Jaguar XK, C a D Type
O sportovním duchu zakladatele firmy Jaguar Williama Lyonse nemůže být pochyb, i když se říká, že považoval automobilový sport jen za reklamní prostředek k povzbuzení prodeje osobních vozů. Jako motocyklový nadšenec založil v roce 1922 firmu Swallow Sidecars Company a v roce 1931 představil první sportovní vůz SS (Swallow Standard), který se stal základem pozdějších sportovních úspěchů značky Jaguar.Kupé SS Jaguar 100 z roku 1938 zahájilo éru značení typů podle rychlosti v mílích za hodinu a dalo firmě i současný název.
Ve válkou téměř zničeném Coventry začala firma pod novým názvem Jaguar Cars Ltd. vyvíjet šestiválcový řadový motor XK. Podařilo se vytvořit jedinečný, mimořádně pružný motor se dvěma vačkovými hřídeli v hlavách válců (DOHC), s polokulovým spalovacím prostorem, sedmkrát uloženým klikovým hřídelem a dvěma karburátory SU. Zpočátku měl objem 3,4 litru, později byla série XK doplněna motory se zdvihovými objemy 2,4, 3,8 a 4,2 litru. Tento motor poháněl v následujících letech dlouhou řadu úspěšných sportovních i cestovních automobilů.
XK 120/140/150 (1948-1961)
Na londýnské automobilové výstavě v Earl’s Court byl v říjnu 1948 představen elegantní sportovní roadster Jaguar XK 120. Byl to jen výstavní prototyp, který měl vzbudit zájem o nový motor XK, připravený pro vyvíjený cestovní sedan Jaguar Mark V. XK120 se však stal hvězdou výstavy, což rozhodlo o jeho sériové výrobě. Hliníková karoserie byla později (od roku 1950) nahrazena ocelovou. Označení XK120 vyjadřovalo jak použitý motor, tak i nejvyšší rychlost v mílích (193 km/h). K ověření tohoto parametru byla uzavřena část silnice u belgického Jabbeke a zkušební jezdec Ron Sutton zde na voze s kryty zadních kol, malými štítky místo čelního skla a plátěným krytem sedadla spolujezdce dosáhl nejvyšší rychlosti přes 213 km/h. Ve své době tak byl XK120 nejrychlejším sériově vyráběným automobilem na světě. Velké množství těchto vozů bylo vyvezeno do Spojených států. Vyráběly se bez velkých změn do roku 1954 a přes 12.000 šťastných majitelů mohlo tento skvost umístit do své garáže.
V roce 1951 se objevilo kupé FHC (Fixed Head Coupe), které je mnohými nadšenci považováno za nejhezčí z celé řady XK. Elegantní tvary tohoto automobilu s kapkovitou linií střechy vyniknou zejména při pohledu zezadu. V roce 1954 byl model XK 120 nahrazen vylepšenou verzí XK 140, která se lišila menším počtem svislých žeber mřížky chladiče a mohutnějšími nárazníky. Aby bylo možno do kupé umístit dvě malá zadní sedadla, byl motor posunut poněkud dopředu. Interiér s koženými sedadly měl přístrojovou desku vykládanou ořechovým dřevem a čtyřramenný volant byl ozdoben hlavou jaguára. Typové označení 140 již nevyjadřovalo údaj o rychlosti, ta zůstala prakticky stejná jako u předchozího typu, navzdory vyššímu výkonu motoru (šestiválec zdvihového objemu 3442 cm3 byl vyladěn na 140 nebo 157 kW).
Výraznějších změn se řada XK dočkala až na jaře 1957 s příchodem typu XK 150. Počet svislých mřížek chladiče se opět zvýšil, hlavní změnou vnějších tvarů karoserie však bylo jednodílné zaoblené čelní sklo. V nabídce byly dva motory XK 3,4 a 3,8 litru. Model XK 150S měl motor o výkonu 195 kW. Dodávaly se verze roadster, kupé FHC a kabriolet DHC. Většina modelů XK 150 byla exportována do USA.
