Osmdesátiletá Mille Miglia
„Všemohoucí bože, dej lidstvu tvůrčího ducha k vývoji různých dopravních prostředků. Postarej se o to, aby byli jezdci na svých cestách vedeni prozíravostí, aby se pod Tvou ochranou každý z nich v pořádku navrátil. Buď s nimi. V každé chvíli…“ To jsou slova kněze procházejícího mezi automobily připravenými na startu osmdesáté Mille Miglia. „Nedělám to kvůli trati. Dělám to kvůli Italům. Osmdesátileté ženy stojí u trati a s jásotem vítají účastníky závodu. Vzpomínají na své mládí, kdy tudy jeli Nuvolari, Marzotto, Moss. To je na tom vzrušující“.
Brescia – druhé největší město italské Lombardie. Půvabný region ležící mezi Lago Maggiore, řekou Po a Lago di Garda. Dlouhou dobu platila Brescia za centrum motorsportu. Zde se konala v roce 1921 i první Velká Cena Itálie. Poté, co se Grand Prix přesunulo do Monzy, hledali v Brescii nové možnosti pořádat závody. Proto zde před dlouhou dobou vzniklo něco vyjímečného: Mille Miglia, legendární silniční závod dlouhý tisíc mil. Historický význam Mille Miglia je značný, především pro severní Itálii. Významně ovlivnila vývoj italského automobilového průmyslu. Proto patří k elementárním součástem italské identity.
Automobilový závod na otevřených silnicích, dlouhý 1000 mil. Lepší školu pro automobily i jejich konstruktéry si lze stěží představit. Mille Miglia dokazuje již desetiletí, že staré pravidlo o užitečnosti motoristického sportu pro automobilovou branži stále platí.
V roce 1927 startovalo na první Mille Miglia 77 jezdců. Zúčastnit se mohly jen sériové sportovní vozy známých značek. Dvě třetiny startujících dorazily do cíle v Brescii. První ročník se stal trojnásobným triumfem z Brescie pocházející značky OM. Vítězové Menocha a Moranti potřebovali k absolvování trati téměř 22 hodin, a dosáhli průměrné rychlosti cca 77 km/h. Tehdy i dnes skvělý výkon. Dnes je tradicí, že startovní pozice 1 je obsazena vozem OM, vítězem první Mille Miglia.
Od roku 1928 zaznamenala bezpříkladnou sérii vítězství Alfa Romeo, zvítězila desetkrát po sobě. Jedním z jejích jezdců je i Tazzio Nuvolari. V roce 1930 zhasíná krátce před cílem světla. Tím ukolébal své rivaly, kteří po jeho náhlém zjevení již nemohli kontrovat a jsou „létajícím Mantovanem“ předjeti. Jeho průměrná rychlost činí 100 km/h.
Dějství první
Je hodina po půlnoci. Sedíme ve venkovském sídle Michaela Mičíka nedaleko Modeny. Odraz sklenice místního černého piva odložené na skleněné desce stolu, kterou prosvítá blok motoru Alfy Romeo, vytváří zajímavou kompozici, vhodně zapadající do tohoto prostředí. Rád bych věděl, odkud je tato fotografie, říká po chvíli Michal a ukazuje na rozměrnou reprodukci zobrazující akční situaci z Mille Miglia. I z černobílé fotografie vyzařuje energie, akce a nezapomenutelná atmosféra tohoto závodu. Nejen tato fotografie, ale celé zařízení domu neklamně prozradí fandovství pana domácího, nerozlučně propojené s jeho pracovním nasazením. Mne osobně nejvíce inspirují patnáctipalcová drátová kola „Borani“, která jsou součástí zábradlí schodiště stoupajícího z přízemí. Michal zachytí můj pohled a lakonicky poznamená; To je dědictví po tátovi, chtěl je mít na autě, které připravoval pro Mille Miglia. Až se jich budeš chtít zbavit, vzpomeň si na mne, neodpustím si poznámku. A zase jsme u Mille Miglia. Nakonec proto jsme tady.
