Ford - americké vozy snů
Designéři americké automobilky Ford si stavbou vozů snů neboli konceptů už více než padesát let ověřují svoje představy. Některé zůstanou na papíře, jiné v hliněných modelech a jen ty nejlepší se realizují a obohacují automobilové výstavy.
Oslavy padesátého výročí založení automobilky Ford byly v roce 1953 završeny slavnostním otevřením výzkumného a technického centra (Ford Research and Engineering Center) v michiganském Dearbornu. Jednu z budov s dvanácti designérskými studii (Styling Building) obsadili stylisté. Ve studiu Dream Room se zhmotňovaly ty nejodvážnější myšlenky návrhářů. Rok 1953 je proto považován za počátek vzniku koncepčních studií koncernu Ford, do kterého patří i značky Lincoln a Merkury, pokud nepočítáme studii Lincoln Continental z roku 1938, kterou postavil Eugene Bob Gregorie pro osobní potřebu Edsela Forda.
Promítnout do jednoho článku vše, co za 55 let vytvořili Fordovi vývojáři je nemožné, proto si připomeneme jen hrstku těch nejzajímavějších konceptů. Vědomě přitom vynecháme výsledky práce evropských designérských studií firmy Ford. Podívejme se na jednotlivé vozy snů chronologicky podle letopočtu vzniku.
X-100 (1953)
Studie postavená na platformě Lincolnu Continental ročníku 1952 a nazvaná Ford X-100 (někdy také nineteen-fifty-X) je považována za první Fordův vůz snů. Dvoudveřový vůz poháněný vidlicovým osmiválcem s objemem 5,2 litru a výkonem kolem 300 koní byl vybaven řadou luxusních doplňků a technologických inovací. Příkladem může být detektor vlhkosti na střeše, který po prvních kapkách deště zavíral posuvný plastový střešní panel nebo zabudovaný holicí přístroj a diktafon. Prakticky současně vznikla také studie XL-500 s plně prosklenou kabinou a řazením rychlostí tlačítky na volantu.
FX Atmos (1954)
Tato futuristicky vyhlížející studie se objevila v roce 1954 na automobilové výstavě v Chicagu, kde vyvolala senzaci. Ford FX Atmos byl jedním z mnoha vozů snů z počátku padesátých let, které se nechaly inspirovat proudovými letadly. Vůz měl zcela prosklenou kabinu, křídla na zadních blatnících a přední blatníky vysunuté dopředu a zakončené kapkovými kryty s anténami radiového přijímače. Před sedadlem řidiče umístěným uprostřed byl posazen přístrojový panel s obrazovkou radaru (Roadarscope) a dvě páky nahrazující volant. Vzadu našlo místo sedadlo pro dva cestující.
Futura a La Tosca (1955)
Další automobil z říše snů byl představen v lednu 1955 na Chicago Auto Show. Podle návrhu stylistů divize Lincoln-Mercury, vedených Billem Schmidtem, byl Ford Futura (nebo také Lincoln Futura) postaven v italské karosárně Ghia. Motor V8 s výkonem 243 kW (330 k) byl umístěný vpředu a poháněl zadní kola. Tvary vozu dlouhého 5,76 m a širokého přes dva metry (2,15 m) byly inspirovány žraloky, se kterými se Schmidt setkal při potápění. Mořského predátora připomínala široká maska chladiče a ostré hrany předních a zadních blatníků s impozantními ploutvemi. Typickým stylistickým prvkem byla kabina z plexiskla ve tvaru dvou spojených kapek. Zajímavostí interiéru byl rychloměr ve středu volantu a kompas na palubní desce.
Před prezentací na autosalonu v New Yorku podnikl Benson Ford na sedadle řidiče a Bill Schmidt jako spolujezdec ukázkovou jízdu od budovy Spojených národů přes Central Park až k restauraci Tavern on the Green, kde se Futury zmocnili fotografové. V roce 1959 byl vůz přestříkán pro potřeby jednoho hollywoodského filmu a v roce 1965 jej George Barris přestavěl na Batmobile pro televizní seriál Batman (1966).
Ze stejného roku jako Futura pochází podobně tvarovaný koncept La Tosca s prosklenou kabinou a originálně tvarovanou zadní částí. Dvojice raketových výstupů na zádi a zadní blatníky tvarované do ležatého písmene V dávaly vozu opravdu neotřelé vzezření. Vůz byl vybaven radiovým dálkovým ovládáním a možností rychlé výměny panelů karoserie.