C-Type (1951-1953)
V padesátých letech dosáhla britská automobilka z Coventry mimořádných úspěchů v automobilovém sportu. Přitom tradičně odvozovala závodní stroje od svých sériových sportovních vozů. Již v roce 1950 poslal William Lyons dva upravené vozy XK 120 do 24 hodinového závodu v Le Mans. Nebyly úspěšné a proto se návrháři pustili do přípravy nové karoserie se zlepšenou aerodynamikou, zesílili prostorový rám z ocelových trubek a u šestiválce 3,4 litru zvýšili výkon na 154 kW (210 k). Nový vůz dostal označení XK 120C, Kde C znamenalo Competition (závodní verze). Brzy se však vžilo označení C-Type. Ačkoliv dva ze tří nasazených Jaguarů C odpadly pro poruchy, třetí zvítězil s posádkou Walker – Whitehead průměrem přes 150 km/h. Některé exempláře modelu C používaly samostatné štítky před sedadlem řidiče, případně i spolujezdce. Častěji však měly nízká bezrámová čelní skla. Vůz na obrázku je zajímavý tím, že na něm byly namontovány obě varianty a čelní sklo pokračovalo i na bocích.
V roce 1952 nasadil Jaguar do závodu v Le Mans experimentální vozy C-Type s prodlouženou zádí, ale problémy s přehříváním způsobily jejich brzké odpadnutí. Následující rok Jaguar neriskoval a nasadil konvenčně karosované vozy typu C opatřené poprvé kotoučovými brzdami. Za povšimnutí stojí mohutné výfukové potrubí na pravém boku a zakrytování místa spolujezdce. V Le Mans 1953 patřilo vozům C-Type první, druhé a čtvrté místo. Vítězové (Rolt a Hamilton) dosáhli průměrné rychlosti přes 170 km/h.
D-Type (1954-1957)
Na jaře roku 1954 se objevil zcela nový závodní vůz. Zpočátku se označoval jako C-Type Mk II, ale brzy dostal jméno D-Type. Písmeno D bylo zkratkou slova Disque, které naznačovalo použití kotoučových brzd. Karoserii z hliníkového plechu navrhl Malcolm Sayer (stejně jako C-Type). Výčnělek za hlavou řidiče sloužil jednak jako opěrka hlavy a zároveň skrýval uzávěr palivové nádrže. Poprvé zde Jaguar použil šasi typu „monocoque“ s pomocným rámem vpředu pro motor a zavěšení předních kol. Opět byl použit motor XK, ale aby bylo možné zmenšit čelní plochu, byl snížen spodek klikové skříně a motor byl montován se sklonem 8 stupňů od svislé osy. Snahou konstruktérů totiž bylo zvýšení rychlosti na dlouhých rovinkách v Le Mans. Ke zvýšení stability při rychlostech kolem 240 km/h byl později D-Type vybaven velkou ploutví prodlužující opěrku hlavy jezdce. Prostor pro řidiče byl dosti omezený, zejména díky volantu velkého průměru. Sedadlo spolujezdce bylo jen symbolické, neboť je vyžadovaly tehdejší předpisy pro závodní vozy. Obě sedadla byla oddělena pevnou přepážkou.
Do závodu 24 hodin Le Mans v roce 1954 byly nasazeny 4 vozy, nestačily však 4,9 litrovému Ferrari. Pro rok 1955 byly proto vozy vybaveny prodlouženou přídí ke zvýšení maximální rychlosti a dosáhly třetího vítězství (posádka Hawthorn / Bueb). Závod byl poznamenán nejtragičtější nehodou v historii motoristického sportu, když po kolizi vozů Mercedes a Austin Healey zahynulo přes 80 diváků. D-Type si vítězství zopakoval i v letech 1956 a 1957 a stal se jedním z nejúspěšnějších vozů v historii tohoto závodu. Celkem bylo vyrobeno 71 vozů.
XK SS (1957)
Úspěchy závodního vozu Jaguar D-Type vedly v roce 1957 ke vzniku cestovní verze Jaguar XK SS, určené k silničnímu provozu. Úpravy zahrnovaly odstranění přepážky mezi řidičem a spolujezdcem, rámované čelní sklo, boční okénka a skládací střechu. Vpředu i vzadu měl vůz symbolické nárazníky. Vzadu nechyběl chromovaný nosič zavazadel. V únoru 1957 došlo k požáru výrobní haly a shořelo přitom mnoho vyrobených vozů. Prodáno bylo jen 18 kusů. Stejně jako D-Type měl i XK SS kotoučové brzdy a šestiválec 3,5 litru o výkonu 184 kW (250 k).
Sláva legendárního motoru XK uvedenými typy nekončila. William Lyons neusnul na vavřínech a v roce 1961 představil pravděpodobně nejslavnější Jaguar – typ E s motory XK, někdy označovaný jako XKE. To už je ale jiný příběh, který si zaslouží samostatný článek. Britská královna ocenila zásluhy Williama Lyonse udělením titulu „sir“.
zdroj: auto.cz