Dnešní etapě z Brescie do Ferrary předcházel náročný den a jistě bylo na nás vidět, že jsme již čtyřiadvacet hodin na nohou bez odpočinku, ale co je to pro otrlé jedince, ne? Po náročném nočním přesunu z Brna do Brescie jsme absolvovali přejímku vozidel okořeněnou nezbytnou Show. Vždyť osmdesáté výročí je jen jednou a odpovídá tomu i účast, počítáme-li jen těch 375 oficiálně přihlášených účastníků, jedoucích na pětapadesáti značkách automobilů.
Nevím, zda-li se vůbec někde jinde sjede na startu 39 Ferrari, téměř 30 Bugatti, více než 30 vozů Alfa Romeo vesměs ostrého sportovního ražení, 34 vozů Mercedesů a více než pětadvacítka Porschů (důkladněji v přiložené tabulce). Kdo nezažil atmosféru panující v Brescii před závodem, stěží si ji může představit. Plné náměstí, tedy Piazza delta Loggia a navazující della Vittoria Emanuelle je nabitá výše zmíněnými vozy, zaplněná davy lidí a to především cizinců ze všech koutů světa, zkrátka Babylon v tom lepším smyslu slova a to nezůstávají stranou ani místní.
Můžete zde potkat Jacky Icxe, bývalého pilota F 1 a hvězdu vytrvalostních závodů, stejně jako Van Hussolinga, P. Forda, bratry Louwmanovy, Brandshawa, Bertoliho, Fitzgeralda z Austrálie, Mr. Dr. Eotkera, De Angelise nebo Jochena Masse s Mercedesem 300 SLR.
Vskutku jedinečná přehlídka soutěžících a krásných vozů, kde dominuje jednoznačně rudá barva – vždyť jsme v Itálii. Tomu odpovídá také čas startu 1. Etapy z Brescie do Ferrary. Přesně ve 20 hod. vyráží na start první vůz, pak dalších téměř 400 startuje několik hodin, přičemž plánovaný příjezd prvního vozu do cíle etapy je někdy okolo půlnoci, přitom ve městě panuje ruch jako u nás v pravé poledne. Ale to se již ke koloně přidávají další vozy, jedoucí mimo soutěž.
Doprovod Carabinierů je zajištěn v nebývalém rozsahu a tak můžete zahlédnout velmi často blikajicí majáček na policejním stroji, povětšinou mnichovské provinience.
Příjezd je triumfální, odpočinek nevalný, neboť v 9,00 hod. už je většina vozů na startu nové etapy.
Atmosféra doprovázející tuto akci, zejména nadšení a nekonečně dravý patriotismus Italů je nenapodobitelný. I na tom nejzapadlejším místě najdete fanoušky čekající hodiny na své hrdiny, probouzející reminiscence na zašlé časy. Tak je tomu již od roku 1927, přičemž novodobý styl soutěže se letos prezentoval již pětadvacátým ročníkem. Další etapa končí v pozdních večerních hodinách v Římě. V sobotu se pak vydává „peloton“ na cestu zpět do Brescie a to v jediné etapě v délce okolo 700 kilometrů!! Nám se podařilo zaznamenat některé ostatní posádky v akci na Passo de la Futta. Večerní zastávka v Modeně je poslední, přičemž po startu následuje Cremona a Brescia. Cíl je na stejném místě jako start, přímo před budovou Muzea Mille Miglia. Nu a v cíli je opět první italská posádka na voze Alfa Romeo 1500 S, 6 C (1928), L. Viaro a L. Beramaschi, na druhém místě posádka Ferrari na voze Bugatti T 37 (1927) a třetí Valseriati – Guerini na Astonu Martin Le Mans (1933).
Více napoví klasifikační listina. Letošní Mille Miglia se mohla prezentovat i nebývalou diváckou účastí, možná také proto, že nedaleko v Maranellu probíhala unikátní aukce o které se zmíníme na jiném místě našeho magazínu. Zatímco účastníci si ještě vychutnávají atmosféru tohoto jedinečného klání a mnozí zůstávají ještě několik dnů, nás čeká loučení a opět noční maraton Brescia – Modena – Brno.
