Sir Malcolm Campbell - honba za nejvyšší rychlostí
Bluebird 1935 Tento slavný brit se narodil v roce 1885 a jeho jméno je spojeno s honbou za rychlostními rekordy. V 18 letech odešel z domova budovat si svou vlastní kariéru jako pojišťovací agent ve firmě Lloyds a právě úspěšné podnikání mu zajistilo kapitál pro jeho vášeň – rychlost.
Jeho závodní kariéra začala na motocyklech, kde získal třikrát po sobě zlatou medaili při závodě „London to Land’s End“. Postupem času se díky vydělaným penězům mohl posunout do kategorie automobilů a dokonce i letadel. Po zhlédnutí filmu bratří Wrightů se rozhodl postavit vlastní letadlo, což se mu podařilo a při letové zkoušce se letadlo dokonce zvedlo ze země, ale po chvíli letu havaroval a Malcolmu Campbellovi nezbyl dostatek finančních prostředků, aby letadlo opravil, a tak rychle skončila jeho letecká kariéra.
Vrátil se tedy k automobilům a účastnil se závodů v Brooklands. Vystřidal vozy Peugeot 1903, Darracq či Lion-Peugeot, jež pojmenoval „The Flapper“ podle svého oblíbeného koně. Toto jméno používal pro své vozy až do té doby doby, kdy jednoho večera zhlédl operu „The Blue Bird“, která ho natolik nadchla, že své vozy začal pojmenovávat podle ní. Jeho nadšení bylo takové, že ještě tentýž večer přebarvil svůj vůz namodro, aby se druhý den do Brooklands dostavil již s Blue Birdem.
Tento název použil pro několik svých vozů, se kterými vyhrával v Brooklands až do začátku první světové války, která přerušila honbu za nejvyššími rychlostmi. Po válce byl dostatek leteckých motorů, které se začaly uplatňovat také v automobilech pro rychlostní soutěže a to posunulo dosahované rychlosti opět o něco dále. Například Kenelm Lee Guinness dosáhl s vozem Sunbeam rychlosti 215 km/h. Stejný vůz se pokoušel v roce 1922 koupit Campbell, ale konstruktér Sunbeamu, Louis Coatalen, ho nehodlal prodat. Podařilo se však dohodnout na zapůjčení vozu pro setkání automobilového klubu z Yorkshire, kde Campbell s vozem Sunbeam dosáhl rychlosti 222 km/h, ovšem sportovní komise mu rekord neuznala kvůli použitým měřícím zařízením.
Campbell nakonec v roce 1923 přesvědčil Coatalena, aby mu prodal Sunbeam. Hned se s vozem vydal do Dánska na ostrov Fanoe, kde zajel opět rekordní jízdu, která ovšem znovu nebyla uznána. Campbell se vrátil na totéž místo o rok později, aby konečně dosáhl vytouženého cíle. Tentokrát však na něj čekaly mnohem horší podmínky, trať byla ve velmi špatné kondici a diváci byly velmi neukáznění. Campbell proti tomu protestoval, ale nakonec vyjel, když se zřekl odpovědnosti za jakékoliv následky jeho jízdy. Měl velmi dobré tušení, protože při jízdě mu odpadla pneumatika, která zabila podél trati stojícího chlapce.
Campbell musel najít lepší místo, kde by mohl dosáhnout vyšších rychlostí a zároveň se nemusel obávat o bezpečnost. To našel v Jižním Walesu v Pendine, kde se roku 1924 pokusil o nový světový rekord a konečně uspěl. Nová hodnota zněla 235 km/h. Tu o rok později ještě vylepšil na 241 km/h. V té době již probíhaly nezbytné přípravy nového vozu s cílovou rychlostí 290 km/h.
Vývoj trval déle, než se předpokládalo, a tak byl Campbellův rekord v roce 1926 překonán Parry Thomasem. Nový Bluebird byl hotov na konci roku 1926 a na začátku roku 1927 již byl připraven v Pendine k dalšímu pokusu o rekord. Čekání na správné počasí stálo několik dnů zdržení, ale nakonec Malcolm Campbell získal zpět rychlostní rekord hodnotou 280 km/h.
Ještě téhož roku se do Pendine dostavil i Parry Thomas, který se chtěl pokusit získat rekord zpět. Při nehodě však utrpěl zásah hnacím řetězem a byl na místě mrtev. Tato skutečnost velmi otřásla i samotným Malcolmem Campbellem, neboť byli nejen rivaly, ale i přáteli. Campbell se proto rozhodl už nikdy nezávodit v Pendine a hledal novou plochu, který by byla delší a vhodnější pro ještě vyšší rychlosti. Tu nalezl v Daytoně, která nabízela třikrát delší trať, než Pendine.
