Pontiac Firebird

Veterán1973 Firebird Formula 400

     Velký úspěch Fordu Mustang vyvolal v USA vznik kategorie kompaktních sportovních vozů nazývaných „pony cars.“

     Koncern General Motors přišel v roce 1966 s Chevroletem Camaro a o rok později s jeho „dvojčetem“ Pontiacem Firebird. Ten se vyráběl ve čtyřech generacích až do roku 2002.

     Automobilka Pontiac dostala jméno podle města v Michiganu a to zase podle jména známého indiánského náčelníka. Od roku 1926 vyrábí středně drahé automobily se sportovním švihem. Nejdéle vyráběným typem této kategorie byl právě Firebird (v překladu ohnivý pták) s pohonem zadních kol, jeden z nositelů sportovního image značky Pontiac.

První generace (1967 – 1969)
     V únoru 1967 představil Pontiac dvoudveřové kupé a kabriolet Firebird. Vůz, který dostal jméno po trojici turbinových prototypů GM z let 1954 – 1958 vycházel z Chevroletu Camaro, když si ponechal jeho střední část a přidal k ní vlastní, zajímavě tvarovanou příď a záď. Přední maska s výrazným chromovaným rámečkem okupovala celý předek vozu, takže dvojité světlomety musely být umístěny dovnitř. Hezkým stylistickým prvkem byly „žraločí žábry“ před zadními koly. Camaro připomínal i interiér s negativně skloněnou přístrojovou deskou (podobnou měly i Corvetty třetí generace).

     Firebird a Camaro byly postaveny na stejné platformě F (F-body), ale měly vlastní motory. Pontiac využil výkonné pohonné jednotky z typů LeMans a Tempest. Nabízená paleta zahrnovala pět motorů od řadového šestiválce 3,8 litru (121 kW/165 k) až po vidlicový osmiválec 6,6 litru (400 kubických palců) s výkonem 239 kW (325 k). Základní řada Firebirdů se šestiválci OHC (ve verzi Sprint měly dokonce 215 koní) překonávala svými výkony základní řadu Chevroletu Camaro. Dodávala se s tří a čtyřrychlostní manuální převodovkou nebo s dvourychlostním automatem Powerglide.

     Většina zájemců o nový Firebird '67 však sáhla raději po některém z motorů V8. Byly to konvenční motory s rozvodem OHV a výkony od 184 kW (250 k), přes verzi H.O. (High Output) s vyšším kompresním poměrem (210 kW/285 k) až po „bestii“ se zmiňovaným výkonem 325 koní. Za příplatek 600 dolarů se dodávala verze Ram Air s náporovým nasáváním vzduchu otvory na kapotě a zvýšeným výkonem ve vyšších otáčkách. Osmiválcové modely se dodávaly se stejnými převodovkami jako šestiválcové a navíc mohly být osazeny třírychlostní automatickou převodovkou Turbohydramatic.

     Firebirdy ročníku 1968 se změnily jen nepatrně. Zmizela postranní okénka a přední směrové blikače se přemístily ke spodnímu okraji blatníků. Novinkou byl motor 350 V8 (5,7 litru), který měl s dvojitým karburátorem 195 kW (265 k) a se čtyřnásobným dokonce přes 235 kW (320 k). Motor 400 V8 (6,6 l) se nabízel ve čtyřech verzích od 330 až po 340 koní (označené Ram Air II). Také šestiválce dostaly přidáno 10 koní, Sprint ale zůstal na svých 215.

     K větším stylistickým změnám došlo až u modelu Firebird 1969. Přední světla opustila masku chladiče, takže ta se podstatně zúžila. K menším změnám došlo i na podvozku a v interiéru. Motor 350 H.O. dostal navíc dalších pět koní a na výkonnostním vrcholu stál Ram Air IV s 345 koňskými silami. Největším šlágrem roku se ale stal Firebird Trans Am.

     Za 725 dolarů si bylo možné objednat úpravu zlepšující vzhled Firebirdu, nazvanou Trans Am podle závodní série SCCA (Sports Car Club of America). Pontiac tak učinil bez svolení této organizace a proto jí musel za každý prodaný Trans Am zaplatit licenční poplatek ve výši pěti dolarů. Úprava zahrnovala dvojici vzduchových vstupů na kapotě, zadní spoiler, odvětrávací otvory na bocích a modré pruhy na bíle natřeném voze. Vozy měly dále snížený podvozek, větší pneumatiky a motory V8 Ram Air III (247 kW/335 k) nebo o 10 koní silnější Ram Air IV (254 kW/345 k). V prvním roce se prodalo necelých sedm set modelů Trans Am (z toho jen osm kabrioletů).

