedy představilo úplně nové Camaro, které bylo proti svým předchůdcům o něco menší. Karoserii navrhl Jerry Palmer a poprvé zvolil koncepci kupé s výklopným zadním oknem (na přání s odnímatelnými střešními panely) a sklápěcími zadními nouzovými sedadly. Přestože měl vůz na americké poměry kompaktní rozměry (477 x 183 x 126,6 cm), byl uvnitř prostornější.
Výběr motorů nebyl nijak oslňující. Základní Sportcoupé začínalo s 2,5litrovým čtyřválcem Iron Duke (66 kW/90 k), na přání se dodávalo s motorem 2,8 litru V6 (82 kW/112 k) nebo pětilitrem V8 (107 kW/145 k). Tento motor byl základem u verze Z-28, zákazníci si ale mohli objednat ještě výkonnější pohonnou jednotku (121 kW/165 k).
Po roce se nabídka motorů modelu Z-28 rozšířila o pětilitrový vidlicový osmiválec L69 s výkonem 140 kW/190 k. Pořádná novinka se ale objevila až v roce 1985, kdy Chevrolet představil verzi IROC-Z, pojmenovanou podle mezinárodního závodu šampiónů (International Race of Champions), kterého se vozy Camaro hojně účastnily. IROC-Z dostal efektní pětipaprsková litá 16palcová kola a nápis na boku. Dodával se s karburátorovou verzí 5,0 litru V8/146 kW (small-block) nebo jeho vstřikovou modifikací dosahující 158 kW (215 k) a nazvanou TPI (Tuned Port Injection). Vozy s těmito motory se dodávaly pouze se čtyřstupňovou automatikou.
Camaro ročníku 1986 se snadno rozpoznalo podle bizardního výstupku nad zadním oknem, ve kterém bylo umístěno brzdové světlo. Jeho umístění ve středu vozu a v předepsané výšce nařizovaly zpřísněné americké bezpečnostní předpisy. V modelovém roce 1987 se vrátily velké motory 5,7 V8/166 kW (na přání v modelu IROC-Z) a také kabriolety (poslední otevřené Camaro si bylo možné koupit v roce 1969). Pro Z-28 se stal standardním motorem 5,0 V8/122 kW a provedení Berlinetta nahradilo LT. Když se v roce 1988 stal pro všechny modely typu Camaro standardem zadní spoiler, přemístilo se zadní brzdové světlo do něj. Kupé IROC-Z si ale ponechalo spoiler sledující na bocích tvar koncových světel.
Na čas skončila éra modelu Z-28. Od ročníku 1988 se všechny výkonné verze typu Camaro jmenovaly IROC-Z. „Normální“ Camaro zdědilo z modelu Z-28 elegantní 15palcová pětipaprsková kola a motor 5,0 V8/125 kW se stal volitelnou pohonnou jednotkou pro Sportcoupé. Nejvzácnějším Camarem z této doby se stala verze IROC-Z s balíčkem úprav 1LE, která z Camara udělala díky zvětšeným kotoučovým brzdám, hliníkovému hnacímu hřídeli a upravenému zavěšení kol silniční závodní auto.
U modelů '89 se vrátily staré dobré verze RS (už se jim ale neříkalo Rally Sport) s motory V6 a V8. Rok 1990 byl posledním pro verzi IROC-Z, neboť sponzorování závodu šampiónů převzala značka Dodge. V tomto roce také vzrostl objem motoru V6 z 2,8 na 3,1 litru, takže výkon stoupl ze 135 na 140 koní. U všech modelů se začal standardně montovat vzduchový polštář na místě řidiče.
Konec třetí generace Camara se nezadržitelně blížil a tak jedinou novinkou modelového roku 1991 byl návrat typu Z-28 s velkým zadním spoilerem a trochu pozměněnými prahy dveří. Modely ’92 dostaly označení „25th Anniversary“ na přístrojové desce, připomínající čtvrtstoletí výroby typu Camaro.