První, kdo v Daytoně zajel rychlostní rekord byl však Henry Segrave, který nasadil laťku na hodnotu 328 km/h. Campbell si uvědomoval, že jeho vůz nemá dostatečný výkon, aby mohl překonat tuto novou hodnotu, a tak se začal poohlížet po jiném řešení. Tím se ukázalo být použití leteckého motoru Sprint Lion VII s výkonem 900 koňských sil, který byl zabudován do karoserie vyrobené slavným výrobcem autobusů Mulliner. K testování karoserie byl již použit také větrný tunel.
S tímto vozem se zúčastnil roku 1928 tradičních závodů v Daytoně. Jeho soupeři byli Frank Lockhart a Ray Keech na vozech „Black Hawk“ a „White Triplex“. Z vítězství se radoval nakonec Malcolm Campbell, který dokázal opět posunout rychlostní rekord o něco dále, konkrétně na hodnotu 333 km/h jako průměr dvou jízd, z nichž v jedné dosáhl dokonce rychlosti 345 km/h.
Ani teď se však Malcolm Campbell nezastavil při své cestě za co nejvyšší rychlostí. Začal hledat nové místo pro závody, neboť pláž nebyla ideální z důvodu proměnlivosti v závislosti na přílivu a odlivu. Takové místo našel v Jižní Africe, konkrétně ve Verneuk Pan, což je vyschlé jezero 700 km severovýchodně od Kapského města. Na tomto místě, kde nepršelo 5 let se však čekalo na Campbella nemilé a překvapení, a to déšť. Musel se tedy vrátit do Kapského města, kde se dozvěděl, že Henry Segrawe vylepšil světový rekord na hodnotu 372 km/h v jeho novém voze „Golden Arrow“. Když bylo jezero opět suché, vyrazil Campbell na trať. Dosáhl však rychlosti pouze 351 km/h, což nestačilo, ale tamní trať byla dostatečně dlouhá, a tak se rozhodl vytvořit rekord na delší, 5 mílové trati. To se mu podařilo hodnotou 341 km/h. Zjistil, že vysoká poloha místa mu ubírá výkon, a tak se později znovu vrátil do Daytony.
Aby mohl získat zpět rekord i na míli, musel začít opět pracovat na novém voze. Použil letecký motor Napier a celý rok 1930 zasvětil práci na voze. Automobil byl navržen Reid Railtonem. Následujícího roku se vydal do Daytony, kde stanovil nový rekord 395 km/h. Jeho návrat domů byl triumfální, byl povýšen do šlechtického stavu a stal se jednou z nejznámějších osobností tehdejší Velké Británie.
I přes tuto poctu, 5 světových rekordů a vítězství v mnoha dalších závodech měl Malcolm Campbell stále další motivaci. Chtěl dosáhnout mety 300 mil za hodinu (482 km/h). K tomu musel provést další změny na vozidle, zejména v oblasti aerodynamiky a výkonu motoru. Před tím, než vyrazil do Daytony se rozhodl udělat ještě předváděci jízdu v Brooklands, kde posunul svůj rekord na 408 km/h. To vše v roce 1932. Po této jízdě ale bylo jasné, že je potřeba ještě více výkonu a ještě lepší aerodynamika k dosažení bájné mety 300 mil za hodinu.
Campbell se rozhodl použít jiný motor, 37 litový V12 Rolls - Royce R s výkonem 2450 koní, který se později objevil také v letadlech Spirfire a Hurricane pod názvem Merlin. Automobil byl od základů přestavěn, takže výsledkem byl nový vůz Bluebird. S ním se v roce 1933 vydal Campbell do Daytony, přestože věděl, že tamní trať není dostatečně dlouhá. Podařilo se mu opět posunout vlastní rekord na 445 km/h (272,5 mph), ale meta 300 mil za hodinu byla stále daleko. Písčitý povrch však podle některých odhadů zavinil ztrátu až 50 mph.
Roky 1933 a 1934 byly ve znamení úprav Bluebirdu. Vůz byl prodloužen, rozšířen a také byl použit nezávislý pohon pro zadní dvojitá kola. Kvůli zlepšení trakce také byl vůz více zatížen. Po návratu do Daytony se podařilo posunout opět rekord o 6,5 km/h (4 mph), ale to bylo málo a zklamaný Campbell se rozhodl najít lepší místo pro svůj pokus.
Věděl o jezeře Bonneville, ale obával se stejných potíží jako ve Verneuk Pan. Když ale Daytona již nestačila na dosahované rychlosti, rozhodl se nakonec vyzkoušet Bonneville. Přes ztrátu výkonu kvůli nadmořské výšce dokázal Campbell na jezeře Bonneville dosáhnout konečně svého cíle 300 mil za hodinu, když stanovil rekord na hodnotě 301,13 mph (485 km/h). V následujících letech se přesunul ze země na vodu, kde usiloval o totéž – co nejvyšší rychlost.
Sir Malcolm Campbell zemřel v roce 1949 po dlouhé nemoci. V jeho stopách se však vydal jeho syn Donald, který později prolomil hranici 400 mil za hodinu (643 km/h).
Jan Matoušek