Bylo to jedinečné a neopakovatelné. Chce se mi proto říct moje oblíbená věta; Za rok ve stejnou dobu na stejném místě. Sám si odpovídám, snad – kdoví.
Nakonec trochu historie:
Dějství druhé
V letech 1927 až 1957 bylo uspořádáno celkem 24 závodů nazvaných Mille Miglia. Trasa jednotlivých ročníku se však během let docela významně měnila a kdybychom vytvořili pomyslné spojnice mezi startem prvního ročníku tohoto závodu a cílem toho v roce 1957, vznikla by chaotická spleť čar. Pokusíme se tedy seznámit čtenáře nejen s třicetiletým obdobím první čtyřiadvacítky, ale také s obdobím velkého návratu novodobých ročníků nesoucích dále toto slavné jméno – Mille Miglia.
O význačné postavení v historii automobilových závodů se zasloužila nejen dravá soutěživost, bezmezné odhodlání a zdravá dávka šílenství účastníků, ale kombinací těchto kvalit byla vytvořena hybná síla potřebná k překonání všech úskalí závodu pořádaného na více než 1600 kilometrech v běžném denním provozu.
Díky hrdinským činům pilotů, tak odlišných od každodenního života a za podpory novinářské obce, vyvolával tento závod vášnivou odezvu. O to vášnivější, že místem jeho konání byla Itálie a postupem času se stával srdeční záležitostí tisíců italských fanoušků a není tomu jinak ani dnes.
Původní trasa Mille Miglia se klikatila územím severní a střední Itálie. Začínala v Brescii, pokračovala do Bologne a zamířila k jaderskému pobřeží. Poté se ostře stočila do vnitrozemí a závodníky zavedla do Říma. Překročila Apeniny a stočila se severním směrem k Lombardii (oblasti, ve které leží Brescia). V tomto úseku procházela srdcem italského automobilového průmyslu. Vždyť Emilia Romagna byla domovem Ettore Bugattiho, značek De Tomaso, Ferrari, Maserati, Lamborghini, Osca a Stanguellini i závodních týmů ATS a Minardi. Spolu se sousedním Marchem hostila jednostopé legendy Benelli, Bimota, Ducati, Malaguti, Minarini a Morbidelli. Za Bologní se uhánějící sportovní a cestovní auta vydala na cestu domů, tedy do místa startu v Brescii. Jedna z prvních úprav původní trasy zrušila průjezd městem hned po startu. Na účastníky pak čekal pouze při návratu. K nápadu zorganizovat tento závod podnítily Giovanniho Canestriniho, Renza Castagnetu, Ayma Maggiho a Franca Mazzottiho meziměstské jízdy, pořádané na přelomu století. Brescia se stala horkým kandidátem na roli hostitele, neboť od samotného zrodu automobilu nadšeně sledovala vývoj průmyslu. Závod automobilů a motocyklů se zde konal už roku 1899. Měřil 233 kilometry a vedl po lombardských silnicích mezi Brescií, Mantovou a Cremonou. Brescia přivítala účastníky jedné z prvních motoristických podívaných a závodů. Za volantem fiatu tenkrát zvítězil Vincenzo Lancia, jedna z tehdejších velkých hvězd. O rok později si toto město vybral Vincenzo Florio pro uspořádání svého Coppa Florio, tedy automobilového sportovního podniku inspirovaného Gordon Bennet Trophy, která se téměř vždy konala ve Francii. Florio poté přesunul pozornost k závodu Targa Florio na území své rodné Sicílie. Roku 1921 se Brescii dostalo cti uspořádat na okruhu Fascia dOro v blízkém Montichiari první Velkou cenu Itálie. Tento podnik poté městu „ukradl“ milánský autoklub a přenesl jej do Parco Reale v Monze. Brescia se stala svědkem vystoupení prvních závodnic. Pozornost okamžitě upoutala opravdová mistryně, baronka D‘ Avanzová, která závodila do třicátých let. Ve městě se konal také Gran Premio Gentleman, závod vyhrazený soukromým účastníkům. Vítězství v něm vybojoval nejvybranější amatérský jezdec všech dob, hrabě Giulio Masetti. Jeho pověst byla neoddělitelně spojena s mercedesy a závodem Targa Florio.
