Závody a oběti
Jestliže markýz de Dion byl miláčkem společnosti a kavalírem k pohledání, představoval Emil Levassor jeho pravý opak: nerudný, nespolečenský, samotář. Měl s de Dionem jedno společné: lásku k volantu. Proto také nesměl chybět na slavné ustavující schůzi francouzského autoklubu, prvního toho druhu na světě. Historické zasedání tehdy ukončil nově zvolený prezident klubu slavnostním přípitkem: "Připíjím na dobu, kdy budeme uhánět rychlostí padesát, ba šedesát kilometrů za hodinu."A tehdy se ozval pozvaný Levassor uštěpačnou poznámkou: "Škoda, že tak dobrý oběd musí vždycky někdo zkazit ztřešťěnými nesmysly."
Emil Levassor se naštěstí tehdy hluboce zmýlil, třebaže sám patřil mezi nejrychlejší muže světa té doby. Vždyť se stal tolik oslavovaným vítězem prvního automobilového závodu světa z Paříže do Bordeaux a zpět, kdy dosáhl průměrné rychlosti 24,5 km v hodině. Byl to pronikavý úspěch vozu se spalovacím motorem proti tehdejším parním tříkolkám. Do té doby nikdo ani nesnil o tom, že by automobil, tehdy ještě příliš nedokonalý a poruchový, mohl ujet bez přestávek neuvěřitelnou vzdálenost 1200 kilometrů. Podle propozic závodu měli jezdci v Bordeaux z vozu vystoupit a vyspat se, zatímco zpáteční cestu měl absolvovat druhý řidič. Levassor uháněl tak rychle, že přijel do obrátky nečekaně brzy a nikdo jej ještě v Bordeaux nečekal. Ani diváci, ani časoměřiči. Bylo něco po druhé hodině v noci. Čekalo se, že první jezdec dorazí až někdy ráno. Levassor se nijak nevzrušoval. Vzbudil komisaře, nechal si od něho do výkazu potvrdit čas, snědl několik obložených chlebíčků, zapil je číší šamparňského a šel vzbudit svého druhého řidiče, aby ho vystřídal. Nikdo ovšem nevěděl, ve kterém z místních hotelů spí, a tak nakonec Emil Levassor nastartoval svůj vůz a vydal se po krátkém odpočinku sám na zpáteční cestu. Do Paříže přijel jako první, když seděl za volantem nepřetržitě 48 hodin a 47 minut. Jel dva dny a dvě noci. Za ním postupně dorazilo z 21 startujících ještě sedm vozů s benzínovým motorem, poslední parní automobil potřeboval k ujetí celé trasy přes devadesát hodin.
I v dalším závodě do Marseille se Levassor hned po odstartování dostal do čela závodního pole a stále svůj náskok zvyšoval. Automobilistům tenkrát nepřálo počasí. Stíhala je větrná bouře s lijákem a závodníci museli často zastavovat, aby za pomoci vesničanů odstranili z cesty stromy, které vichřice vyvrátila. Levassor vždycky tvrdil, že při závodě se může stát cokoliv, a proto jezdec musí se vším počítat. Měl s sebou ve voze pilu a za pomoci diváků co nejrychleji vyvrácené stromy rozřezal a tak si uvolnil další cestu. Byla to právě ta strašná noc, při které de Dion, jedoucí za ním, havaroval na železničním přejezdu. Levassor měl vítězství na dosah ruky. Tentokrát se mu však podruhé už nepodařilo projet jako první cílovou páskou. V jedné obci mu znenadání vběhl do cesty pes a Levassor, známý milovník zvířat, raději strhl volant jen aby psovi neublížil. Přelétl příkop a narazil do stromu. Po chvilce bezvědomí se dobelhal k poškozenému stroji a radoval se, když se mu podařilo motor znovu natočit. Sedl za volant a s těžkým vnitřním zraněním pokračoval několik set kilometrů v závodění. Dojel až do Avignonu, ale dál to nešlo. Z vozu doslova vypadl. Byl převezen do nemocnice a za rok následkům zranění podlehl. Emil Levassor, zakladatel slavné automobilové značky Panhard a Levassor, se již nedočkal toho, kdy v roce 1899 Belgičan