Cadillac - luxusní značka
Cadillac, luxusní značka koncernu General Motors, se může v oblasti designu pochlubit několika prvenstvími, například zadními ploutvemi a panoramatickým předním sklem. Podívejme se na vozy snů z doby, kdy v čele designu GM stál Harley Earl.
Automobilovou značku Cadillac založil v roce 1902 konstruktér a vynálezce Henry Martyn Leland (1843 – 1932). Už v roce 1905 postavil speciální vozidlo Osceola s jednoválcovým motorem, které mělo ověřit proveditelnost stavby automobilu s uzavřenou karoserií. Osceola, pojmenovaná po indiánském náčelníkovi z kmene Seminolů, se tedy stala prvním koncepčním vozidlem Cadillac. Leland je pak řadu let používal pro osobní potřebu. V roce 1909 prodal firmu koncernu General Motors (GM), takže chceme-li mluvit o vozech snů Cadillac, musíme si uvědomit, že design koncernových vozů měl určité společné rysy, ale zároveň si každá značka, a Cadillac obzvláště, zachovala svoji osobitost.
Poválečný boom
Pomineme-li koncept kupé Cadillac Aerodynamic z roku 1933, předchůdce modelů se splývající zádí (fastback), stal se prvním skutečným vozem snů značky Cadillac dvoumístný kabriolet Le Mans z roku 1953. Le Mans se stal jednou z hvězd pojízdné výstavy vozů snů koncernu General Motors, nazvané Motorama. Nízká karoserie ze skelných vláken byla při rozvoru 2920 mm o 180 kg lehčí než odpovídající vůz s plechovou karoserií. Řada jeho stylistických prvků se později objevila na sériových modelech, například čtyřmístném kabrioletu Eldorado, model 1954. V sériových modelech se uplatnil tvar zadních koncových světel a zadního nárazníku s integrovanými koncovkami výfuku. Toto řešení mělo nectnost v předčasné korozi nárazníku. Přední masce dominovaly špičaté projektily nárazníku, nazývané v žargonu Dagmar, neboť silně připomínaly poprsí tehdejší televizní hvězdy stejného jména.
Ještě mohutnější poprsí a ploutve měl Cadillac El Camino z roku 1954, jehož španělské jméno znamená cestu. Dvousedadlové kupé mělo sklolaminátovou karoserii s hliníkovou střechou. Kabina vozu dlouhého 5095 mm a vysokého jen 1308 mm připomínala letadlo a podobně byl koncipován i interiér. Proti konceptu Le Mans měl jinak tvarované zadní ploutve a efektní dvojité koncovky výfuku. Poháněl jej vidlicový osmiválec 5,4 litru s výkonem 169 kW (230 k). Otevřená verze tohoto konceptu se jmenovala La Espada. Trochu blíže k realitě mělo další ze tří experimentálních vozidel, postavených pro show GM Motorama 1954, koncept velkého sedanu Park Avenue.
Přehlídkou moderních technologií se stal dream car Cadillac Eldorado Brougham z roku 1955. Byl například vybaven vzduchovým pérováním, klimatizací, automatickým nastavením zvolené polohy sedadla řidiče (sedadlo s pamětí) a jeho natáčením k usnadnění nastupování, samočinným otevíráním víka zavazadlového prostoru, čtveřicí světlometů a čtyřmi dveřmi bez středových sloupků. Koncept Eldorado Brougham se stal hlavní hvězdou výstavy GM Motorama 1955 v New Yorku. Příznivý ohlas veřejnosti vedl k zahájení sériové výroby modelu Eldorado Brougham od roku 1957.