Čtvrtá generace (1993-2002)
Poslední, čtvrtá generace americké legendy jménem Camaro se vzhledově dosti lišila od svého předchůdce, podvozkové díly ale zůstaly více méně beze změn. Nové bylo jen přední zavěšení a řízení. Nabídka modelů se zúžila na základní Sportcoupé poháněné motorem 3,4 V6/118 kW a Z-28 s motorem z typu Corvette (5,7 LT1 V8/202 kW). Výkony této silnější verze byly impozantní – zrychlení z 0 na 100 km/h za 6,4 sekundy a maximální rychlost 248 km/h. Spotřeba paliva podle normy Euromix se přitom snížila na přijatelných 11,7 litru/100 km. U převodovek bylo možné volit mezi čtyřrychlostní automatickou a pěti nebo šestirychlostní manuální. Standardem byla 16palcová kola a kotoučové brzdy na všech kolech.
Zcela přepracované karoserie kupé a kabrioletu (ten se vrátil do výroby od modelového roku 1994) se vyznačovaly elegantními oblými tvary s typickými protaženými kryty zpětných zrcátek, splývajících s plastovými předními blatníky. Přední okno mělo mimořádně velký sklon. Kupé se na přání dodávala i s odnímatelnými střešními díly (targa) a velkou oblibu si získaly modely Z-28 s černou střechou doplňující libovolnou barvu karoserie. Vůbec nejžádanější byly černobílé repliky zaváděcího vozu Indy 500 z roku 1993.
Kabriolety Camaro byly navrženy a stavěny v továrně GM v kanadském St. Therese (Quebec), kde se montovaly i ostatní typy F-cars. Proti kabrioletům předcházejících generací se vyznačovaly mnohem větší tuhostí karoserie. V modelovém roce 1995 byla nabídka motorů obohacena o vidlicový šestiválec 3,8 litru s výkonem 147 kW (200 koní). Ten se od roku 1996 stal jediným nabízeným motorem V6. Motory V8 posílily na 210 kW (285 k) a znovu se oprášil název SS pro vozy se 17palcovými koly a výkonnějšími motory (224 kW/305 k). Camaro tak opět prolomilo hranici 300 koní (poprvé v roce 1971, ale tehdy se výkony uváděly ve vyšších hodnotách „gross“).
30. výročí od zahájení výroby oslavilo Camaro speciální bílou verzí typu Z-28 s oranžovými pruhy, připomínající zaváděcí vůz (pace car) z roku 1969. Všechny modely dostaly v roce 1997 nová „tříbarevná“ koncová světla a byla vyrobena omezená série (106 kusů) modelů Z-28 SS s motorem Corvette LT4 V8 5,7 litru (243 kW/330 k).
K jedinému výraznému faceliftu čtvrté generace typu Camaro došlo v roce 1998. Změnily se přední světlomety a celá přední část dostala dravější vzhled. Novinkou pod kapotou modelu Z-28 se stal úplně nový celohliníkový motor z Corvette C5 LS-1 V8 (225 kW). Modely s šestiválcem V6 dostaly označení podle objemu v litrech 3.8 (jaký pokrok v přechodu na metrické jednotky). Camaro modelového roku 1999 se zvenku mohlo pochlubit jen malou úpravou prahů a uvnitř indikátorem životnosti oleje. Jedinou změnou v modelovém roce 2000 bylo přemístění ovládání rádia do volantu. Sériově se montovalo ABS a dvojice airbagů. V následujících dvou letech se vozy Camaro prodávaly bez výraznějších změn a začínalo být jasné, že dny typu Camaro jsou již sečtené.
Poslední Camara se vyrobila v roce 2002 a Chevrolet oslavil 35. výročí zahájení výroby speciálním vzhledovým balíčkem pro kupé a kabriolet Z-28 SS. Barevné pruhy a loga byly sice atraktivní, ale nezměnily skutečnost, že končí dlouhá a slavná historie jednoho z mála amerických sportovních vozů, které se svého času proháněly i na brněnském okruhu.
zdroj: auto.cz
