Opel GT
1968 GT Pod tímto sloganem uvedla v roce 1968 evropská odnož koncernu General Motors malý dvoumístný sportovní automobil s prostým označením GT, což znamená Gran Turismo. Opel do té doby odvozoval svoje sportovní verze od sériových sedanů, takže Opel GT se stal prvním skutečným sportovním vozem vyráběným touto značkou.
K prvním úvahám o programu vývoje sportovních vozů došlo ve stylistickém středisku firmy Opel v Rüsselsheimu již na podzim roku 1962. Důvody byly dva. Jednak se ukazovalo, že dobře vypadající sportovní vůz v ceně kolem 10 tisíc marek by se mohl dobře uplatnit na evropském i americkém trhu a za druhé bylo žádoucí změnit poněkud uvadající image značky Opel.
Konstruktéři a stylisté se pod vedením Charlese M. Jordana pustili do práce. V první fázi byla stanovena architektura budoucího automobilu vycházející z pohodlných, nízko umístěných sedadel. Kolem prostoru pro řidiče a spolujezdce byly umístěny potřebné mechanické komponenty – motor, kola, klasické uspořádání pohonu, zavazadlový prostor, náhradní kolo a benzinová nádrž. Druhou fází byl návrh karoserie. Byla vytvořena řada modelů v menším měřítku a ty nejpovedenější se zkoušely ve větrném tunelu.
První prototyp kupé s označením Opel Experimental GT se představil na frankfurtském autosalonu 1965 a následně i v Paříži, Ženevě, Turínu a New Yorku. Zájem veřejnosti předčil všechna očekávání a nejčastější otázkou bylo, kdy se vůz začne vyrábět. Před zahájením výroby však bylo nutné vyřešit několik problémů.
Prototyp využíval podvozkové skupiny sériového modelu Kadett, jehož sportovní úpravy slavily úspěchy například na rallye Monte Carlo a Tour d''''Europe. K dosažení výhodného rozložení hmotnosti byl motor oproti sériovému Kadettu s předním pohonem posunut co nejvíce dozadu. Toto uspořádání bylo testováno na okruhu Nürburgring a jízdní vlastnosti potvrdily očekávání. Prototyp byl také „ofukován“ ve stuttgartském větrném tunelu a na základě těchto měření byl poněkud přepracován předek vozu i zadní část, která dostala typický „kachní“ tvar s ostrou hranou tvořící malý spoiler, trochu připomínající americký Chevrolet Corvette druhé generace.
Dalším problémem bylo dodržení předpisů o výšce hlavních světlometů nad zemí. Mimořádně nízká kapota a malý průměr kol (13 palců) si vynutily přepracování výklopného mechanismu světel. Zatímco prototyp měl hranaté světlomety vyklápěné nahoru, u sériového provedení se kruhové světlomety vyklápěly otočením o 180 stupňů. Vyklápění se ovládalo pákou na středovém tunelu. Zakrytá hlavní světla zvyšovala aerodynamickou čistotu vozu a v zakryté poloze byla chráněna před znečištěním nebo poškozením.
Před zahájením sériové výroby muselo vedení automobilky Opel najít vhodného výrobce sportovních karosérií. Německá karosárna Karmann z Osnabrücku byla plně vytížena, takže bylo nutné se poohlédnout jinde. Francouzská karosárna Brissonneau & Lotz sídlící v Creilu u Paříže již dříve s Opelem spolupracovala a byla proto znovu oslovena. Sama však na celou zakázku nestačila, takže přizvala ke spolupráci další známou francouzskou karosárnu Chausson. Zde se karoserie lisovaly a svařovaly a u firmy Brissonneau & Lotz dokončovaly lakováním, čalouněním atd. Hotové karoserie se pak po železnici přepravovaly do továrny Opel v Bochumi, kde se montovaly podvozkové skupiny a poháněcí ústrojí, společně s modelovou řadou Kadett.
Všechny tyto přípravy způsobily, že světovou premiéru oslavilo sériové provedení Opelu GT až na frankfurtském autosalonu v září 1968. Současně se rozběhla mohutná reklamní kampaň, provázená již zmíněným sloganem „Jen létání je krásnější“ a stylizovaným obrázkem zvýrazňujícím dlouhou nízkou příď vozu. I bez této stylizace snesl pohled na nové kupé ta nejpřísnější estetická kritéria.
Příď zdobil tenký chromovaný nárazník (první vozy jej měly dělený). Pod nárazníkem byla umístěna dvojice halogenových dálkových světlometů. Výrazným stylistickým prvkem přídě byly dva otvory na kapotě, přivádějící vzduch do motorového prostoru. Elegantní záď se šikmo skloněným oknem byla zakončena ostrou hranou a centrálně umístěným nalévacím hrdlem nádrže. Opel GT neměl vzadu víko zavazadlového prostoru, přístup k zavazadlům byl pouze zevnitř vozu po sklopení opěradel. Výrazným prvkem byly dvojice kruhových zadních světel a pod nimi umístěné krátké nárazníky. Aerodynamicky čisté tvary karoserie, patrné hlavně z bočního pohledu, slibovaly dosažení nízkého součinitele odporu vzduchu. Na sedmdesátá léta 20. století byla hodnota cx = 0,39 skutečné výborná.
Přístup do vozu vysokého jen 122,5 cm usnadňovaly dveře zasahující částečně do střechy. Za dvojicí samostatných anatomických sedadel bylo umístěno náhradní kolo a zavazadlový prostor. Přístrojová deska s dvěma velkými a třemi menšími kruhovými „budíky“ byla integrovaná se středovým panelem. Tříramenný volant a krátká řadicí páka prozrazovaly nade všechny pochyby, že se jedná o plnohodnotný sportovní automobil.
