Briggs Cunningham
Briggs Cunningham Jméno tohoto prominentního automobilového sběratele je nejčastěji spojováno s jeho sbírkou sportovních a závodních automobilů v Costa Mesa v Californii. Známým se ale Briggs stal díky svým závodním ambicím v padesátých letech. Opakovaně zkoušel tento Američan dosáhnout vítězství v Le Mans. Rok co rok ho jeho aktivity stály jmění.
Američané znají Briggse Cunninghama jako velkého patriota. Tento muž, narozený v roce 1907 v Cincinati, byl již od počátku zvyklý tvrdě pracovat, ale také riskovat velké sázky. Vydělávání peněz hrálo u něj vždy velkou roli - ale ne největší. Plachtění, létání a motorsport měly přednost. A že ho tyto činnosti, přinášející navíc komerční úspěchy, bavily, vyplynulo tak nějak samo od sebe. Co bylo Briggsovi bližšího, než také stavět automobily? Také to by bývalo mělo přinést "velké peníze", výpočet, který ovšem nevyšel. Jeho prvním vozem byl závodní vůz, skrývající pod kapotou agregát Buicku Century a vypadající jako Mercedes SSK. Auto bylo v roce 1940 řízeno Milesem Collierem a také promptně usazeno do náspu. Briggs Cunningham postavil sice rychlé auto, brzdy ovšem trochu odbyl. Byl to také Briggs, kdo přivezl do Států první Ferrari. I jiné exoty představil krátce po válce užaslým spoluobčanům. Tehdy v Briggsovi uzrávalo toužebné přání, vidět zvítězit americký vůz v Le Mans. V roce 1950 svůj úmysl zrealizoval - přinejmenším se o to pokusil. Zúčastnil se se dvěma vozy Cadillac, z nichž jeden se vyznačoval neobvyklou, otevřenou karoserií.
Ve Francii byl vůz okamžitě pojmenován "Le Monstre" - příšera. Také tyto vozy se vyznačovaly mizernými brzdami. "Z toho důvodu jsme na záď přilepili několik barevných pruhů, prostě jen jako upozornění pro následující vozy", vysvětloval Briggs později. "Právě tím ale Příšera mnoho účastníků silně znejistěla. Někteří ji označovali jako betonový špalek na kolech, stojící jim v cestě, a byli jsme naléhavě žádáni o odstranění těch barevných pruhů..." I přesto se Cunnighamův Cadillac-Team umístil na 11. a 12. místě. Stačilo by to i na víc, nebýt oněch problémů s opravdu nedostatečnými brzdami.
Slavní spolubojovníci
Cunninghamova story žije také z mnoha slavných spolubojovníků, které měl Briggs neustále u sebe. K nim patřil například Bill Frick, známý ladič, který připravil také oba Cadillacy pro Le Mans. Frick měl vlastní podnik na Long Island, odešel pak ale na Floridu ke Cunninghamovi. Tam, na slunné Palm Beach, založili oba firmu B. S. Cunningham & Co. Jedním z podílníků byl i mladý, nadaný inženýr Bob Lake. On vytvořil základ pro zcela nový vůz, který měl poprvé nést značku Cunningham, značený jako Typ C1. Jako pohonná jednotka sloužil opět V8 od Cadillacu; převodovka a diferenciál tvořily jeden díl na zadní nápravě. Briggs byl Caddy - entusiasta; i jeden Healey Silverstone vybavil motorem Cadillac. Vůz byl nasazen v mnoha závodech a velmi dobře se osvědčil.
Cunninghamovy experimenty s Cadillacem General Motors příliš nezajímaly. To muselo Briggse trochu otrávit, neboť se obrátil ke značce Ford. Základem jeho C2 byl podvozek Ford, i když vybavený nezávislým zavěšením předních kol vlastní konstrukce a nápravou De-Dion vzadu. "Najednou se začal Chrysler zajímat o naši práci", řekl Bob Lake. Poslali nám několik nejnovějších motorů V8 o objemu 5,5 litru a výkonu 180 PS, to bylo tehdy enormní. My jsme z nich dostali 220 PS s pomocí čtyř spádových karburátorů Zenith". Na jaře roku 1951 vznikly tři takové vozy s označením C2. Ford byl zapomenut.
Hlavní Cunninghamovou motivací bylo Le Mans. I v roce 1951 chtěl být u toho. Zamýšlel vzít do Francie tři vozy - všechny tři C2. Samozřejmě se opět objevily problémy, a jeden vůz - jedoucí na druhém místě - musel vzdát kvůli směšné závadě, kterou (jak se později doma na Floridě ukázalo), bylo možno snadno a rychle odstranit - palivové čerpadlo nedodávalo dostatek benzínu.
