Třináctka. Magické číslo. Pro jednoho šťastné, pro druhého ne. Pro pověrčivé hrozivé, pro optimisty povzbudivé. Ať je tomu tak či onak, prostě třináctka je a musíme se s ní nějak poprat.
A právě toto číslo bylo v pořadí letošního ročníku akce Stará Čína, kterou pořádá Veteran klub Pardubice. Pod heslem "50 let let vášně a nadšení" klub oslavuje již padesáté výročí svého založení. U té příležitosti uspořádal řadu akcí, vzpomeňme úspěšnou výstavu ve sportovní hale letos na jaře. A právě Stará Čína byla prezentována jako "Kratochvilná výletní jízda k ukončení sezony". A třináctka byla v tomto případě velmi šťastná.
A jak to kdysi začalo s Čínou začalo? Podle slov pamětníka byla v minulosti narychlo uspořádána akce závěru sezony. Při chybném přepisu místa konání do kalendáře akcí bylo zkomoleno místo děje. Takže došlo k záměně Staré Čimice za Starou Čínu.
Místo samo o sobě je velmi vhodně voleno. Nachází se kousek od Pardubic směrem na Přelouč. Je to vlastně malý zámeček přebudovaný na hotel a restauraci. Kolem se nachází nádherný prostorný park. Ideální prostředí k pořádání akce. Dostatek místa, dokonalé zázemí, blízkost krajského města.
V sobotu 9. října vstávám ho husté mlhy. Přicházející den vypadá docela pesimisticky. Vytáhnu auto z garáže a ještě ani pomalu nevyjedu a už je pokryto mokrým popraškem vody a mlhy. Při výjezdu od domova vidím před sebe asi deset metrů. Do místa určení mám asi 130 kilometrů a je mi jasné, že začátek akce o půl desáté tímto tempem nemám nárok stihnout. Vjedu do vedlejší vesnice a napojuji se na hlavní silnici vedoucí z Mohelnice pře studenou Loučku do Čech. Po ujetí asi stovky metru směrem do kopce se stal asi zázrak. Z ničeho nic mlha mizí a začíná svítit slunce. Najednou je vše zlatavé. Obloha, stromy kolem cesty i odrazy slunce na silnici. Nálada se zlepšila. Sice trochu ranního chladu, ale sluníčko, byť říjnové, má ještě sílu. Po příjezdu do prostoru Pardubicka bylo již takové teplo, že střecha šla dolů a konečně jsem si mohl vychutnat, tak jako ostatní přijíždějící účastníci, jízdu bez střechy. Jako motorkář jsem pomalu záviděl majitelům jedné stopy jízdu v krásném podzimním počasí.
Akce jsem se letos zúčastnil poprvé. A skutečně jsem byl nadšený. Do místa zahájení se sjelo 107 historických automobilů a motocyklů, které se zaregistrovaly. Ale bylo jich tam ještě více. Asi po hodince, za kterou jsem si ani nestihl prohlédnout stroje a povykládat se známými byla rozprava. Pořadatelé asi tušili, co je čeká, takže velmi chytře rozdělili široké spektrum historických vozidel do tří skupin.
Majitelé předválečných vozů nižších kubatur a "věční opravci" byli zařazeni do skupiny "pohodáři". Do skupiny "výletníci" byli zařazeni majitelé slabších motocyklů a rodinných limusin. A nakonec v kategorii třetí, "závodníci", našli své místo silné motocykly a sportovní automobily, či stroje vyšších kubatur.
V odstupu asi dvaceti minut se tyto tři skupiny vydaly v koloně směrem na jihovýchod. Cílem bylo město, jehož jméno je mezi veteranisty legendou. Vysoké Mýto. Cesta byla velmi vhodně vybrána, jelo se vedlejšími, byť velmi pěknými a nerozbitými okrskami. Po příjezdu zaplnily historické automobily skoro polovinu velkého vysokomýtského náměstí. A všichni se hnali na oběd. Je jasné, že nasytit skoro dvě stě účastníků akce v jednom okamžiku je úkol pro normální restauraci téměř nemožný. Ale přesto to personál restauračky na náměstí zvládl. A docela dobře. A jídlo bylo chutné a velmi levné.
Po obědě následovalo vyhodnocení akce. Byl oceněn nejstarší stroj. Byl jím Walter WIZ z roku 1921 pana Jiřího Valnohy ze Zábřeha, člena našeho klubu HCC Mohelnice. Z největší dálky přijelo MGa. Až z Liberce. Dále byly vyhodnoceny nejzajímavější stroje a klub připomenul sportovní úspěchy členů veterán klubu ve sportovní sezoně 2010. Poté se vydala kolona zpět do Pardubic.
Během akce panovala velmi příjemná atmosféra, nádherné počasí a velmi dobrá organizace. Nikdo nedělal rozdíly jestli jede v autě či motocyklu z 20. let, českým lidovým vozem z let 50 a 60., sportovním vozem anglické výroby let šedesátých, velkou křídlovou amerikou, či vojenským vozidlem z druhé světové války. A tak to má být. Vždyť je jedno, co sbíráme a vlastníme. Cílem je svézt se a ukázat stroje které patří k minulosti motorismu a které brázdily silnice naše i zahraniční v dobách minulých.
Mgr.Tomáš Kunštátský