Druhá generace (1970-1981)
     Firebird druhé generace byl představen opožděně až v únoru 1970. Základní tvary a technika opět odpovídaly druhé generaci typu Camaro, ale prvky typické pro Pontiac zůstaly zachovány. Nejvýraznější změnou proti první generaci byl plastový „nos“ obklopující výrazně rozdělenou masku chladiče a nahrazující přední nárazník. Dvojité světlomety byly nahrazeny jednoduchými a stejně jako maska byly „obaleny“ plastem.

     Podvozek nedoznal podstatných změn, zadní pevná náprava byla dál odpružena listovými pery, přední kola byla zavěšena na ramenech ve tvaru písmene A. Kromě základního provedení s šestiválcem (114 kW/155 k) tvořily nabídku luxusnější Esprit (188 kW/255 k), „svalovec“ Formula 400 (243 kW/330 k) a strach budící Trans Am (335 – 345 k), všechny s vidlicovými osmiválci. Trans Am dostal výrazný přední spoiler, velký „výdech“ na kapotě, krabicové odsávací otvory na bocích a zadní spoiler v celé šíři vozu. Zákazník si mohl vybrat mezi bílým lakem s modrým pruhem uprostřed nebo modrým lakem s bílým pruhem. Vpředu nechyběla stylizovaná kresba hořícího ptáka (později tento motiv pokrýval celou kapotu motoru) a na zadním spoileru nápis Trans Am.

     Modely Formula a Trans Am dostaly v roce 1971 nový motor V8 s objemem téměř 7,5 litru (455 kubických palců) a výkonem až 257 kW (350 k). Přesto nebyly prodejní výsledky valné a GM hrozil zastavením výroby Firebirdů. Situaci ještě zhoršily zpřísněné emisní předpisy, které vedly ke snížení výkonů. Hrdost Firebirdů zachraňoval jen nový motor 455 Super Duty (SD-455) s oficiálně udávaným výkonem 228 kW (310 koní). Řada expertů ale odhadovala, že má nejméně o 60 koní víc.

     Zavedení nárazových zkoušek znamenalo pro Firebirdy ročníku 1974 mírnou úpravu přední a zadní části s nárazníky v barvě karoserie. Dost se změnila i přístrojová deska. V následujícím roce dostal Firebird do boků protažené zadní okno a katalyzátor. Rok 1976 přinesl více vystouplé nárazníky a další rok nový předek se čtyřmi hranatými světlomety. Základním motorem se stal vidlicový šestiválec 3,8 litru „vypůjčený“ od sesterského Buicku. Nový byl také motor V8 4,9 litru (99 kW/135 k) a Trans Am dostal 6,6 litrový V8 z Oldsmobilu (136 kW/185 k). Američanům začaly Firebirdy znovu přicházet na chuť, takže v roce 1978 se jich prodalo rekordních 187 tisíc.

     Poslední stylistickou změnou druhé generace Pontiacu Firebird byla v roce 1979 úprava přídě se čtyřmi obdélníkovými světlomety v samostatných „šuplících“ a přesunutí rozdělené masky pod ně. Ve snaze po snížení spotřeby uvedl Pontiac v modelovém roce 1980 pro model Trans Am přeplňovaný motor V8 4,9 litru, dosahující výkonu 155 kW (210 k). Tento motor nebyl příliš povedený a byl jedním z důvodů, proč prodej modelu Firebird znovu klesl.

Třetí generace (1982-1992)
     Na začátku devadesátých let se Firebird dočkal zásadní modernizace. Třetí generace přišla s plně samonosnou karoserií, upraveným zavěšením typu MacPherson vpředu a pevnou zadní nápravou s vinutými pružinami. Skončila také éra vlastních motorů Pontiac. Od roku 1982 měly všechny osmiválcové Firebirdy koncernové motory GM, tedy klasické „small-block“ od Chevroletu. Čtyřválce a V6 motory byly společné s Camarem. Na začátku nabídky motorů stál 2,5litrový řadový čtyřválec OHV s „ubohým“ výkonem 66 kW (90 koní). Většina kupujících proto raději volila vidlicový šestiválec 2,8 litru (77 kW/105 k) nebo pětilitrový V8 (106 kW/145 k, se vstřikováním paliva 165 k), standardně dodávaný v modelu Trans Am.

