Kdo byl první? - Gottlieb Daimler
Deimlerův první automobil Další vynálezce, inženýr Gottlieb Daimler (1834 - 1900), vykonal inženýrskou zkoušku v roce 1859 ve Stuttgartu, ve městě, které je s jeho jménem přes firmu Daimler-Benz spojeno dodnes. V roce 1885 ve spolupráci s Wilhelmem Maybachem vyrobil první opravdu lehký a rychloběžný spalovací motor poháněný benzínem. Ještě téhož roku ho na vyzkoušení zabudoval do dřevěné dvoukolky, se kterou v listopadu podnikl úspěšnou zkušební jízdu. Tak se zrodil první motocykl. O rok později zabudoval podobný motor do kočáru, který opatřil jednoduchým řízením a podnikl s ním první zkušební jízdy. Daimlerovi nešlo v tomto případě o postavení automobilu, ale o vyzkoušení motoru a jeho vlastností, zda by byly vhodné pro pohon silničního vozidla. Vodou chlazený stojatý jednoválec o objemu 469 cm3 umožnil kočáru jezdit rychlostí až16 kilometrů za hodinu. V roce 1889 postavil již mnohem dokonalejší vůz, speciálně stavěný pro použití motoru. Jeho podvozek z ocelových trubek nesl již čtyřstupňovou převodovku a diferenciál.
Daimlerovy motory znamenaly ohromný pokrok. Největšího uplatnění v automobilu se však nedočkaly v Německu, ale ve Francii. Sám Daimler o tom řekl svému spolupracovníku: "Náš motor je dobrý, ale pro průmyslovou výrobu zatím není zralý. A hlavně - Německo nemůže mít pochopení pro tento převratný vynález, který je příliš mladý pro naše těžkopádné krajany." Daimler prodal práva na svůj motor do Francie, kde tak dopomohl k bouřlivému rozvoji automobilu.
Cannstatt - Daimler 1896 Když už mluvíme o skutečném zrodu automobilu před více než sto lety, nemůžeme přehlédnout jiného vynálezce ve Francii, jehož výtvor Francouzi vydávají a první auto na světě – dokonce o rok dříve než vůz Benze a Daimlera. Edouard Delamare-Deboutteville (1856-1901) se narodil v Rouenu, kde jeho otec vlastnil jednu z největších přádelen bavlny. Edouard vystudoval vysokou obchodní školu a převzal řízení jedné z otcových filiálek.
Více než obchodní problémy jej však zaujaly Lenoirovy stabilní motory poháněné plynem. Dvacet let po Lenoirově pokusu zkusil štěstí na tomto poli i on a se svým společníkem Leonem Maladinem zhotovil v roce 1883 tříkolku s jednoválcovým spalovacím motorem na plyn, který byl stlačen do dvou ocelových lahví. Po několika zkušebních jízdách však došlo ke katastrofě. Uvolnila se pryžová hadice, přivádějící plyn do směšovače, plyn vybuchl a vozidlo bylo zcela zničeno. Pro svůj druhý pokus vyrobili větší dvouválcový motor poháněný benzínem a zabudovali jej do kočáru Edouardova bratra. Na konstrukci motoru a vozu podali žádost o patent, který jim byl udělen 12. února 1884.
Patentový spis obsahuje mnohé detaily, které později v konstrukci automobilů zdomácněly. Například chlazení motoru kapalinou nebo vzduchem, odpařovací karburátor zahřívaný výfukem nebo vodou, zapalování s galvanickým článkem, vysokonapěťovou cívkou a zapalovací svíčkou při použití rozdělovače a dynama, tlumič výfukových plynů, spojku a diferenciál. Jak dopadla realizace jejich patentu, řekli sami jeho tvůrci: "Po prvních zkouškách s plynovým motorem v tříkolce jsme vyrobili dvouválcový motor o výkonu 8 koní a zabudovali do velkého kočáru. Tento motor, který běžel bezvadně v dílně, však při zkoušce na poloviční otáčky ve voze jednou součástí svého mechanismu demoloval celý podvozek. Poté jsme motor z vozu demontovali, upevnili jej na pevný rám a vyzkoušeli na brzdě. Měl 8 koní. Rozhodli jsme se pokračovat v dalším vývoji motoru pro stabilní použití a tak se zrodil motor Simplex. "
O tento neúspěch se opírají odpůrci prvenství francouzského automobilu. Jeho výkresy byly sice prokazatelně předloženy s žádostí o patent, který byl udělen v roce 1884, ovšem vůz jimi vyrobený vlastně nikdy nejezdil, protože jeho tvůrci po nehodě již ve zkouškách nepokračovali a až rekonstrukce vozidla podle dochovaných výkresů prokázala životaschopnost myšlenek obou vynálezců. Proto někteří historikové označují Edouarda Delamare-Deboutteville jako vynálezce automobilu, ale nikoliv jeho tvůrce.