Mystére (1955)
Rok 1955 byl na studie z dílny Ford neobyčejně bohatý. V září byly zveřejněny fotografie futuristické karoserie konceptu Ford Mystére, určeného k pohonu vzadu umístěnou plynovou turbinou. V Chicagu byl vůz představen bez motoru, pod přední kapotou byl prostor pro zavazadla a náhradní kolo. Kabinu tvořila velká skleněná bublina odsouvaná při nástupu cestujících dozadu. K usnadnění nástupu se přední sedadla natáčela směrem ven. Vstupní otvor na střeše sloužil k přívodu čerstvého vzduchu do čtyřmístné kabiny. Na konzole mezi zadními klubovkovými sedadly byl umístěn radiotelefon. Řízení letadlového typu mohlo být překlápěno před obě přední sedadla, takže cestující se mohli střídat v řízení bez přestupování. Zábavu cestujících na zadních sedadlech obstarával televizní přijímač. Z karosářských prvků byla zajímavá příď s maskou procházející celou šířkou vozu a dvojité světlomety, pod kterými byly umístěny objemné zásobníky klimatizace.
Nucleon a LaGalaxie (1958)
V roce 1958 (možná už o rok dříve) postavil Ford několik modelů koncepčních studií v měřítku 3:8. Jedním z nich byl model vozidla s nukleárním pohonem, nazvaný Nucleon. Za vpředu umístěnou kabinou (styl cab-forward) měl být umístěn malý jaderný reaktor a snadno vyměnitelné pouzdro s radioaktivním materiálem. Posunutí kabiny dopředu mělo chránit posádku vozidla před případným vyzařováním reaktoru. Jeden z modelů měl na zádi velké svislé ploutve. Na obrázku je s ním vyfotografován nejmladší bratr Henryho Forda II, William Clay Ford.
Předpokládalo se, že takto koncipované vozidlo bude mít jízdní dosah až 8 000 km bez nutnosti doplnění paliva. Nucleon se pochopitelně nedočkal realizace, stal se ale ikonou nastupujícího atomového věku. Další podobný model se jmenoval Volante, ten zase počítal s použitím tří velkých větráků, které by umožnily vozidlu snadno opustit místo zaparkování v řadě vozidel a vznést se do vzduchu.
Za nepříliš úspěšné stylistické cvičení je možné považovat studii Ford LaGalaxie, která přišla se záporným sklonem zadního okna (tzv. Z-back střecha). Toto řešení bylo po určitou dobu módní, příkladem může být model Ford Anglia 105E z roku 1959.
Levicar Mach1 (1959) a Gyron (1961)
Neobvyklými druhy pohonu a tvary se vyznačovaly dva koncepty z přelomu padesátých a šedesátých let. Levicar Mach1 bylo bezkolové vozidlo poháněné proudem vzduchu a pohybující se na vzduchovém polštáři. Podle spokojeného výrazu řidiče na obrázku lze soudit, že jízda s Levicarem byla velmi příjemná. Označení Mach 1 bylo později používáno pro upravené verze modelu Ford Mustang.
Gyron z roku 1961 bylo gyroskopicky stabilizované dvoukolové vozidlo, představené poprvé na autosalonu v Detroitu. Řidič a spolucestující seděli vedle sebe a v klidu podpíraly vozidlo dvě malé nožky vysouvané z obou stran vozidla. Vozidlo bylo určeno pro výzkumné a marketingové účely a nepočítalo se s jeho výrobou. Design tohoto zajímavého vozítka měl na starosti Alexander Tremulis, který po 2. světové válce pracoval na vojenských létajících talířích a v roce 1948 navrhl neúspěšný automobil Tucker Torpedo. U Forda postavil ještě před návrhem Gyronu hliněný model futuristického čtyřmístného konceptu X-2000 (1958).
Mustang I a Cougar (1962)
V roce 1962 si vnuk zakladatele firmy Henry Ford II a generální manažer Lee Iacocca uvědomili, že Ford potřebuje jednoduchý sportovní automobil, který osloví mládež. Pod vedením Gene Bordinata byl postaven koncept nazvaný Mustang I. Byl to dvousedadlový vůz s vidlicovým čtyřválcem umístěným před zadní nápravou. Předvedl se při příležitosti Velké ceny USA ve Watkins Glen (za volant tehdy usedl všestranný automobilový závodník Dan Gurney). I když sériový Mustang pak vypadal jinak, založila tato studie tradici pony cars, která trvá dodnes.
