Opel Manta
Opel Manta Irmscher Opel Manta byl představen jako konkurent Fordu Capri v roce 1970. Jeho tvary připomínaly legendární Ford Mustang a právě design byl jedním z důvodů, proč se tohoto automobilu prodalo přes 1 milion kusů ve dvou generacích. Dalšími důležitýmu vlastnostmi bylo tehdy velmi populární uspořádání 2+2 a skvělé jízdní vlastnosti za dobrou cenu.
Manta A
Jako základ modelu Manta posloužil Opel Ascona, se kterým se Manta shodovala takřka ve všem, kromě karoserie. Původně se designéři pokoušeli pracovat s přední maskou modelu Ascona, ale ta nevyvolávala emoce, které se od sportovního vozu očekávaly.
K pohonu sloužily motory o objemech 1,2, 1,6 a 1,9l a výkonech 60 – 105 koní. Nejslabší motor o objemu 1,2 byl ale v nabídce pouze v Evropě. Převodovka byla na výběr čtyřstupňová manuální, nebo třístupňový automat. Manta byla známá svými nadprůměrnými jízdními vlastnostmi, které jí pomohly také k několika vítězstvím na poli rallye.
Vznikly také dvě speciální edice, Manta Rallye a Manta Luxus. Rallye byla plně vybaveným modelem s přídavnými světlomety, sportovními koly, barevným provedením a sportovním výfukem. Luxus pak nabízel několik nových barev a čalounění. V roce 1975 byla Manta v USA vybavena vstřikováním paliva kvůli emisním regulacím.
Na evropském trhu bylo k dostání několik verzí Manty. Patří mezi ně například Berlinetta, která byla vlastně upravenou verzí Luxus. Další speciální verze vznikaly na bází GT/E, což byla evropská edice s přídavnými mlhovkami a sníženým předním spoilerem. Jako jediná evropská verze byla také vybavena vstřikováním paliva. Na jejím základě vznikly například verze „Black Magic“, která byla celá v černé barvě s kostkovaným interiérem a „Swinger“ v bílé barvě s obdobným interiérem.
Produkce Manty A skončila v roce 1975 s celkovým počtem 498 553 ks. Poté jí nahradila Manta B.
Speciální verze
První z nich byla „Turbomanta“, které vzniklo pouhých 33 exemplářů. Prvních 5 kusů vyrobila britská společnost Broadspeed přímo pro Opel. Automobil měl skvělé jízdní vlastnosti a mnohem vyšší výkon, než základní verze. Vycházel v Many 1,9 S a úpravou kompresního poměru, turbodmychadla a kompresoru se podařilo z motoru dostat 156 koní. To vozu stačilo na zrychlení z 0 na 100 km/h za 7,6 sekund, což byl v té době lepší čas, než kterého dosahovalo Porsche 911. Všech 5 vozů bylo ve žluté barvě s černým pruhem a nápisem „Turbomanta.“ Vysoký výkon se však znatelně projevil na spotřebě a Opel se tak rozhodl další produkci zastavit. Britský importér vozů Opel, firma D.O.T (Dealer Opel Team), však byl vozem natolik nadšen, že se rozhodl pokračovat v produkci tohoto vozu sám. Díky němu vzniklo dalších 28 vozů, které vznikly na bázi modelu Berlinetta z roku 1974 v černé barvě s nápisem Turbo na zádi.
Druhou verzí byla TE2800, kterou se rozhodla vyrábět firma Transeurop engineering z Belgie. Tato verze nevznikala v úzké spolupráci s Opelem, neboť ten o projekt neprojevil zájem a neměl zájem mít na voze ani své logo. Proto se firma obrátila na dvorního úpravce vozů Opel, německý Steinmetz. Společně se jim povedlo do vozu zasadit šestiválcový motor 2,8 z modelu Commodore s dvěma karburátory. Výkon dosahoval 142 koní a zrychlení z 0 na 100 Km/h se odehrálo během 7,5 sekund. Celkově bylo vyrobeno 79 těchto vozů, které nesly označení TE2800. Steinmetz také nabízel zvýšení výkonu až na 230 koní pro závodní účely, a tak se můžeme dnes setkat s několika posledními vozy na některých historických rallye.
Manta B
Manta B1 nahradila svého předchůdce v roce 1975. Vznikla opět na bázi Ascony, která byla krátce předtím také inovována. Design automobilu byl ještě sportovnější a nechal se inspirovat modelem Chevrolet Cavalier. Objemy motorů se opět pohybovaly mezi 1,2 a 1,9l s výkonem od 60 do 105 koní. V roce 1979 byl motor 1,9 nahrazen novým dvoulitrem se vstřikováním od firmy Bosch, který si polepšil až na 110 koní. Rok 1977 znamenal uvedení třídveřové verze, měla výklopné víko kufru a znamenala vyšší praktičnost při používání.
Až po 7 letech se Manta B dočkala faceliftu. Model B2 znamenal upravený přední spoiler, boční prahy, nové zadní křídlo a změněný přední gril. Radikální změny se udály v motorovém prostoru. Stávající motory byly vyměněny za nové o objemech 1,3, 1,8 a 2,0 l. Verze GT/E byla v roce 1983 přejmenována na GSi.
Produkce pokračovala velmi úspěšně dále, motor 1,8 nabízel mnohem lepší spotřebu paliva a používal bezolovnatý benzín, a tak zůstal v produkci po celých 5 let. Dvoulitr se od roku 1984 nabízel pouze k vrcholové verzi GSi. Dva roky před ukončením produkce byla uvedena verze „GSi Exclusive“, která obsahovala maximální výbavu, červené sportovní sedačky Recaro, a sportovní bodykit s přítlačným křídlem na zádi. Tyto vozy jsou dnes velmi vzácné a velmi těžko k dostání v původním stavu.
Celkově vzniklo 535 000 kusů Manty B.
Speciální verze
Opel se s modelem Manta angažoval také v závodech rallye, když navázal spolupráci s firmami Steinmetz a Cosworth. V roce 1981 obdržel prvních 23 vyladěných vozů i400. Vozy mohly být ve třech verzích. “Prase 1“ disponovala 144 koňmi, „Phase 2“ 230 koňmi a „Phase 3“ dokonce 300 koňmi. Někteří závodníci dokonce dokázali vyladit motor až k 340 koním.
Celkem vzniklo 245 vozů ve specifikaci i400. Dalším zajímavým modelem byl i200 s výkonem 125 koní, který byl vlastně pozměněným modelem GSi a vznikl v 700 exemplářích. Dodnes je vyhledáván jako sběratelský kousek. To samé lze říci také o modelu i240, který měl ještě o 11 koní více a jehož vzniklo dokonce pouhých 300 kusů.
Irmscher se také pokusil o vlastní vůz na bázi Manty B, jak jinak než zastavěním šestiválcového motoru. Vůz byl představen na Ženevském autosalonu a dostal přízvisko „Paradiesvogel“ podle jeho barevného provedení. Nakonec vzniklo 28 exemplářů, které jsou dnes velmi ceněnými sběratelskými exponáty.
Jan Matoušek
