Lancia Delta
Málokdo by předpokládal, že po úspěchu v roce 1980, kdy se Lancia Delta stala evropským vozem roku, se dočká dalších šesti vrcholů.
Sportovní verze tohoto celkem nenápadného cestovního automobilu se v letech 1987 až 1992 staly šestkrát po sobě světovým šampiónem v rallye.
Lancia Delta se představila v září 1979 na frankfurtském autosalonu jako kompaktní pětidveřový hatchback s rozměry 3885 x 1620 x 1380 mm, jehož nadčasovou karoserii navrhl sám Giorgetto Giugiaro, šéf italské karosárny Ital Design. Tehdy módní hranaté karoserii odpovídal i interiér s jednoduchou, ale dobře vybavenou přístrojovou deskou.
Vývoj Delty začal už v roce 1975, kdy ve snaze po snížení výrobních nákladů začal Fiat (jeho součástí se stala Lancia v roce 1969) spolupracovat se švédskou automobilkou Saab. Vyvíjený vůz vycházel konstrukčně z typu Fiat Ritmo a zásluhou švédských techniků byla Delta dobře ošetřena proti korozi, což byla do té doby slabina většiny Lancií.
Po zahájení výroby v roce 1980 se Lancia Delta začala úspěšně prodávat se dvěma motory 1,3 l (55 kW/75 k) a 1,5 l (62 kW/85 k). Ve Švédsku dostala název Saab 600, resp. Saab-Lancia 600. Moderní konstrukce, pěkný design, dobré jízdní vlastnosti a úsporný provoz vedly vedle dobrých prodejních výsledků i k získání titulu Auto roku 1980. Lancia Delta vyhrála v této prestižní anketě s velkým náskokem před Opelem Kadett a Peugeotem 505. Úspěch Delty vedl i k pokračování kooperace se Saabem (společně se vyvíjely modely Lancia Thema, Saab 9000, Fiat Croma a Alfa Romeo 164).
V roce 1983 měla premiéru čtyřdveřová verze se stupňovitou zádí, odvozená z Delty a nazvaná Prisma. Prodloužení karoserie na 4180 mm (rozvor 2475 mm zůstal stejný jako u Delty), umožnilo zvětšení zavazadlového prostoru (z 260 na 450 litrů). Motory 1,3, 1,5 a 1,6 l měly proti deltě mírně zvýšené výkony (57,5/62,5/77 kW).
Turbo a S4
Lancia Delta nebyla původně určena k závodění. Když se ale v roce 1983 objevil model Delta HF Turbo s motorem přeplňovaným turbodmychadlem a zdvihovým objemem 1585 cm3, bylo o jeho sportovní budoucnosti rozhodnuto. Dvouvačkový motor s hlavou válců z lehké slitiny měl výkon 96 kW (130 k) a vůz s ním dosahoval maximální rychlost až 195 km/h. K tak výkonnému motoru bylo nutné přizpůsobit podvozek a ke zlepšení jízdních vlastností přispěla i větší kola. O dva roky později se objevila upravená verze HF Turbo i.e. používající turbodmychadlo Garrett T2 (místo T3) a elektronické vstřikování paliva. Výkon se zvýšil na 103 kW (140 k).
„Čistokrevný“ závodní automobil s pohonem všech kol, odvozený od typu Delta, se objevil koncem roku 1985, kdy sportovní oddělení Lancie připravilo pro skupinu B typ Delta S4. Dvoudveřový supersport měl prostorový rám a karoserii s výklopnou přední a zadní částí. Usnadňoval se tím přístup k motoru, umístěnému před zadní nápravou. Při vývoji motoru pomohl známý úpravce Fiatů Carlo Abarth, který postavil výkonný dvouvačkový šestnáctiventilový motor s objemem 1759 cm3 a dvěma turbodmychadly (mechanicky poháněný kompresor Abarth – Roots a turbo KKK). V „civilní“ verzi (pro povinnou homologaci bylo vyrobeno 200 kusů) měl výkon 184 kW (250 k) a v závodním provedení, určeném pro světový šampionát v rallye dokonce 410 kW (550 k).
Hned první závod WRC byl pro Deltu S4 úspěšný. Henri Toivonen jej v Rallye RAC 1985 přivedl do cíle na prvním místě. Sezona 1986 začala opět nadějně vítězstvím na Rallye Monte Carlo. Také na Korsické rallye vedl Fin Toivonen se spolujezdcem Sergiem Crestem, ale druhý den vylétl z trati a při požáru vozu oba jezdci zahynuli. Tato událost silně otřásla týmem Lancia a nakonec i mezinárodní automobilovou federací FIA, která na konci sezony 1986 skupinu B zrušila. Nahradila ji skupinou S, pro kterou připravila Lancia prototyp ECV, rovněž vycházejí z typu Delta. Výrobci se ale více zaměřili na pomalejší a méně nákladnou skupinu A, ve které mohly závodit vozy odvozené ze sériově vyráběných typů, vyrobených v počtu nejméně 5 000 kusů.