     Firebird třetí generace dostal úhlednou karoserii s výklopnými světlomety, rozměrově téměř shodnou s předchůdcem, ale výrazně lehčí (1420 kg proti 1615 kg). Dodával se ve třech úrovních výbavy - základní, luxusnější S/E a Trans Am. Po zkouškách v aerodynamickém tunelu dostaly všechny Firebirdy malý zadní spoiler. V roce 1985 byl Pontiac Firebird mírně faceliftován (nárazníky, zadní světla) a vstřikování paliva Tuned Port Injection (TPI) zvýšilo výkon motoru V8 na 151 kW (205 k). O dva roky později dostal Firebird Trans Am větší motor – 5,7litrový (350 kubických palců) V8 se vstřikem TPI.

     V roce 1989 připravil Pontiac k 20. výročí výroby typu Trans Am atraktivního bílého „ohnivého ptáka“ s přeplňovaným motorem Buick 3,8 litru OHV V6. Jeho 250 koní z něj učinily jeden z nejrychlejších sériových Firebirdů. Speciálně upravený Firebird dokonce vytvořil národní rychlostní rekord cestovních vozů rychlostí 447 km/h. Model Trans Am dostal navíc označení GTA. To už se ale zase začalo nad Firebirdem smrákat a čekalo se, co přinese další generace.

Čtvrtá generace (1993-2002)
     Firebird 1993 přišel s novou, výrazně aerodynamickou karoserií, zhotovenou převážně z kompozitních materiálů. Podvozek byl v podstatě převzat z předchozí generace a nabídka motorů se zúžila na dva – na nový V6 3,4 litru (118 kW/160 k) a na verzi LT1 klasického 5,7 litrového V8 „small-block“ (202 kW/275 k).

     Firebird se opět dodával ve třech úrovních výbavy, základní, Formula a Trans Am. V roce 1994 se znovu začal vyrábět kabriolet a jak se stalo dobrým zvykem, opět se slavilo výročí modelem 25th Anniversary Trans Am. Model Trans Am GT měl mimořádně luxusní výbavu s koženými sedadly a šestistupňovou převodovkou. Kupé se dodávala i v provedení s odnímatelnými střešními díly (targa).

     V roce 1995 dostal Firebird vidlicový šestiválec s objemem zvýšeným na 3,8 litru (147 kW/200 k), o něco později se zvýšil výkon motoru V8 o 10 koní a v provedení s obnoveným označením Ram Air dokonce překonal hranici 300 koní (dodával se do modelů Formula a Trans Am ve verzi WS6). To ale ještě Firebird neřekl poslední slovo. Pro modelový rok 1998 dostaly Firebirdy nový předek a hlavně celohliníkové motory LS-1 V8 s výkonem 224 kW/305 k (ve verzi WS6 dokonce 320 koní). Tyto motory, používané i v Chevroletu Corvette, byly nejlepší, jaké kdy Firebirdy měly.

     Třicáté výročí uvedení modelu Firebird Trans Am se znovu slavilo speciální verzí, jak jinak než v bílé barvě s modrými doplňky a bílým koženým interiérem. Mohutnými otvory v přídi se přiváděl vzduch do motoru, takže při vysokých rychlostech docházelo k mírnému přeplňování. V dalších letech se už Firebird, kromě mírného zvýšení výkonu motorů, neměnil a v roce 2002 sjely z výrobního pásu poslední vozy.

     Skončila tak 35 let trvající cesta posledního pontiaku s klasickým uspořádáním pohonu. Mnoho Američanů, a nejen jich, ale nezapomíná a ve svých klubech dodnes udržují poselství „ohnivého ptáka.“

1967 Firebird Conv
1967 Firebird Conv
1967 Firebired Coupe
1967 Firebired Coupe
1968 Firebird
1968 Firebird
1969 Firebird
1969 Firebird
1969 Firebird interier
1969 Firebird interier
1969 Transam
1969 Transam
1970 Firebird TA Ramair3
1970 Firebird TA Ramair3
1970 Firebird Transam
1970 Firebird Transam
1971 Firebird interier
1971 Firebird interier
1976 Firebird
1976 Firebird
1977 Firebird Formula
1977 Firebird Formula
1981 Firebird Transam
1981 Firebird Transam
1983 Firebird
1983 Firebird
1983 Transam
1983 Transam
 

 
img img img img img img img img
Eurooldtimers.com - Veterání, oltimer, historická vozidla Eurooldtimers.com - Veterání, oltimer, historická vozidla
6.11.2024
Copyright © 2000 - 2024 EuroOldtimers.Com TOPlist Reklama | Kontakt