Vzniklo několik dalších C2 a byly také prodány. Cunninghamovi zákazníci byli toho názoru, že tyto vozidla jsou potencionálními závodními vozy - což nebyla až tak pravda. Vypadaly sice razantně, dosáhly ale ve sportu jen málo vavřínů. V zimě 1951/52 vznikl Cunningham C3, s nímž chtěl Briggs dohnat to, co bylo do té doby zameškáno. Konstrukcí odpovídalo nové auto typu C2, jen obdrželo mimo motoru a převodovky Chrysler i zadní nápravu stejného modelu. Michelottim navržená karoserie vypadala velice pěkně, a jízdní vlastnosti typu C3 byly chváleny dokonce i Evropany.
V roce 1954 byl představen typ C4, opět závodní vůz. Také toto auto bylo v podstatě C2, ve vnějších rozměrech ovšem podstatně kompaktnější. Oproti C2 byla také redukována hmotnost a u motoru byl zvýšen výkon. Zadní náprava byla na Floridě značně modifikována, podobala se nápravě jaguaru C-Type s podelnými rameny a odpruženou torzní tyčí. Jeden takový jako coupé karosovaný vůz se objevil v roce 1952 na Le Mans pod označením C4RK. Tento C4RK "to rozjel" už od startu, a ustálil se později na třetí pozici. Za volantem se střídali P. Walters a Duane Carter, zkušený pilot závodu Indianopolis, kterému ovšem trať Le Mans příliš nesedla, skončil v písku únikové zóny a ztratil dvě hodiny, než bylo auto opět v pořádku. Briggs Cunningham jel ve stejném závodě také s jedním ze svých vozů, otevřeným C4, se kterým se nakonec umístil na čtvrtém místě. Opět se ukázalo, že slabinou vozu Cunningham jsou brzdy, objevily se také problémy s převodovkou.
Cunninghamův C4R byl nejúspěšnějším soukromým vozem v Palm Beach. Bob Blake a jeho kolega G. B. Weaver zde předvedli mistrovský kousek. V početných závodech sportovních vozů v USA se vozy C4R kvalifikovaly rovněž znamenitě. Nejpěknější Cunninghamův úspěch se odehrál v roce 1953, kdy bylo poprvé vypsáno mistroství sportovních vozů. Zvítězil ve dvanáctihodinovce na Sebringu, a již jen skutečnost, že porazil Aston Martin, byla pro Briggse a jeho tým důvodem k oslavě.
Co nejjednodušší
Na čtyřiadvacetihodinovku Le Mans v roce 1953 přivezl Briggs nejen C4RK a osvědčený C4R, ale také C5R. Cunningham a Blake zastávali přesvědčení, že vůz nemůže být konstruován dostatečně jednoduše, aby přestál 24 hodin - ale také se poučili z problémů s brzdami a přemýšleli o řešení. Typ C5R měl vpředu i vzadu obrovské brzdové bubny, tak velké jak jen to dovolily ráfky. Štíhlejší a rychlejší než jeho předchůdci, byl C5R skutečným konkurentem Jaguaru. K vítězství v Le Mans, jak si to Cunningham představoval, to nakonec nestačilo - ale i tak se C5R umístil na třetím místě. Oba starší vozy dojely na 7. a 10. místě, což také nebyl špatný výsledek. Když už byly v Evropě, startovaly Cunningamovy vozy také v Reimsu a na Silverstonu. Na anglickém okruhu vypadly, v Reims obsadil jeden vůz čestné třetí místo.
Ferrari - Intermezzo
Inženýr Weaver se snažil postavit i pro rok 1954 rychlý Cunningham. Po propočítání nákladů, které by Američany stála účast na Le Mans, rozhodl se Briggs pro něco jiného. Nechal si přivézt z Maranella jedno Ferrari 375. "S tím vozem jsme měli mnoho plánů. Nejprve jsme ho chtěli vybavit kotoučovými brzdami Dunlop", vypráví Cunningham. "Dunlop ale ignoroval naše objednávky. Museli jsme si tedy nějak pomoct. Zůstali jsme u bubnových brzd, vybavili je ale vodním chlazením. Tyto brzdy fungovaly bezvadně - a to že toto Ferrari závod nedokončilo, bylo vinou vadného ložiska zadního kola. Přesto se závodu Le Mans v roce 1954 účastnily dva vozy Cunningham C4R. Závod ukončily na 3. a 5. místě.