V září 1955 se stylistické oddělení Cadillac Styling Section přesunulo ze staré čtvrti v centru Detroitu do nového, moderního technického centra General Motors ve Warrenu na severním předměstí Detroitu. Prvním výsledkem činnosti návrhářů v novém prostředí byl skutečný klenot mezi americkými vozy snů, Cadillac Eldorado Brougham Town Car (XP-48), postavený pro Motoramu 1956. I když se jednalo o nefunkční vzorek bez motoru (není zcela jisté, že neměl motor, někteří svědci tvrdí, že byl demontován až před odvozem k sešrotování) a některých mechanických dílů, vyvolal na výstavách v New Yorku, Miami, Los Angeles, San Francisku a Bostonu mimořádný zájem více než dvou milionů návštěvníků. Není divu, vždyť laminátová karoserie typu landauet, se střechou (potaženou vyleštěnou černou kůží) nad zadními sedadly a otevřeným prostorem vpředu, nabízela všechen myslitelný komfort. V béžově čalouněném interiéru s pozlacenými doplňky byl například instalován radiotelefon ke komunikaci s řidičem, samozřejmostí byla klimatizace, likérník, schránka na doutníky, termosková láhev a sada skleniček. Přepážka mezi předními a zadními sedadly měla posuvná skla. Jediný exemplář byl nakonec zachráněn z vrakoviště a restaurován.
Pokus o vzkříšení značky LaSalle
LaSalle byla automobilová značka koncernu General Motors, spřízněná s Cadillacem a vyrábějící luxusní vozy v letech 1927 až 1940. Obě sesterské značky si zvolily jméno podle francouzských průzkumníků amerického kontinentu (jejich složitá jména zněla Antoine Laumet de La Mothe, Sieur de Cadillac a René-Robert Cavelier, Sieur de La Salle). Vozy LaSalle byly od počátku považovány za průkopníky moderního designu. Svoji kariéru zde začínal Harley Earl, pozdější viceprezident GM pro design.
V roce 1955 dostal Harley Earl nápad oživit tuto značku a označovat tak speciální provedení Cadillaců. Navrhl dva koncepty, čtyřdveřový sedan a dvoumístný roadster, nazvané shodně Cadillac LaSalle Series II a určené pro pojízdnou show GM Motorama 1955. Oba koncepty měly na přídi jednoduchou masku se svislými štěrbinami a po stranách svisle orientované nárazníky s velkými kulkami, ze kterých vycházely vodorovné lišty sahající až k předním kolům. Na bocích byly prolisy připomínající model Chevrolet Corvette. Dvoumístný roadster měl odkrytá zadní kola (podobně odkrytá přední kola měl koncept Buick Wildcat II) a výfuky vyvedené do boků před zadními koly.
Sedan LaSalle II měl střechu typu hardtop s velmi tenkými sloupky A a proti sobě otevíranými dveřmi. Do vozu dlouhého 4,57 m a vysokého jen 1,27 m (mj. díky 13palcovým kolům) se vešlo šest cestujících. Zvláštností bylo velké přední sklo s dvojím zakřivením. K pohonu sloužil stejně jako u roadsteru experimentální hliníkový motor V6 (small-block). Nakonec ale záměr na obnovení značky LaSalle u vedení GM neuspěl.
Cadillac a Pinin Farina
Pozitivní vztah k americkým automobilům měl slavný italský karosář Pinin Farina. Navštěvoval pravidelně Spojené státy a byl dokonce přijat prezidentem Eisenhowerem, se kterým měl dlouhý přátelský rozhovor. Už v roce 1954 postavil Farina na podvozku Cadillac studii dvoumístného kabrioletu se zajímavě tvarovanou přídí, velmi podobnou přídi studie PF200, postavené na podvozku Lancia. Jeho koncept Buick Lido (1957), se střechou zvedající se při otevření dveří, ocenil prezident General Motors Harlow H. Curtice a vzájemné styky se prohloubily. V roce 1958 postavil Farina, opět na bázi podvozkových dílů Cadillac (série 60), dvě studie čtyřmístného kupé a kabrioletu. Tentokrát zkombinoval americký styl – bohatě chromovaná maska chladiče, čtyři světlomety, panoramatické přední sklo a dlouhá záď s náznakem ploutví – s evropskou elegancí jednoduchých linií. Podobnou příď, ale splývavou zadní část střechy mělo kupé Starlight, vystavené na pařížském autosalonu 1960, pravděpodobně bez motoru. O rok později viděla Paříž další Farinovu kreaci Eldorado Brougham Jacqueline, opět bez motoru.
Vzájemná spolupráce GM a Pinin Fariny vyvrcholila v roce 1959, kdy se v italském Grugliascu vyrobilo na zakázku 200 kusů luxusních vozů Cadillac Brougham, navržených v GM a využívajících zvedací střechu podle studie Lido. K další spolupráci na výrobě dvoudveřového kabrioletu Cadillac Allanté došlo až mnohem později (1987). O ní si povíme v druhé části tohoto článku.
