Alfa Romeo Giulietta
Automobily Alfa Romeo se vždy vyznačovaly sportovním střihem a jistou dávkou individuality. Výjimkou nebyl ani jeden z nejúspěšnějších vozů padesátých let Giulietta, česky Julinka. Na rozdíl od běžné praxe, kdy se začne prodávat nejdříve základní model a teprve později jeho další modifikace, objevilo se na trhu nejdříve elegantní kupé Giulietta Sprint, vytvořené designérským studiem Bertone, a až o několik měsíců později sedan Giulietta Berlina.
Kořeny automobilky Alfa Romeo sahají do roku 1907, kdy Francouz Alexandre Darracq koupil v milánské čtvrti Portello dílny a založil zde společnost. Jeho podnik převzala v roce 1909 skupina lombardských finančníků a nazvala jej A.L.F.A., což je zkratka Anonime Lombarda Fabbrica Automobili. Znakem automobilky se stal rudý kříž v bílém poli (symbol Milána) a had rodu Viscontiů. V roce 1919 se firma sloučila s podniky Nicoly Romea a dostala dnešní jméno Alfa Romeo. Toto jméno si zachovala i po roce 1986, kdy se stala součástí koncernu Fiat.
Po skončení druhé světové války byla výroba obnovena šestiválcem 6C 2500, jehož konstrukce pocházela z roku 1939. Brzy se však vedení firmy rozhodlo vyrábět cenově přístupnější a jednodušší automobily zachovávající sportovní charakter. První sedan vyráběný podle této koncepce byl model 1900 z roku 1950 se čtyřválcovým motorem s rozvodem DOHC a samonosnou karoserií. Tento automobil se stal základem řady sportovních kupé s karoseriemi Pinin Farina, Ghia nebo Touring a později i legendární Giulietty.
V dubnu 1954 byl na dvoře továrny v Portellu představen společně s modelem užitkového automobilu prototyp Giulietty za přítomnosti oživlých Shakespearovských postav. Jak již bylo řečeno, dříve než základní model sedanu bylo uvedeno do prodeje mnohem hezčí dvoudveřové kupé Giulietta Sprint s karoserií Bertone. Tento kompaktní vůz mladistvého, dynamického vzhledu měl přední část s typickou mřížkou chladiče v podstatě totožnou se sedanem, ale při pohledu z boku zaujaly splývající linie zadní části vozu s velkým, silně zaobleným zadním oknem.
Sedan Giulietta Berlina se začal prodávat v roce 1955 a přesto, že jeho karoserie působila poněkud nenápaditě, měl od začátku velmi dobré prodejní výsledky. Závod v Portellu přestal stačit kapacitou, proto byla postavena další továrna v Arese, rovněž na předměstí Milána. Velký podíl na tomto úspěchu měl motor. Sedan byl stejně jako kupé Sprint poháněn spolehlivým dvouvačkovým čtyřválcem o objemu 1290 cm3, jehož výkon 39 kW (53 k) postačoval k dosažení maximální rychlosti 140 km/h, hlavně díky nízké hmotnosti vozu (870 kg). V roce 1957 se objevila verze TI (Turismo Internationale) s výkonnějším motorem (rychlost se zvýšila na 155 km/h) a drobnými změnami karosérie. Přední sedadla s jednodílným opěradlem byla nahrazena dělenými sedadly.
Ještě v roce 1955 vznikl na podvozku Giulietty další skvost: Giulietta Sprint Spider, tentokrát z dílny dalšího věhlasného karosářského mistra Pinin Fariny (jméno Pininfarina přijal až později). Střízlivé, vyvážené a nadčasové tvary zajistily tomuto otevřenému dvoumístnému automobilu s plátěnou stahovací střechou mimořádný úspěch. Původně se počítalo hlavně s exportem do USA, ale zamilovala si jej i Evropa, takže do roku 1962 se prodalo přes 17.000 těchto vozů.