V roce 1955 se Cunningham naposled představil v Le Mans, přinejmenším s americkým vozem. Dobrá umístění starých C4R v předchozím roce přesvědčila Briggse odvážit se ještě jednoho útoku. Vznikl C6R. Zpočátku měl být osazen motorem V12, buď od amerického výrobce nebo od Ferrari, ale protože si Briggs a Commendatore ne právě rozuměli, k žádnému obchodu nedošlo. Zdá se, že záležitost s ložiskem zadního kola z roku 1954 zde hrála určitou roli. Nakonec zůstalo u osvědčeného motoru Chrysler V8.
Šestnáctiventil
Weaver a Blake se snažili udělat z C6R fajnové auto. C6R měl být hotov pro dvanáctihodinovku v Sebringu. Pak ale Weaver a jeho lidé zkonstatovali, že jejich motor Chrysler očividně zaostává. Byl nutný motor s vyšším výkonem. Volba padla na čtyřválec se 16 ventily od Mayer-Drake, třílitrový agregát s 220 PS při 6000 ot/min, který se krátkodobě nechal vytočit do 7000, bylo-li potřeba pár koní navíc. Jako maximální výkon bylo na brzdě změřeno 272 PS. "S tímto motorem jsme museli jezdit na alkohol", řekl Cunningham, "a museli jsme dávat pozor, aby se nepřehřál!" Skutečně se objevovalo několik problémů, když člověk nechal tento šestnáctiventil "naplno bručet".
Flirt s Jaguarem
V poslední minutě byl C6R pro Sebring hotov. Sam Briggs Cunningham a jeden nový muž jménem C. G. Benett řídili toto auto. Motor to ale nevydržel a C6R vypadl.
Po závodě v Palm Beach bylo více než jasné, že nemá žádný smysl pokračovat v těchto experimentech. Vzhledem k nulovým ambicím co se týče spojení s Ferrari, koncentrovala se Cunninghamova pozornost na Jaguar, dosavadního rivala Američanů. Od Jaguaru obdržel Cunningham pro Le Mans 1955 tovární D-Type. Bohužel utrpělo narychlo bílo-modro lakované auto (Cunninghamovy "válečné barvy") ještě před startem poruchu motoru, která se již nedala včas opravit, takže Briggs spolu s druhým jezdcem Sherwoodem Johnstonem museli na start se Sebring-C6R, aby se vůbec mohli zúčastnit. A opět to byla závada na převodovce, která se postarala o předčasný konec. Navíc se ještě propálil píst - tímto byla epocha Briggse Cunninghama v Le Mans definitivně ukončena. V každém případě, šestkrát se Briggs účastnil Le Mans, devětkrát dosáhly jeho auta ocenění, čtyři vozy se umístily mezi prvními pěti - celkem vzato žádný špatný výsledek. Briggs by si ovšem přece jen přál poněkud slavnější odchod. V šedesátých letech byl na Le Mans opět k vidění, ovšem s jinými vozy.
Firma B. S. Cunningham & Co. uzavřela své brány. Briggse musela v průběhu let stát jmění. Jen on sám ví, kolik miliónů, které se nikdy neamortizovaly, do ní nastrkal. Bob Blake odešel později do Anglie - k Jaguaru. Jaguar a Cunningham prohloubily své kontakty, s mnohými z D-Type startoval Briggs v USA. Také jeden C6R byl osazen motorem Jaguar, práce mistrovsky provedena Alfredem Momo.
Cunningham v Le Mans 1950 - 1955
1950 Cadillac 62 Limousine Miles & Sam Collier 10. místo
Cadillac "Le Monstre" B. Cunningham/P. Walters 11. místo
1951 Cunningham C2 J. Fitch/P. Walters 18. místo
Cunningham C2 B. Cunningham/G. Hunton neumístěn
Cunningham C2 F. Wacker/G. Rand neumístěn
1952 Cunningham C4R B. Cunningham/C. Spear 4. místo
Cunningham C4RK P. Walters/D. Carter neumístěn
Cunningham C4R J. Fitch/G. "Rice" neumístěn
1953 Cunningham C5R J. Fitch/P. Walters 3. místo
Cunningham C4R B. Cunningham/W. Spear 7. místo
Cunningham C4R C. G. Benett/C. Moran 10. místo
1954 Cunningham C4R S. Johnston/W. Spear 3. místo
Cunningham C4R B. Cunnigham/C. G. Benett 5. místo
Ferrari 375 Special J. Fitch/P. Walters neumístěn
1955 Cunningham C6R B. Cunnigham/S. Johnston neumístěn
Jaguar D-Type W. Spear/P. Walters neumístěn
Autor: Marek Gomola
Foto: archiv autora
Laskavostí magazínu TIPpro Oldtimer