Jenatzy s elektromobilem jako první na světě překonal hranici rychlosti 100 km za hodinu. Tím začala éra slavných dálkových automobilových závodů, která vyvrcholila v roce 1903 závodem Paříž-Madrid. Přihlášky k závodu se přijímaly od 15. ledna do 15. dubna. Ale již 8. února jich měli pořadatelé evidováno 96 a do uzávěrky jich přišlo celkem 314. Něco pak bylo odvoláno, něco nepřijato. Přesto se na startovní čáře postupně divákům představilo 227 vozidel: z toho 84 těžkých automobilů, 54 lehkých, 36 voiturett a 53 motocyklů. Závod byl rozdělen na dvě etapy: první vedla z Versailles do Bordeaux, druhá do Madridu. Pořadí startujících do první etapy se určovalo losem, do druhé podle dojezdu vozů do cíle první etapy. Celý závod byl organizačně dokonale připraven. Po trati byl rozmístěn dostatek zkušených časoměřičů a jízdní výkazy pro časové kontroly si vezli jezdci v uzamčených "poštovních schránkách" pevně přidělaných na bocích vozů, aby je posádky nemohly padělat nebo upravovat.
Podél trati se smístnilo přes 3 milióny diváků. Na všechno se pamatovalo, vše bylo teoreticky zajištěno - jen ta hlavní veličina zůstávala do poslední chvíle zcela neznámá. Jak rychle vlastně vozy pojedou? Nikdo nevěděl, co všechno připravili konstruktéři za novinky a překvapení od posledního závodu, který se jel už před dvanácti měsíci.
Je noc před startem. Očekávaný závod přilákal do ulic víc než polovinu obyvatel Paříže. Ještě za tmy v té teplé májové noci diváci sváděli urputné boje o získání místa ve zvláštních vlacích, nabitých k prasknutí. Vlaky všechny zájemce nemohly pobrat. Ale do Versailles není z Paříže tak daleko, aby se tam lidé nedostali v autech, na jízdních kolech či pěšky s pestrými lampióny v rukou. Už od půlnoci se lidská řeka pomalu sunula k Versailles. Každý chtěl být u toho. Muži - i ženy. Však také na startu byla poprvé žena - zkušená závodnice Camille de Gastová. Ve tři hodiny se první vozy začaly řadit v přilehlých ulicích podle vyvěšených startovních čísel. Pod obrovským nápisem Start stál připraven jezdec s číslem 1 - vysoký Angličan Charles Jarrott na voze de Dietrich. Ve tři hodiny čtyřicet šest minut byl odstartován. Za ním vyrazil na trať holohlavý Louis Renault, odhodlán zvítězit.
Docházejí první znepokojující zprávy z trati. Pořadatelská služba je zcela bezmocná proti živému plotu zvědavců, kteří obsadili všechny úzké zatáčky a nebezpečná místa. A navíc selhalo uzavření trati. Uprostřed závodu se totiž na ní nečekané objevilo několik koňských potahů v protisměru. V Ablis dochází k prvnímu úrazu diváka - jeden z vozů poráží neopatrnou ženu. Časoměřiči jsou zneklidněni prvními předběžnými výsledky: vozy jedou nečekané rychle - průměrnou rychlostí 100 km za hodinu. V Bonnevalu signalizují zuhelnatělé zbytky vozu Wolseley první vážnou havárii a první smrtelné zranění. Za oběť mu padl mechanik. Za Chartres přichází úsek plný zatáček. A přece tady v úseku do kopce naměřili Renaultovi rychlost přes 135 km/h. Zatímco na čele závodního pole se bojuje na ostří nože, také uprostřed pelotonu Marcel Renault přidává, předjíždí H. Farmana a je v patách Thérimu. Přes šest kilometrů jedou vedle sebe, kolo na kole, ve stokilometrové rychlosti. Blíží se zatáčka doleva. Renault chce dokončit předjetí Théryho, najíždí na prašnou krajnici, vůz dostává smyk, narazí do stromu, udělá dvojité salto a dopadne do příkopu. Farman i Théry zastavují. Marcel Renault je smrtelně zraněn a nazítří umírá.