Harley Earl končí
Pravděpodobně posledním vozem snů, na kterém se podílel Harley Earl, byl Cadillac Cyclone z roku 1959. Když Harley Earl odešel do důchodu, nahradil jej ve funkci šéfa stylistů GM William Mitchell. Na konceptu Cyclone je ale ještě patrný Earlův vliv. Najdeme zde i určitou příbuznost s tvary studie General Motors Firebird – auto nebo letadlo GM Firebird III (1958). Cyclone znovu naplno čerpá z designu proudových letadel, takže nechybí špičaté zakončení předních blatníků, dozadu vyklápěná, zcela prosklená kabina a obrovské svislé ploutve na zádi. Neobvyklé byly také dozadu posuvné dveře a raketové zakončení zadních blatníků. Čtveřice světlometů skrytá v masce chladiče se vyklápěla nahoru. Ocelová karoserie byla dlouhá rovných 5 metrů a vysoká pouhých 1,11 m.
Cyclone byl nabitý futuristickou technologií. Pod kónickými kryty na přídi se skrýval radar, který informoval řidiče o překážce před vozem a na přístrojové desce udával vzdálenost překážky a délku brzdné dráhy. Vůz měl rovněž senzor k detekci deště s automatickým zavíráním jednodílné kabiny. Cyclone měl vpředu umístěný motor Cadillac 390 s výkonem 239 kW (325 k) a vzadu umístěnou dvoustupňovou převodovku (transaxle), takže spolu s třírychlostní automatickou převodovkou Hydra-Matic měl šest rychlostí. Nechyběla ani automatická klimatizace kabiny.
Cyclone se poprvé předvedl veřejnosti v únoru 1959 na závodech v Daytona Beach s bíle natřenou karoserií a sedadly potaženými stříbrnou kůží. Později byl koncept přestříkán stříbrnou barvou a zmenšeny svislé ploutve. Takto upravený koncept dostal označení XP-74 Cyclone.
Příchod Williama Lendruma Mitchella, zvaného Billy, do stylistického oddělení GM znamenal změnu stylu od velkých ploutví ke splývající zádi (fastback) a dlouhé přídi. Prvním zhmotněním tohoto stylu byl hliněný model konceptu XP-840 Eldorado v měřítku 1:1 z roku 1965. Toto extravagantní dvoumístné kupé měl pohánět 16válcový motor Cadillac, ale k realizaci nakonec nedošlo. Podobný osud měl i model velkého kombi Eldorado Wagon z roku 1971. Ve druhé části článku se podíváme, jak si vedli stylisté Cadillacu při návrzích vozů snů od osmdesátých let minulého století až do současnosti.
Po odchodu Harley Earla se ve funkci šéfdesignéra GM vystřídalo dalších pět návrhářů (Mitchell, Rybicky, Jordan, Cherry a Welburn). Podívejme se, jakou stopu zanechali na vozech snů se značkou Cadillac.
Bill Mitchell vládl designu General Motors (GM) plných 17 let. Po něm přišel v roce 1977 poněkud nevýrazný Irvin Rybicky a v roce 1986 Charles Jordan. Během jeho činnosti ve funkci viceprezidenta pro design se vedení GM rozhodlo obohatit nabídku vozů Cadillac o otevřený luxusní model, který by mohl konkurovat německým vozům Mercedes-Benz třídy SL.
Americká technika v italské karoserii
V roce 1987 se začal prodávat dvoudveřový kabriolet Allanté s podvozkem z typu Cadillac Eldorado a karoserií navrženou a vyráběnou u italské firmy Pininfarina. Kompletní karoserie byly do továrny v Hamtramcku (Michigan) dopravovány speciálně upravenými obřími letouny Boeing 747 a typ Allanté proto dostal přezdívku létající italský Cadillac. Před přední poháněnou nápravou byl uložený čtyřlitrový vidlicový osmiválec s výkonem 127 kW (173 k). Přední pohon byl tehdy v této třídě vozů ojedinělý a vysloužil si kritiku. Také jeho cena kolem 54 tisíc dolarů byla neúměrně vysoká a proto se jich vyrobilo jen 21 000.
