Z Belgie do Bulharska a zpět, 5500 kilometrů za 90 hodin. Před padesáti lety, od 27. do 31. srpna se Němec Eugen Böhringer řítil dnem a nocí s červeným Mercedesem Benz 230 SL (W 113) za obhajobou vítězství z roku 1962.
Po úzkých silničkách přes průsmyky, ale i po dálnicích. Se spolujezdcem Klausem Kaiserem mířili vstříc celkovému prvenství v Marathonu de la Route, renomované belgické maratonské soutěži. Už v roce 1962 vyhrál Böhringer automobilovou soutěž Liege – Sofia –Liege a stal se mistrem Evropy, tehdy s Hermannem Egerem na horkém sedadle a s Mercedesem Benz 220 SE (W 111).
V roce 1963 startoval Böhringer poprvé s novým automobilem Mercedes Benz 230 SL, zvaným Pagoda, kvůli pevné střeše hardtop. Jednalo se o nástupce modelů 190 SL a 300 SL. V Marathonu de la Route měl elegantní roadster, jako vůbec první sportovní vůz s bezpečnostní karoserií, prokázat své schopnosti v automobilových závodech. Böhringerův SL se startovním číslem 39 vycházel z předsériového automobilu, měl zesílený podvozek i větší nádrž a hardtop pevně spojený s karoserií. Zážehový čtyřválec měl zvýšený objem z 2,3 l na 2,6 litru, což vedlo k nárůstu výkonu o 20 k na zhruba 170 k.
Pro rallye připravilo zkušební oddělení firmy Mercedes Benz model 230 SL pod vedením Ericha Waxenbergera. Po vítězství si mohli úspěšný automobil prohlédnout návštěvníci autosalonu IAA ve Frankfurtu nad Mohanem se všemi šrámy, které během maratonu utrpěl. Britský časopis Autocar k tomu tehdy napsal: „Jako vítěz posledního ročníku patřil Eugen Böhringer k favoritům Marathonu de la Route v roce 1963. Ale skutečnost, že jel se zcela novým automobilem a v rallye nevyzkoušeným, nebylo pro jeho příznivce právě dvakrát povzbudivé.“
V roce 1922 narozený hoteliér přesto vyvrátil všechny pochybnosti. Ze Spa vedla trať přes Sársko, Bádenso, Württembersko a Bavorsko do Rakouska a dále přes Itálii do Jugoslávie. Z Rumunska si posádky zajely jen v rychlosti ještě do Sofie na krátkou zastávku. A hned zase zpátky do Itálie, kde je čekaly nejnáročnější alpské průsmyky. Už u Dubrovníku měl Böhringer lehkou nehodu, která jej stále naštěstí jen dvě minuty. „Eugen Böhringer lehce zformoval krásný 230 SL, ale pokračoval naplno dál“, napsal Autocar o nečekaném incidentu. Před Roveretem byl těsně za vedoucím Rauno Aaltonenem na Austinu Healey. V průsmyku Vivione ale vyjel Aaltonen ze silnice a tím se dostal Němec na první místo, které udržel až do cíle v Belgii.
Zatímco pořadatelé namluvili úřadům, že jde o poklidnou turistickou jízdu, tak ještě před startem dostali soutěžící „tajnou“ informaci, kterou jasně vysvětluje statistika. Na startu bylo 129 vozidel, ale v cli jen 20. Tak náročná byla soutěž.
O to působivější je vítězství Böhringera, neboť do cíle v Lutychu dorazil pouze s osmi trestnými minutami. K tomu Autocar dodává: „Královský autoklub Motor Union z Lutychu stanovil pro rallye vražednou rychlost, ale Böhringerův fantastický výkon všechny šokoval. Konkurence se ho obávala, protože jel stále až na hranici možností a hodně riskoval. Na otázku ohledně nebezpečí, odpověděl Böhringer, že osmdesát procent rychlé jízdy na veřejných silnicích představovalo vysloveně nevypočitatelné riziko. A co platilo pro zbývajících dvacet procent? „To záviselo na okolnostech.“
V červnu 2013 zemřelý Eugen Böhringer zůstane navždy zapsán jako dvojnásobný vítěz „Marathonu“. Dokonce mohl vyhrát třikrát, když v roce 1964 dojel třetí. Přesto jej pořadatelé v cíli ocenili krásným pohárem za dvě vítězství a dvě excelentní umístění ve čtyřech posledních ročnících v řadě.
Text Jindra Lasik
Foto archiv