Ale závod pokračuje. Křivolaké ulice v projížděných městech, únava i nesnesitelné horko volají po dalších obětech. Georges Richard zničí svůj vůz nárazem na patník, Béconnais a Jeandré do sebe vrážejí a vozy se stávají nezpůsobilými pro další závod. Daleko vpředu jede Louis Renault který ještě neví o bratrově havárii. Již sedm hodin trvá závod, slunce žhne, oči se mhouří, písek a prach skřípou v zubech a na volantech o tloušťce 45 mm tuhnou prsty a kloužou propocené ruce. Obce jsou vylidněné, všechno obyvatelstvo se tísní na nejnebezpečnějších úsecích. Každý chce vidět závodní auta v jízdě, ve smyku. A mnohý vůz s sebou veze smrt!
Unavený Tourand strhává vůz do smyku, aby se vyhnul další neukázněné ženě, ale přesto ji zachytává a usmrtí ji. Vůz pak vletí do řad diváků, z nichž dva zabíjí a další zraní. Poraněný řidič, když to vidí, zešílí. V Commbe Aux Loups se převrhne jezdec Stead a ač těžce zraněn, marně čeká na pomoc. Nakonec u něho zastavuje a ošetřuje ho jediná závodnice, madame de Gastová. Loraine - Barrow zachycuje za kontrolou přebíhajícího psa, který mu zablokuje řízení. Vůz vyletí ze silnice přímo do stromu, všechno kolem se tříští, mechanik na místě umírá, řidič za několik dnů. Do poslední časové kontroly úvodní etapy přijíždí v čele závodního pole Louis Renault. Teprve tam se dozvídá o tragické nehodě svého bratra Marcela. I o tom, že závod definitivně končí. Ministr vnitra totiž zakázal s okamžitou platností všem pokračovat v jízdě.
A tak vstoupil do smutné historie automobilismu i tento neblahý závod, jehož násilné přerušení znamenalo na dlouhou dobu konec velkým závodům od města k městu. Muselo uplynout téměř čtvrt století, než byl podobný další závod vypsán znovu.
Ještě k drastičtější tragédii při francouzských automobilových závodech došlo až mnohem později - v roce 1955. Tehdy našlo v řadách diváků smrt 82 lidí a další stovka jich byla zraněna. Slavný závod "24 hodin Le Mans" tehdy přilákal přes čtvrt miliónu diváků. Na startu se seřadilo 60 jezdců na vozech nejslavnějších značek. Rychlostí 250 kilometrů v hodině kroužily vozy po okruhu. A pak se to stalo, přímo před hlavní tribunou. Zelený jaguár náhle a nečekané brzdí a zabočuje doprava k boxům, aby si doplnil palivo. Pilot, jedoucí těsně za ním, musí proto rovněž prudce zabrzdit a dostává smyk. Vybočuje až k okraji dráhy a smýkající se vůz znemožňuje projetí dalšího vozu za ním. Ten do něho zezadu narazí, odrazí se a vletí do ochranného náspu, kde se zvedne a ve vzduchu převrátí. Utržená náprava míří přímo do prostoru pod tribunami a kosí husté řady stojících diváků. Zároveň se vyrve z podvozku celý motor a jako granát vletí na jiné místo v hledišti.
V ředitelské lóži panuje zděšení. Ředitel závodu ví, že jakmile zastaví závod, nikdo už nezvládne čtvrt miliónu diváků v panice a tisíce motorových vozidel na parkovištích. Nakonec se rozhoduje a nechává v závodě pokračovat, aby sanitky a záchranné čety mohly plynule odvážet raněné. Nic netušící piloti závodních vozů pokračují zběsilou rychlostí v jízdě. Až k ránu začíná pršet a milosrdný déšť.
