Jak si hrabě Berchtold pořídil automobil r. 1911
Otokar Berchtold "Vaše Vysokorodí! Děkujíce co nejzdvořileji za vzácný zájem o výrobky světového závodu našeho, dovolujeme si Vašemu Vysokorodí ku vzácnému vyzvání předložiti následující nabídku na motorový vůz, který by co do síly a výkonnosti, jakož i pohodlí Vašemu Vysokorodí v každém směru vyhověl.
Tak odpověděla mladoboleslavská firma "Laurin a Klement" neznašovskému a vidovickému hraběti Otokaru Berchtoldovi v únoru roku 1911 na žádost o koupi automobilu. Přiložila také seznam zákazníků, kteří "automobilů Laurin a Klement používají". Hemží se zde slavné tituly a jména. Vedle císaře Františka Josefa I., jehož jméno stojí na prvním místě, se v seznamu objevují hrabata, knížata, baroni a rytíři. Ze zvučných jmen jsou tu např. kníže Bedřich Lobkovicz, hrabata Evžen a Rudolf Czernínové a také slavný sportovec, příznivce automobilismu a mecenáš Alexandr "Saša" Kolovrat.
Vlastníků automobilů nebylo tehdy mnoho. V prvním desetiletí našeho století by se s trochou nadsázky dali spočítat na prstech jedné ruky. Při prvním sčítání automobilů v Čechách v roce 1906 jich bylo napočteno 73. Ale jejich počet rychle vzrůstal. Ve dvacátých letech už mladoboleslavská automobilka vyráběla ročně kolem tisíce vozů. V době, kdy si automobil pořizoval hrabě Berchtold, jezdilo po našich silnicích přibližně 1 200 aut, z toho třetina v Praze. Výrobou automobilů se zabývaly i další firmy, u nás byla velmi známá "Pragovka" z Prahy - Libně, nebo liberecká firma R. A. F., později sloučená s firmou Laurin a Klement. V zahraničí produkovaly svá vozidla proslulé a nám dodnes dobře známé firmy jako Peugeot, Mercedes, Opel nebo Renault.
Je třeba předeslat, že u jednotlivých typů automobilů byla totožná jen základní konstrukce, ostatní vybavení včetně karoserie se většinou montovalo podle přání zákazníka. Vůz musel mít pochopitelně předepsané základní součásti: brzdy, houkačku, přední reflektory a jednu zadní svítilnu, která měla osvětlovat i poznávací značku. Na značce bylo zpravidla uvedeno písmeno označující zemi kam automobil přísluší - pro Čechy to bylo písmeno O - a číslo, které automobilista dostal na nejbližším obvodě. Protože však brzy došla číselná řada arabských číslic (nejvyšší byla 999), začaly se používat také římské číslice. Typ karoserie, polštářování a barvu laku si mohl majitel zvolit sám.
Hrabě Otokar Berchtold si koupil automobil typ GDVC s číslem motoru 6579. Vůz měl karoserii s poetickým názvem "princ Jindřich", americkou střechu, tepané oblé přední blatníky a na kapotě vyražený hraběcí monogram "B" bez korunky. V osobním dopise, který hrabě firmě zaslal, požadoval mimo jiné také aby byl vůz bezvadně proveden a měl silná péra.
Vůz stál celkem 10.455,- korun, přičemž v tehdejší měně se 2 koruny rovnaly 1 zlatému. Nebyla to zanedbatelná částka, takže si sám hrabě před převzetím objednaného vozu s automobilkou poměrně dlouho dopisoval a žádal o snížení ceny. Citát z dopisu, kterým továrna slevu nakonec poskytla, by mohl sloužit jako skvělá ukázka diplomacie. Píše se v něm: "Ačkoliv zásadně žádných slev na ceny svých vozů nepovolujeme, jsme v tomto případě, jedině z toho důvodu, že nám velmi na tom záleží, abychom Vašemu Vysokorodí vůz své známky dodali, ochotni, povoliti Vašemu Vysokorodí 10 % slevu, jež reprezentuje krajní naši ochotu a doufáme, že Vaše Vysokorodí bude nyní moci rozhodnouti se co nejdříve pro koupi našeho vozu."
Jeho vysokorodí se skutečně rozhodlo, a tak 15. května roku 1911 odejel z Mladé Boleslavi tovární šofér - psáno "chauffer" - a odvezl hraběti automobil na zámek Vidovice, dnes nesoucí jméno BERCHTOLD. Přesto se hraběti zřejmě zdála cena vysoká, protože ještě v příštím roce se firma domáhala doplacení 2.000,- korun. Hrabě nevlastnil jízdní licenci, tehdejší řidičský průkaz, a poslal proto přímo do továrny dva své strojníky p. Klomfara a p. Mikoláška, které automobilka za 60,- korun během 14 dnů vyškolila a tito pak složili zkoušky u komise v Praze. Ke zkouškám museli znát především technické parametry vozu a praktickou ukázku řízení. Pravidla silničního provozu téměř neexistovala. Dopravní značky, či spíše tabulky, se omezovaly jen na přikazování rychlosti, která byla stanovena úměrně rychlosti ostatních silničních účastníků (řečeno dnešním jazykem), jimiž byly povozy a kočáry tažené zvířaty. Proto se ve městech smělo v hustém provozu jezdit jen 6 km v hodině, což je rychlost jdoucího koně, při menším provozu 15 km v hodině, tedy rychlost koně v klusu. Mimo město se smělo jezdit 45 km za hodinu. Nízká rychlost byla dána také stavem silnic, z velké většiny nedlážděných a velmi prašných. Přednost v jízdě při projíždění křižovatek nebyla stanovena vůbec. Automobilisté měli pouze upřednostňovat naložené potahy, poštovní a hasičské vozy a armádu. Ve městech se jezdilo většinou vlevo, na ostatních místech s malým provozem to bylo jedno.
Problémy byly i s pohonnými hmotami. Hrabě Berchtold si nechával dovážet sudy s benzinem a vazelinou až z Prahy. Poškozené díly, zejména pneumatiky, které se rychle opotřebovávaly, opravovala a vyměňovala přímo mateřská továrna.
Vlastnit automobil na počátku našeho století nebylo, jak je vidět, jednoduché. Ale při pohledu na dnešní přeplněné silnice a parkoviště občas toužím po návratu zlatých časů automobilismu, kdy se po hrbolatých cestách proháněli na silných strojích odvážní muži v kožených kuklách a bílých šálách s dámami v kloboucích po boku a zvedali za sebou oblaka prachu.
Krausová Martina
Městské muzeum Týn nad Vltavou