Allanté se dodávalo se skládací střechou nebo odnímatelnou tuhou střechou hardtop z hliníkového plechu. Vůz s rozměry 4537 x 1864 x 1325 mm dosahoval největší rychlosti 200 km/h a zrychloval z nuly na sto za 10 s. Přesto, že nešlo o koncepční studii, zasluhuje si Allanté zařazení do kategorie vozů snů, když ničím jiným, tak svojí cenou a ušlechtilými tvary.
Pojízdná laboratoř
Koncept Cadillac Voyage z roku 1988 byl vybaven celou řadou progresivních technologií. Jeho počítačem řízený pohon se automaticky přepínal z pohonu zadních kol na pohon všech kol, jakmile senzory zjistily prokluzování zadních kol. Voyage měl kotoučové brzdy na všech kolech, elektronický protiblokovací systém, moderní podvozek s nezávislým zavěšením všech kol a elektronicky řízenou čtyřstupňovou automatickou převodovku. Přísně ergonomicky řešená sedadla měla kolem dvaceti různých pneumatických a mechanických nastavení se třemi pozicemi uloženými v paměti. Polštáře sedadel byly vyhřívané a nabízely masáž cestujících při dlouhých cestách.
Karoserie konceptu Voyage byla navzdory klasické masce chladiče dobře aerodynamicky řešená a měla součinitel odporu vzduchu cx jen 0,28. Přičinily se o to kryty zadních i předních kol a prosklení sledující obrysy vozu. O rok později vznikla dvoudveřová varianta této pojízdné laboratoře, nazvaná Cadillac Solitaire.
V diamantovém stylu
V roce 1992 se stal šéfstylistou GM Wayne Cherry, který předtím pracoval na designu evropských koncernových vozů Vauxhall a Opel. Jeho zásluhou dostaly nejdříve koncepty a později i sériové vozy Cadillac nové tvarové řešení s ostrými diamantovými hranami a klínovým bočním profilem. Zářným příkladem tohoto nového směru se stal koncept dvousedadlového kupé/roadsteru Cadillac Evoq, představený poprvé na detroitské automobilové výstavě NAIAS v roce 1999.
Třídílná pevná střecha studie Evoq se skládala do zavazadlového prostoru, takže pár sekund po stisku tlačítka na středovém panelu se z kupé stal elegantní roadster. Cadillac se tímto konceptem vrátil k pohonu zadních kol, který obstarával výkonný (298 kW) čtyřventilový osmiválec Northstar s objemem 4,2 litru, variabilním časováním ventilů a mechanickým dmychadlem.
Interiér studie Evoq byl nabit technologickými inovacemi. Nechyběl infračervený systém nočního vidění, monitor zobrazující situaci za vozidlem snímanou kamerami, multimediální systém aktivovaný hlasem, navigační systém a osobní počítač s připojením na internet. Na tvarech karoserie s rozměry 4282 x 1834 x 1247 mm pracoval pod vedením Wayna Cherryho kalifornský designér Kim Wasenko. Nový styl se ujal a Evoq se v roce 2003 dočkal sériového provedení v podobě modelu XLR.
Na ženevském autosalonu v roce 2000 se Cadillac pochlubil dalším vozem snů v diamantovém stylu. Cadillac Imaj byl dalším výsledkem filozofie propojení umění a špičkové technologie. Luxusní sedan s pohonem všech kol byl poháněný upravenou verzí motoru Northstar V8 4.2 ze studie Evoq s výkonem zvýšeným na 317 kW (431 k).
Zvenku upoutávala výrazná maska chladiče s nově upraveným logem Cadillacu a svisle uspořádané světlomety, bohatě prosklená střecha s možností částečného otevření nebo ztmavení nad jednotlivými sedadly a posuvné dveře. Zpětná zrcátka opět zastoupily kamery a monitor na středovém panelu. Kola zdobily dvacetipalcové disky ze slitin magnézia.
