(1960) Gaz M 21 Volha | Galerie

(1960) Gaz M 21 Volha

1958

Historie:
   Jméno Volha je zeměpisné. Označuje největší evropskou řeku, která protéká celým Ruskem a ústí do Kaspického moře. Pro nás, motoristy, je to název sovětského automobilu, který se vyráběl od padesátých do sedmdesátých let.
   Těsně po válce se v SSSR, konkrétně v Gorkém,  začíná vyrábět vůz M 20 známý pod jménem Poběda. Šlo o pokrokovou konstrukci, která byla silně inspirována americkými automobily konce 30. let. Samonosná karoserie, tehdy luxusní výbava, ale motor stále spodový 2122 ccm. Počátkem 50. let výroba běží naplno, ale konstruktéři začínají pracovat na jeho náhradě. Postupně vznikají první návrhy a konečně na jaře 1954 vyjíždí dva prototypy vozu M 21. Má novou karoserii, motor je silnější s modernějším rozvodem OHV. Prototypy prošly celou řadou testů a v říjnu 1956 byla postavena první zkušební předvýrobní série. Koncem roku 1957 se naplno rozbíhá 1. série. Na první pohled ji poznáme podle vodorovné masky chladiče s kolečkem a hvězdičkou uprostřed a jelenem na kapotě.

Popis:
  Karoserie vozidla GAZ M21 Volha je samonosná, jde čtyřdveřový sedan. Má pět míst k sezení. Během dlouhé výroby se samozřejmě vozidlo vylepšovalo, proto i na karoserii dochází ke změnám. První větší změny nastaly počátkem roku 1959. Před chladičem mizí původní vodorovná maska s hvězdou a je nahrazena ozdobnou se svislými žebry. Mění se světlomety, přední nárazník dostává nový tvar. Upravuje se přístrojová deska, běžně se montuje ostřikovač předního okna.
   Další změny přichází v roce 1962. Místo původního karburátoru K – 22 I ( spádového ) se montuje jednodušší K 105. Původní karburátor měl proměnný difuser se čtyřmi ocelovými pružinami. Byl velmi choulostivý na seřízení a bohužel často poruchový. Použitím nového karburátoru se zvyšuje výkon motoru (viz dále). Další změnou je použití přední masky s hustším svislým žebrováním. Na předním nárazníku mizí svislé dorazy, mění se zavěšení předních kol. Vozidlo dostává nové chromované ozdobné lišty a novou svítilnu poznávací značky. Z přístrojů se mění spínací  skříňka. Původní VK 21 B2 je nahrazen typem VK 21-L. V interiéru se mění čalounění a koberce. Z kapoty se z bezpečnostních důvodů odstraňuje soška jelena.
   Vozy Volha byly vybaveny třemi typy motorů. Měly různý stupeň komprese a tím i výkon.
M 21A komprese   6,7   do r. 1962 výkon 70 koní po r. 1962 75 koní
M 21D komprese  7.15  do r. 1962 výkon 75 koní po r. 1962 80 koní
M 21   komprese   7,65  do r. 1962 výkon 80 koní po r. 1962 85 koní
   Zvětšený výkon byl dán novým karburátorem a také změnou časování ventilů. Motory se od sebe liší pouze výškou hlavy válců a tím i délky rozvodových tyček. Použití je záměnné, avšak je nutné vždy zachovat příslušné délky výše uvedených  tyček rozvodů. Hlava je označená mezi otvory svíčky 1. a 2. válce. Bez označení je nejmenší komprese 6,7. D1 značí kompresi 7,15 a D kompresi 7,65. Motor je benzínový, řadový stojatý čtyřválec s rozvodem OHV, chlazený kapalinou. Blok válců je odlit společně s horní částí klikové skříně z hliníkové slitiny. Válce jsou z šedé litiny, klikový hřídel je uložen na pěti ložiskách. Na motor navazuje suchá, hydraulicky ovládaná, jednokotoučová spojka.
   Pod volantem je umístěna řadící páka, která složitými táhly přeřazuje převody v třístupňové převodovce ze zpátečkou. Z ní vychází kardan k rozvodovce zadní nápravy. Je dělený třemi klouby.
   Zadní náprava je pevná, tuhá odpružená půleliptickými listovými pery. Hypoidní  ozubení diferenciálu má stálý stupeň převodu 1 : 4,55.
   Přední náprava je dělená. Kola jsou nezávisle zavěšena na lichoběžníkových ramenech. Jsou odpérována vinutými pružinami. Tlumiče vpředu i vzadu jsou pákové, kapalinové s protiběžnými pístky. Řízení je vyřešeno šnekem s dvojitou kladkou. Brzdy jsou kapalinové, jednookruhové bubnové. Ruční brzda působí na buben umístěný za převodovkou na kardanu. Má signalizaci červeným světlem na přístrojové desce.
   Do roku 1960 bylo používáno centrální mazání podvozku, později bylo nahrazeno samostatnými maznicemi.
   Podle ČSN byla uváděna spotřeba 13 l/100 km. Palivo je čerpáno mechanickou benzínovou membránovou pumpou umístěnou u motoru.
   Výrobní číslo je umístěno na štítku, který je umístěn na pravé straně pod kapotou motoru. Na motoru je na levé straně bloku.
   Vozy Volha s vyráběly v různých verzích a variantách. Dokonce v 1. sérii 1956 – 1958 byla použita automatická převodovka, ale s tímto provedením jsem se osobně nesetkal. Měla mít označení Gaz M 21E a byla určena pro export. Normální provedení pro export mělo označení M 21k. Vozy taxi M 21A, M 21T, TS apod. Písmeno vždy značilo určení a výkon (typ) použitého motoru.
   Pod označením Gaz M 22 se vyráběl typ kombi ( 962-1970). Část vozů byla dodávána v sanitním provedení. Dokonce byla zkonstruována speciální verze s označením M23. (1962-1970). Vyráběla se maloseriově s nejvyšším stupněm utajení. Byla určena pro jednotky KGB (státní bezpečnost). Vozy měly motor o výkonu 195 koní. Šlo o vidlicový osmiválec obsahu 5530 ccm z typu Gaz 13 Čajka. Volhy musely mít zesílený podvozek a určitou zátěž v kufru jako protiváhu těžkého motoru. Převodovka byla buď manuální nebo automatická. Navenek vypadala, kvůli utajení, jako běžná M21.
   Vozů Volha bylo vyrobeno ve třech sériích (1956- listopad 58, 2. série podzim 1958 – konec 1961 a třetí série od 1962 do 15. července 1970, kdy sjel v gorkovském závodě poslední vůz typu Gaz 21) celkem 638 875 kusů.
   Poměrně hodně se jich dovezlo i do Československa. Sloužily jako Taxi vozy, dále u VB, v národních podnicích vozily soudruhy. Byly k mání i na volném trhu. Cena však byla podstatně vyšší než běžné vozy. Mimo Tatry 603 se tehdy jednalo o nejluxusnější vůz na našem trhu. Používali jej i soukromníci, např. Jan Werich.
   V současnosti existuje poměrně silná skupina majitelů Gaz 21. Pořádají srazy a akce, mají svůj web. Tyto stroje si péči sběratelů plně zaslouží. Patří k historii motorismu nejen v bývalém SSSR, dále v bývalých zemích budujících socialismus, ale i v zemích západní Evropy, kam se vyvážel.

Fotografie

1960

1964

Vložit nový příspěvek