HF 4WD a HF Integrale
To byla další šance pro Deltu. Trvalý pohon čtyř kol z typu S4 a motor z modelu Lancia Thema Turbo i.e. (dvoulitr 122 kW/165 k) byl využit u typu Delta HF 4WD. Závodní modifikace s výkonem 169 kW (230 k) a maximální rychlostí kolem 208 km/h debutovala v šampionátu WRC 1987 a hned získala titul v mistrovství světa jezdců zásluhou Fina Juhy Kankkunena, který o rok dříve vyhrál na Peugeotu. Lancii patřilo prvenství i v šampionátu týmů (výrobců).
V dalším ročníku byla převaha Lancie ještě výraznější. Novinkou se stal model Lancia Delta Integrale s osmiventilovým dvoulitrem (133 kW/185 k). Typickým vnějším znakem Integrale se staly zvětšené podběhy kol a dvojité přední světlomety. Proti typu HF 4WD došlo k celé řadě vylepšení. Za všechna jmenujme například nové ventily, větší vodní a olejový chladič nebo větší větrané kotoučové brzdy. Když k tomu připočteme pokročilý systém přenosu síly motoru na kola se středovým a zadním diferenciálem Torsen, není překvapením, že Lancia získala z 11 pořádaných podniků mistrovství WRC 1988 deset vítězství a Massimo „Miki“ Biasion stál (stejně jako v následujícím roce) na nejvyšším stupni.
Lancia neusnula na vavřínech a pro ročník 1989 připravila pro Deltu HF Integrale motor s novou šestnáctiventilovou hlavou. Výkon vzrostl na 147 kW (200 k) a maximální rychlost na 222 km/h. Ještě důležitější bylo ale další zlepšení jízdních vlastností, hlavně díky zvýšení podílu točivého momentu přenášeného na zadní kola (53%). Novinkou byl volitelný systém ABS.
Delta Integrale Evoluzione
Soutěžní sezona WRC 1990 se nesla ve znamení nástupu japonských vozů. Mistrovství výrobců sice opět vyhrála Lancia, ale v šampionátu jezdců vyhrál Španěl Carlos Sainz s Toyotou. Lancia odpověděla na konci roku 1991 typem Delta Integrale Evoluzione s širšími koly (a tudíž rozšířenými podběhy kol), většími brzdami a nastavitelným střešním spoilerem. Motor byl vyladěn na 155 kW (210 k), takže pokryl zvýšenou hmotnost vozu. Po celou sezonu 1992 bojoval proti silným soupeřům (hlavně Toyota Celica GT4 a Subaru Impreza WRX) a naposledy vybojoval pohár výrobců.
Posledním vývojovým stupněm sportovní Lancie Delta byl typ Evoluzione II z roku 1993, vybavený poprvé třícestným katalyzátorem a lambda sondou. Motor dosahoval výkonu 158 kW (215 k). Evoluzione II se už v továrním provedení na závodní tratě nedostal, neboť Lancia se rozhodla ukončit účast v šampionátu WRC a nepočítala s ní ani v souvislosti s příchodem druhé generace Delty.
Delta II
Lancia Delta druhé generace se představila v roce 1993 s karoserií oblejších tvarů, navrženou studiem I.DE.A. Vůz tentokrát vyšel z podlahové plošiny Fiatu Tipo a měl některé společné rysy se sedanem Dedra 1990), například přední masku. Nová pětidveřová Delta se nabízela s motory 1,6/1,8/2,0 litru a nechybělo ani špičkové provedení Delta Integrale 16v s výkonem 155 kW (210 k).
Obchodní výsledky Delty II nesplnily očekávání vedení firmy a nepomohlo ani speciální třídveřové provedení Delta HF HPE (1995) se sportovními sedadly Recaro a turbomotorem 137 kW (186 k). V roce 1999 proto sjela z výrobního pásu poslední Delta a ukončila tak dvacetiletou epochu jednoho z nejúspěšnějších modelů automobilky Lancia.
Novou nadějí se na podzim 2006 stala studie Lancia Delta HPE Concept Car, představená na Benátském mezinárodním filmovém festivalu. Luxusní pětidveřový automobil nižší střední třídy se zajímavě tvarovanou karoserií by měl sdílet komponenty nového Fiatu Bravo. Perfektní design, luxusní vybavení a výkonné motory naznačují, že nová Delta, pokud se dostane do výroby, neudělá ostudu svému slavnému předchůdci.
zdroj: auto.cz