Stejně jako Imaj, také koncept Cadillac Vizon z roku 2001 představoval kombinaci sportovního sedanu, SUV a kombi při zachování stylu ostrých hran. Pohon všech kol (poprvé byl použit systém StabiliTrak) opět zajišťoval motor Northstar V8 4.2 a pětistupňová automatická převodovka. Navíc bylo možné nastavit světlou výšku vozidla. Vizon s rozvorem 3023 mm a délkou 4826 mm nezapřel Cadillac ani při pohledu zezadu. Úzká, svisle situovaná koncová světla byla tentokrát protažena až do boků.
Umíme i supervozy
Oslavou stého výročí založení značky Cadillac se v roce 2002 stalo supersportovní kupé Cadillac Cien (cien znamená španělsky sto). Vidlicový dvanáctiválec Northstar XV12, umístěný před zadní poháněnou nápravou, dával při objemu 7,5 litru úctyhodných 552 kW (750 k). Motor s přímým vstřikem paliva se dal při nízkém zatížení přepínat do provozu s polovinou válců (Displacement on Demand).
Dravě vyhlížející karoserie s dopředu a nahoru zvedanými dveřmi byla navržena ve studiu GM Advanced Design a inspirací designérů byl údajně neviditelný stíhací letoun F-22 Stealth. Plně funkční prototyp byl připraven ve spolupráci s anglickou firmou Prodrive, angažující se i ve formuli 1. V interiéru s pohodlnými sedadly je na středovém panelu umístěn displej, informující o všech funkcích vozidla (např. systém nočního vidění, ultrazvukový parkovací asistent, satelitní navigace atd.) a diagnostice. V kontrastu s těmito technickými finesami jsou v zorném poli řidiče umístěny klasické analogové hodiny od Bvlgariho.
Ještě exkluzivnější byl dream car Cadillac Sixteen z roku 2003. Jeho jméno naznačovalo počet válců použitého motoru – vidlicového šestnáctiválce s neuvěřitelným objemem válců 13,6 litrů, výkonem rovných 1000 koní (736 kW) a točivým momentem 1345 Nm. Stejně jako u konceptu Cien nechybělo vypínání poloviny válců.
Vůz měl připomenout legendární Cadillac V-16 z roku 1930 a dlouhou přídí s dvoudílnou kapotou z hliníkového plechu otevíranou z obou boků, 24palcovými litými koly a nízkými bočními okny jej skutečně připomínal. Čtyřdveřový hardtop (bez středních sloupků) dlouhý 5673 mm (rozvor 3556 mm) nenechal nikoho na pochybách, že se jedná o opravdu mimořádný kousek. Za vnějším vzhledem nezůstával pozadu ani interiér s řadou kruhových přístrojů, koženými (ručně šitými) sedadly, výplněmi z ořechového dřeva a nepostradatelnými hodinami Bvlgari.
Současná budoucnost
O tom, že designéři Cadillacu nezahálejí ani dnes nás přesvědčují nejnovější koncepty Provoq a CTS Coupé. Hned na počátku roku 2008 představil Cadillac na výstavě elektroniky a na autosalonu v Detroitu koncept crossoveru Provoq, poháněného palivovými články. Pětidveřová karoserie tohoto konceptu naznačuje, že by se mohla brzy objevit v sériové výrobě. To se ale bohužel nedá říci o použitém pohonu. Vůz používá systém E-Flex, kombinující pátou generaci palivových článků s lithium-iontovou baterií, která se dá dobíjet i z běžné rozvodné sítě. Kola pohání elektromotory (vpředu umístěný má 70 kW a dva umístěné vzadu po 40 kW). Vodík pro palivové články je umístěn v takových nádobách pod a za zadními sedadly. Kromě toho je Provoq vybaven solárními články na střeše, určenými k napájení klimatizace. S ekologickým pohonem koresponduje i interiér, vyrobený výhradně z recyklovatelných materiálů.
Karosářskou alternativou k sériovému sedanu Cadillac CTS se stala studie kupé CTS Coupe s docela pohlednou dvoudveřovou karoserií. Proti sedanu se změnila hlavně zadní část s trojúhelníkovým bočním oknem a koncovými světly ve tvaru bumerangu.
Ukázali jsme si, že značka Cadillac má v oblasti designu a tvorby vozů snů nesmírně bohatou tradici. Dá se očekávat, že před ní stojí neméně plodná budoucnost, neboť lidí milujících luxus a nadstandard bude na světě stále dost.
zdroj: auto.cz