Jak již bylo zmíněno, převzal Opel GT podvozkové skupiny modelu Kadett. Přední náprava byla odpružena příčným listovým perem a poháněná tuhá zadní náprava vinutými pružinami. Vůz měl vpředu kotoučové a vzadu bubnové brzdy. Nádrž o objemu 58 litrů byla umístěna za zadní nápravou. Náhradní kolo, umístěné nad nápravou, bylo přístupné jen z vnitřku vozu.
Od začátku se Opel GT dodával se dvěma podélně uloženými motory. Model GT 1100 poháněl čtyřválec OHV o objemu 1078 cm3 s výkonem 44 kW (60 k) a model GT 1900 dostal čtyřválec s rozvodem OHC, objemem 1897 cm3 a výkonem 66 kW (90 k). Krátké víko motoru mělo v místě, kde se nalézal spádový karburátor Solex zřetelnou „bouli.“ Oba modely se dodávaly se čtyřstupňovou převodovkou, GT 1900 bylo možné objednat i s třístupňovou automatickou převodovkou. Jízdní výkony a ostatní údaje jsou přehledně uvedeny v připojené tabulce.
Výroba Opelu GT se pomalu rozbíhala od října 1968 a do konce roku se vyrobilo jen kolem 550 kusů. Hned v následujícím roce se však výroba dostala na rekordní hodnotu 35 tisíc vyrobených vozů, přičemž plných 90% tvořily modely GT 1900.
V září 1969 se na frankfurtském autosalonu představil otevřený model Opel Aero GT s odnímatelným střešním dílem a bezpečnostním obloukem za sedadly. Karoserii typu „targa“ postavil pro firmu Opel italský karosářský specialista Fissore. Vystavený prototyp vzbudil značný zájem potenciálních zákazníků, ale k malosériové výrobě nakonec nedošlo, neboť výrobní náklady byly příliš vysoké.
Na jaře 1970 byla ukončena výroba slabšího modelu GT 1100, ale brzy (premiéru mělo v Ženevě 1971) jej nahradilo kupé GT/J, určené především mladým motoristům (písmeno J znamenalo Junior). Nový model měl motor 1,9 litru, ale zjednodušená výbava, například náhrada chromovaných dílů černě nalakovanými, chudší osazení přístroji nebo gumové koberečky místo textilních, stlačila cenu na 10 499 DM.
V roce 1971 se uskutečnil pokus s vozem Opel GT Elektro, vybaveným dvěma elektromotory Bosch, které dokázaly společně vyvinout 88 kW (120 k), krátkodobě dokonce 160 koní. Varta dodala niklo-kadmiové baterie a třetím partnerem byla firma Continental, která zajistila pneumatiky s nízkým valivým odporem. Experiment vedený Dr. Georgem von Opelem skončil neúspěchem, když při pokusu o rychlostní rekord elektrických vozidel na 100 km došlo po ujetí 44 km k vybití baterií.
V červnu 1972 se kupé Opel GT stalo základem rekordního vozu Opel Diesel Rekordwagen, který měl veřejnost přesvědčit o vynikajících vlastnostech vznětového motoru, určeného pro cestovní model Rekord. Značně upravená karoserie připomínala Opel GT jen přídí, neboť byla jednosedadlová s kapkovitým krytem nad sedadlem řidiče. Přeplňovaný vznětový motor 2,1 litru měl výkon 70 kW (95 k). Na zkušební dráze v Dudenhofenu se během tří dnů uskutečnila řada rekordních jízd, jejichž výsledkem bylo překonání dvou světových a 13 mezinárodních rekordů pro vozy se vznětovými motory. Vůz řízený postupně šestičlenným mezinárodním týmem dosahoval rychlosti blížící se 200 km/h.
Výroba kupé Opel GT pokračovala s drobnými změnami do léta 1973, kdy byla ukončena ze dvou důvodů. Automobilka Renault, která mezitím získala kontrolu nad karosárnou Brissonneau & Lotz a podíl ve firmě Chausson, odmítla nadále poskytovat svoje kapacity konkurenci. Druhý důvod přišel z USA, kam se vyváželo plných 70 procent produkce vozů Opel GT. Tamní nové bezpečnostní předpisy vyžadovaly přemístění nárazníků o 8 cm výše a přepracování přídě tak, aby vyhověla bariérové zkoušce. Předpisy týkající se složení výfukových plynů zase vyžadovaly rozsáhlé úpravy motoru.
Vedení automobilky Opel usoudilo, že potřebné investice by byly příliš vysoké a proto byla v srpnu 1973 výroba kupé Opel GT ukončena. Poslední vyrobený vůz měl pořadové číslo 103 463. Na frankfurtském autosalonu v září 1975 ještě Opel představil koncepční studii navazující na model GT a vycházející z podlahových skupin Manta/Ascona. Kupé 2+2 GT/2 mělo moderní tvary s širokými posuvnými dveřmi, ale opět zůstalo jen u prototypu. Roli sportovních vozů převzala u značky Opel čtyřmístná Manta A, po ní Manta B a od roku 1990 Calibra. Další skutečný sportovní vůz vyvinul Opel až v roce 1999. Speedster se nejdříve představil jako studie a od roku 2000 se vyráběl u firmy Lotus. V roce 2006 se očekává nástupce, jehož podoba by mohla vycházet z amerického roadsteru Saturn Sky a jméno má dostat podle svého dávného předchůdce – Opel GT.