Z průmyslového hlediska nechybělo Brescii nic potřebného k zisku postavení hlavního města automobilismu. Měla dostatečné strojní zázemí, dělnické společenství a mnoho zámožných obchodníků. Tento potenciál však zůstal ležet ladem. Jediný automobilový výrobce, společnost OM (Officine Meccaniche), se po vítězství prvního ročníku Mille Miglia rozhodl zabývat produkcí vysoce hodnocených komerčních a průmyslových vozidel. Brescie postrádala jediného muže, který by splňoval roli vůdce a odvážného podnikatele, jakým byl v Turíně Agnelli či v Miláně Romeo. Přestože bylo toto město, označované jako „italská lvice“, oloupeno o národní velkou cenu, ocitlo se v roce 1927 znovu v centru automobilového dění. Tehdy se odehrál první ročník pozoruhodného závodu, jehož popularita vyvěrala z přístupnosti automobilům všech typů. Cílem premiérové Mille Miglia, která se konala od 26. do 27. března 1927, vítězně projel Minola s Morandim na voze OM. Teprve pak se v dálce objevil další automobil, Isotta Fraschini Ayma Maggiho.
Hvězdy velkých cen si hned uvědomily široký zájem a nadšení vyvolané tímto závodem. Do Brescie se proto sjely už v roce 1928. V Bugattiho barvách závodil Bordino a s továrními Alfami Romeo 6C 1500 nastoupili Brilli Peri a Nuvolari. Milánská firma také nasadila „tajný“ přeplňovaný model, svěřený do rukou Campariho a Ramponiho. Tato dvojice, seslaná snad samotnými nebesy, vybojovala vítězství v letech 1928 i 1929. Alfa Romeo 6C Sport z roku 1928 měla vlastnosti znamenitého automobilu, jenž se následně vyvinul do podoby typu 1750. Vyráběla se v šesti sériích a v nekonečné řadě variant (kromě limuzín vznikla v podobě několika vrcholných mistrovských děl s karoseriemi spider, torpédo a kabriolet). Poté přišel na řadu osmiválcový typ, jemuž se podařilo vybojovat v letech 1932 až 1934 čtyři vítězství (přičemž roku 1932 obsadil prvních sedm míst). Ten zase předal štafetový kolík typu 2900 A (další tři vítězství).
Právě Alfa Romeo 6C 1750 vyhrála Mille Miglia roku 1930. Tento ročník je patrně nejproslulejší. Přestože jsou příčiny většině motoristických fanoušků známé, pokusíme se je ve stručnosti nastínit. Varziho, jenž kontroloval čelo závodu, dostihli Nuvolari s Guidottim. Podle jediného podrobného záznamu, který máme k dispozici, zhasla tato dvojice světlomety, aby Varziho zmátla. Měl si myslet, že jeho soupeři po problémech své tempo zvolnili. Nuvolari okamžitě vytěžil z Varziho omylu výhodu, profrčel kolem něj a závod vyhrál. Jeho průměrná rychlost poprvé v dějinách Mille Miglia překročila hranici 100 km/h.
Otázky na průběh závodu pak Varzi vztekle komentoval slovy: „Zhasli světla!“ O této úsměvné příhodě není třeba pochybovat. Historické anály, náchylné přejímat mýty, se však zapomněly zmínit o tom, že Varzi startoval o deset minut dříve. Nuvolari s Guidottim proto bezpečně vedli tak jako tak a jejich vítězství bylo prakticky i tak jisté. „Létající Mantovan“ si mohl pravděpodobně tento riskantní trik odpustit, a přesto by dojel způsobem, který byl za všech okolností troufalý a houževnatý, na zaslouženém vítězném místě čtvrtého ročníku Mille Miglia.