Na výstavě v Chicagu, pořádané v témže roce, se Ford pochlubil studií dvoumístného sportovního vozu Cougar 406 s nahoru vyklápěnými křídlovými dveřmi, zvedanými elektromotory. Číslovka v názvu označovala objem motoru V8 v kubických palcích, což odpovídá objemu 6,6 litru. Vůz s rozvorem 2590 mm měl přední světlomety ukryté v blatnících a zajímavé řešení koncových světel. Od roku 1967 začala používat jméno Cougar u typu vycházejícího z Mustanga sesterská automobilka Mercury.
Seattle-ite XXI (1963) a Aurora (1965)
Možná nejextravagantnějším Fordovým vozem snů byl šestikolový Seattle-Ite XXI. Jak název napovídá, pohlížel až do našeho 21. století a byl skutečně nabitý pokročilými technologiemi, včetně navigačního systému a monitoru na přístrojové desce, zobrazujícím například informace o počasí nebo rolující mapu. K pohonu byly údajně určeny palivové články a natáčení všech čtyř předních kol se provádělo elektricky na základě impulsů z tlačítek na ovládacím panelu. Kosmické vzezření vozidla umocňovala prosklená kabina, zvedaná nahoru při otevření dveří.
Mnohem konvenčněji byl koncipován koncept Ford Aurora z roku 1965. Aurora může být považována za jakéhosi předchůdce dnešních crossoverů. Za předními otočnými klubovkami byla umístěna rohová pohovka, oddělená od zadní řady sedadel skleněnou přepážkou. Na levé straně měl vůz jen jedny dveře, zatímco na pravé straně dvoje. Bohatě prosklená střecha se dala elektricky zneprůhlednit. Klasický volant nahrazoval letecký knipl.
Allegro (1965)
Naši procházku Fordovými vozy snů padesátých a šedesátých let zakončíme zajímavým sportovním konceptem Ford Allegro II z roku 1965. Jen 1,04 m vysoký dvoumístný roadster navazoval na tvary Mustanga první generace, měl ale nízké přední sklo bez sloupků, přímo navazující na stejně vysoká boční skla. Ochranný oblouk za sedadly byl propojen s ploutvemi zadních blatníků.
Po útlumu v sedmdesátých letech se stylisté v Dearbornu opět pustili s vervou do práce a téměř každý rok se pochlubili alespoň jedním vozem snů, naplňujícím jejich představy o tom, jak by měly v blízké i vzdálenější...
Po neobyčejně plodném období padesátých a šedesátých let, popsaném v první části tohoto článku, nastaly pro vozy snů značky Ford hubená léta. V letech 1967 až 1976 sice v Dearbornu připravili několik koncepčních studií (Python, Berliner, Techna, Estate, Prima), ty však nepřinesly žádné převratné nápady a brzy je pohltil zub času. V srpnu 1969 došlo k důležité události, když Lee Iacocca, hlavní manažer koncernu Ford, navštívil italskou karosárnu Ghia a dohodl spolupráci na stavbě prototypů a konceptů. Netrvalo dlouho a Ghia přešla zcela do vlastnictví koncernu Ford, stejně jako další italská karosárna Vignale. Ghia pak připravila řadu konceptů na bázi evropských Fordů, spolupracovala ale i s americkými stylisty.
Probe (1979 – 1985)
Pod dojmem otřesů způsobených energetickou krizí na začátku sedmdesátých let připravilo studio Ghia ve spolupráci s americkými stylisty sérii konceptů Probe I až V, které měly prověřit možnosti zvýšení aerodynamické účinnosti a snížení spotřeby budoucích sériových automobilů Ford. V srpnu 1979 představil Ford první studii z této série, dvoudveřové prosklené kupé Probe I se zakrytými zadními koly a přesně o rok později o něco civilněji pojatý čtyřdveřový vůz se splývající zádí Probe II.
Další ze série aerodynamických konceptů Probe s pořadovým číslem III z roku 1982 se velmi podobal sériovému Fordu Sierra, který se pak prodával i v USA pod názvem Merkur XR4Ti. Návratem k futuristickým tvarům se vrátila čtyřdveřová studie Probe IV (1983) s neuvěřitelně nízkým součinitelem odporu vzduchu 0,15. Výrazně tomu napomohlo zakrytí předních i zadních kol uretanovými membránami. Ještě lepšího výsledku dosáhl poslední koncept této série, čtyřmístný Probe V s posuvnými dveřmi a prosklenou kabinou. Udávaný součinitel odporu vzduchu 0,137 byl dokonce nižší než u proudové stíhačky F-16. Od roku 1988 převzalo název Probe sériově vyráběné kupé, hojně dovážené do České republiky jako ojetina.
zdroj: auto.cz