V roce 1956 bylo k názvu kupé Giulietta Sprint přidáno Veloce (rychlost) a úpravce sportovních vozů Zagato se pustil do neoficiálních přestaveb několika vozů. Použil hliníkové díly karoserie upevněné na rámu z tenkých ocelových trubek. Vnější vzhled se zpočátku téměř nelišil od sériových kupé Sprint Veloce (SV), ale později se upravené vozy začaly odlišovat i tvarově. Tyto odlehčené vozy pak dosáhly mnoha vítězství v motoristickém sportu.
Úspěchy těchto neoficiálních modelů vedly k rozhodnutí firmy Alfa Romeo navrhnout sériový vůz s jasně sportovními charakteristikami. Nový automobil navrhl Franco Scaglione pracující pro designérské studio Bertone. Prototyp představený na Turínském autosalonu v roce 1957 měl zkrácený podvozek vozu Giulietta Spider a mechanické díly modelu Sprint Veloce. Kupé nazvané Giulietta SS (Sprint Speziale) mělo hliníkovou aerodynamickou karoserii s agresivnějším vzhledem. Sériové vozy se proti prototypu mírně lišily, dostaly například nárazníky. Vůz byl poháněný vylepšeným čtyřválcem s rozvodem DOHC, který měl vyšší kompresní poměr a dvojici karburátorů Weber. Dosahoval rychlosti přes 190 km/h. Díky příznivé ceně a luxusnímu vybavení interiéru se prodalo úctyhodných 1.366 vozů.
Zagato pak uzavřel s firmou Alfa Romeo dohodu umožňující použití mechanických dílů Giulietty ke stavbě vozů určených k závodním účelům. V březnu 1960 byla na ženevském autosalonu představena Giulietta SZ (Sprint Zagato). Opět byl použit prostorový rám z ocelových trubek a hliníkové panely. K dosažení minimální hmotnosti byla boční okna z plexiskla a interiér měl jen nejnutnější vybavení. Motor dosahoval výkonu 85 kW (115 k) a aby bylo možno vůz 200 kusů. Pro svoje oblé tvary dostal vůz Giulietta Sprint Zagato přezdívku „vajíčko.“V roce 1961 začal Zagato pracovat na zlepšení aerodynamiky modelu Giulietta SZ. Navržený vůz měl delší, nižší a užší karoserii se zmenšenými vstupy vzduchu vpředu. Zadní část byla useknutá (aerodynamika, kterou zavedl konstruktér Kamm), takže vůz byl znám jako „Coda tronca“ (ustřižená záď). Na předních kolech se objevily kotoučové brzdy. S uvedenými změnami bylo vyrobeno posledních 30 vozů Giulietta SZ.
Postupem času došlo k mírným změnám i u sériových vozů Giulietta Sprint Veloce. Vozy vyráběné od roku 1959 měly mimo jiné výraznější vodorovné mřížky v přední části.Vozy Giulietta SV (Sprint Veloce) SS (Sprint Speziale) a SZ (Sprint Zagato) se úspěšně účastnily mnoha závodů. Příkladem může být hojná účast vozů SV na Korsické rallye v roce 1957 nebo na Alpském poháru 1958. Mluvit o účasti vozů Sprint Zagato na závodech by bylo nošením dříví do lesa. Do závodů se ale často pouštěly i sedany Giulietta Berlina.
V roce 1962 byla první generace Giulietty nahrazena větší sestrou Giulia (česky Julie) s motorem o objemu 1570 cm3. Vozy Giulietta SZ (Sprint Zagato) byly nahrazeny modely Giulia TZ (Tubolare Zagato) a z Giulietty SS se změnou motoru stala Giulia SS. Jméno Giulietta se vrátilo ještě jednou. V roce 1978 byla uvedena druhá generace s motory o objemech 1357, 1570 a 2000 cm3.
O popularitě automobilů Alfa Romeo Giulietta v padesátých a šedesátých letech svědčí i účast známých italských osobností na různých propagačních akcích. Například fenomenální italský cyklista Fausto Coppi byl zachycen, jak se pokouší dostat závodní kolo do zavazadlového prostoru Giulietty Berliny. Známá herečka Giulietta Masina slavila v Portellu spolu se zaměstnanci vyrobení vozu s pořadovým číslem 100 001, nesoucím její jméno.
zdroj: auto.cz