Ale ani to není vše. O prvenství se hlásí i Rakousko a označuje jako vynálezce prvního automobilu Siegfrieda Marcuse (1831-1898), jehož vůz prý byl postaven na Moravě v Adamovských strojírnách. Tento vůz je vystaven v Technickém muzeu ve Vídni a na jeho přední části je připevněn německo-francouzský štítek s letopočtem 1875. Musíme však upozornit, že štítek byl namontován dodatečně v roce 1900, kdy byl vůz vystavován na Světové výstavě v Paříži. V roce 1950 byl automobil zrestaurován.a uveden do chodu a po osmi letech vystaven na Světové výstavě v Bruselu v rakouské expozici se zmíněným datem 1875.
Tento vůz je zhotoven převážně ze dřeva a řídí se natáčením celé přední nápravy ručním kolem. Motor je umístěn zhruba uprostřed vozu pod podlahou. Je to čtyřdobý ležatý kapalinou chlazený jednoválec o objemu 1 570 cm3 a výkonu necelého 1 kW. Pro přípravu pohonné směsi použil Marcus svůj "kartáčový" rozstřikovací karburátor. Vynálezce předpokládal rychlost vozu 12 km za hodinu, té však díky značné hmotnosti 750 kg a malému výkonu motoru nikdy nedosáhl. Traduje se, že vůz jezdil jen o málo rychleji než je chůze pěšáka.
Popsaný vůz má tedy všechny znaky potřebné k uznání za první automobil na světě, a to dokonce s datem zrodu deset let před ostatními, kdyby zde nebyly vážné a opodstatněné pochybnosti, zda toto jeho provedení existovalo již v roce 1875. Podobné pochybnosti vyslovili odborníci již v roce 1898, kdy vůz byl vystavován krátce před smrtí svého tvůrce na čestném místě rakouských automobilových výrobců na Jubilejní výstavě ve Vídni. Od té doby se prakticky neustále vedly spory o jeho původnost a stáří. Starší literatura uvádí většinou bez výhrad u tohoto vozu rok 1875, v novější době však převažují argumenty kritiků tohoto letopočtu a sami rakouští historikové střízlivě uznávají, že vůz je mladší, než uvádí jeho štítek.
V Čechách nejpodrobněji zmapoval historii Marcusova díla ing. Ladislav Mergl. Z historických pramenů vyplývá, že Marcus se vyučil mechanikem a nastoupil své první zaměstnání v Berlíně u firmy Siemens a Halske. V roce 1852 Berlín opustil a usadil se natrvalo ve Vídni. Zde pracoval v dílně dvorního mechanika Krafta a později získal místo mechanika na vídeňské univerzitě. V roce 1860 se osamostatnil a zřídil si vlastní dílnu a laboratoř. Těžištěm jeho pracovního zájmu byla zprvu telegrafní technika, ale postupně se zabýval vším, co s elektrotechnikou souviselo. Jeho magnetoelektrický zapalovač se uplatnil i pro zapalování pohonné směsi ve spalovacích motorech, jeho karburátor patentovaný roku 1865, měl původně napájet hořák pro zahřívání termoelektrického zdroje proudu.
A pravděpodobně karburátor nejspíš podnítil Marcusův zájem o spalovací motory. V roce 1870 přikročil k vlastní konstrukci motoru a aby jej vyzkoušel, zabudoval ho do čtyřkolového ručního vozíku. Motor opatřený po každé straně jedním setrvačníkem namontoval na místě zadní nápravy. Spojku, převodovku a pravděpodobně ani brzdy vozík neměl. Marcusův přítel později napsal, že dokonce s ním jeho tvůrce v roce 1875 odjel z Vídně do Klosterneuburgu.
Ovšem podíváme-li se na snímek primitivního vozíku, stěží by s ním taková cesta byla možná. Podle jiné zprávy vídeňská policie další pokusy s vozidlem zakázala pro velký hluk. Vzhledem k primitivnosti tohoto vozíku, jehož zadní kola sloužila zároveň jako setrvačníky motoru, mu však nelze přiznat možnost praktického využití a titul automobil. Historikové tvrdí, že toto vozidlo nemohlo existovat před rokem 1890, to je až dva roky po legendární jízdě Berty Benzové a jejích dětí.
Marcusovy motory začali vyrábět v roce 1887 na Moravě v Adamově a existuje český prospekt, nabízející motory o výkonu od 1/2 koně do těžko realizovatelné a spíše fantastické hodnoty 100 koní podle prospektu, upotřebitelné "pro veškeré dopravní prostředky po zemi i po vodě ". Motory byly nabízeny v rozličných modifikacích a opatřeny Marcusovým magnetoelektrickým zapalovačem a jeho karburátorem. Adamovské strojírny se tak staly prvním závodem na českém území, zabývajícím se výrobou spalovacích motorů.