Podle našeho názoru se epizodě se světlomety věnovala příliš velká pozornost. Co bychom pak měli uvést o Briviovi, jenž rovněž bez světlometů předstihl v roce 1936 šampiona Farinových rozměrů? Jízdu za tmy však nezvolil dobrovolně, ale kvůli poruše elektrické soustavy vozu. Tento sportovní příběh má bezesporu větší význam. Odehrával se na hranici mezi odvahou a šílenstvím, tedy za běžného duševního rozpoložení jezdců během závodu. První desetiletí historie Mille Miglia patřilo plně Alfě Romeo. Jediná výjimka nastala roku 1931, kdy se zrodilo jedno z mála vítězství zahraničních vozů v Brescii. Italská auta tentokrát přemohl Caracciolův Mercedes SSKL. Tento vůz představoval nejvrcholnější formu vývoje úspěšné série typů K a SS, určených pro zámožné zákazníky a k účasti ve velmi významných závodech. Z hlediska talentu i sportovních vlastností byl Caracciola rovnocenným soupeřem Nuvolarimu, Camparimu a Varzimu. O druhé vítězství zahraniční značky v tomto závodě se roku 1940 zasloužila automobilka BMW, tentokrát díky dalšímu historicky význačnému typu 328. Úlohu týmové „jedničky“ plnil Fritz von Hanstein, ke kterému usedl Giovanni Lurani, sám talentovaný jezdec. Italský šlechtic však po tréninkové jízdě vystoupil z vozu s prohlášením, že se zjevně šíleným von Hansteinem už nikdy nepojede. Jeho místo proto zaujal Bäumer. Bavorská posádka pak prosvištěla k jednoznačnému vítězství. Její průměrná rychlost 168 km/hod. poprvé překročila hranici 100 mil za hodinu. Tento rekord však byl zaznamenán na zkráceném okruhu mezi Brescií, Cremonou a Mantovou. Měřil 167 kilometrů a závodníci jej absolvovali devětkrát. Kromě dvou posádek německých vozů zvítězily v prvním vzrušujícím období závodu Mille Miglia vždy automobily Alfa Romeo (mimo první ročník). Roku 1935 projel cílem jako první typ P3 v rukou Carla Pintacudy.
První poválečný ročník se konal v roce 1947 a vedl přes Turín a Miláno. Vzbudil dojem, že se historie bude opakovat. Vítězství totiž vybojovala Alfa Romeo 2900 B, elegantní a prestižní vůz, který byl vyroben v počtu jen několika vysoce žádaných kusů. Za volant usedl Clemente Biondetti, jenž vyhrál už v roce 1938. (Tento ročník se zapsal do historie Mille Miglia velmi tragicky. Na havárii Lancie poblíž Bologne doplatilo ztrátou života deset lidí, z toho sedm dětí). Biondettiho tento závod nesmírně vábil. Znovu zvítězil v letech 1948 a 1949, tentokrát nikoliv v barvách Alfy Romeo, ale Ferrari. Stal se tak na trati Mille Miglia nejúspěšnějším jezdcem.
Zatímco zasloužené vítězství na trati patřilo Clementovi Biondettimu, stal se morálním vítězem Tazio Nuvolari. Jeho drama se však odvíjelo zcela jinde než na závodní dráze.
Nuvolari přišel v letech 1947 a 1948 o své malé děti, které podlehly neúprosné chorobě. Jezdce, který měl dostatek odvahy a troufalosti, aby se nikdy před nikým nesklonil a aby překonal šílené období třicátých let, nakonec přemohl krutý osud. I když jej nemoc oslabila, nepodařilo se jí Nuvolariho zcela skolit. Jeho dny na okruzích velkých cen už sice byly drahnou dobu sečteny, avšak pětapadesátiletý závodník pokoušel smrt v každém závodě. Připomínal severské bojovníky, kteří neuznávají jiný způsob úmrtí než na bitevním poli.
autor: Mirek Gomola a Marek Gomola
foto: autorský tým a archiv autorů
magazín TIPpro Oldtimer
