První závodníci na startu

VeteránVůz dvojice Panhard a Levassor v roce 1892

     "Zvláštní vydání, zvláštní vydání. Kupte si Petit Journal. Velká příležitost pro všechny automobilisty! Přihlašte se na dálkovou jízdu do Rouenu! Zvláštní vydání. Kdo získá první cenu?" Otrhaní kameloti se vyřítili do pařížských ulic, aby prodali co nejvíc výtisků. Petit Journal šel ten den na dračku. Bylo před vánocemi roku 1893. Blázniví muži na čoudících a rachotících samohybech nebyli už v pařížských ulicích nijakou zvláštností, třebaže stále ještě se na ně pohlíželo s opovržením. Jejich neohrabané vozy těžko mohly konkurovat elegantním, svižným a skvěle pérovaným kočárům.

     Jeden z takových, tažený párem skvostných běloušů, zastavil u křičícího kamelota. Z okénka se vyklonila hlava mladého muže, ruka hodila kamelotovi minci a přijala výtisk časopisu. V davu na chodníku to zašumělo: "Podívejte, to je přece markýz de Dion."

     Ano, byl to on, dvacetiletý boháč a bohém, dnes by se řeklo hejsek, muž, který nesměl chybět na žádném plese a žádné zábavě, ale bez něhož se zároveň neobešla žádná výtržnost či milostná pletka. Skvělý šermíř, výborný společník, obdivuhodný tanečník. A černá ovce rodiny. Když se totiž jeho otec dozvěděl, že nezdárný syn se spolčil se dvěma členy pařížské chudiny, mechaniky Boutonem a Trepardouxem zastavil mu okamžitě všechny příjmy a nakonec jej vydědil. Ale mladičký Albert se nevzdal. V malé dílničce obou mechaniků společně postavili podle vlastního návrhu parní tříkolku s bicyklovými koly, poháněnými řemenem, a markýz s ní vyjel do pařížských ulic.

     Obluda to byla strašlivá, spíše podobná parnímu traktoru než automobilu. Ale kupodivu pařížská smetánka, která už nevěděla, jak zabít volný čas, s nadšením uvítala nový dopravní prostředek, aby se mohla se svými vyvolenými projíždět po buloňském lesíku. Brzy skrovná dílna nestačila dodávat parní automobily nedočkavým zájemcům.

     Tak vznikla firma "de Dion, Bouton a Trépardoux". Když dostala na své výrobky výhodnou zakázku od francouzského námořnictva a musela rozšířit dílnu v prosperující továrnu, ješitná rodina de Dionů nakonec s otevřenou náručí přijala marnotratného syna zpět do svého lůna.

     A teď se mladý markýz dočetl v nadšeném článku šéfredaktora Petit Journalu pana Giffarda o velkých perspektivách automobilismu. Nelenil a hned se k ohlášené jízdě přihlásil. Její start byl stanoven na červenec příštího roku. Celkem se přihlásilo více než sto uchazečů. Kromě slavných značek Benz, Daimler, Peugeot, Panhard a Levassor či de Dion přijeli i neznámí nadšenci s nejrůznějšími typy vozidel, od samohybů, poháněných hodinovým pérem, stlačeným vzduchem či vodou, až po vozy poháněné lidskou silou. Nakonec se na startu v Paříži seřadilo jedenadvacet roztodivných vozidel, která měla jediný úkol: dojet z Paříže do Rouenu a zpět, držet se pohromadě a cestu absolvovat nejdéle za dvanáct hodin.

     Pařížské ulice byly ten den přeplněné zvědavými diváky. Na pokyn šéfredaktora se vydaly vozy v koloně k hranicím Paříže, ale sotva město opustily, probudil se v řidičích dosud neznámý pocit opojení z rychlé jízdy a začali mezi sebou závodit. Mladý markýz de Dion byl ve svém živlu. Neustále popoháněl svého mechanika a topiče Boutona, aby pozorně doplňoval vodu v parním kotli a rychleji přikládal uhlí. Získával stále větší a větší náskok před svými soupeři, zejména když se nebál z kopců nechat těžké vozidlo řítit se dolů bez brždění. Jeho vůz - podivné monstrum - sestával z původního parního stroje na podvozku, za který připojil polovici viktoriánského kočáru. Do Rouenu dojel, povzbuzován jásotem vesničanů, jako první za necelých šest hodin a po doplnění vody a paliva se okamžitě vydal na zpáteční cestu. Už zahlédl v dálce pařížské věže, když zjistil, že mu zbývá jen malá hromádka uhlí, tlak páry povážlivě klesá a urputní soupeři se nebezpečné přibližují. "Bude-li třeba, rozštípej kočár a přikládej ho pod kotel. Musíme být první!", křičel na zpoceného Boutona. A byli! Dojeli pět minut před dalším vozem. Ovšem při vyhlašování vítězů nastaly problémy. Jízda nebyla vypsána jako závod, první cenu tedy musí dostat nejúspěšnější vůz a nikoliv ten nejrychlejší. A vůbec, je tahle podivná tříkolka s připřaženým kočárem vlastně vozidlo? Tak si první cenu odnesla značka Peugeot, jejíž čtyři vozy dojely do cíle, druhou cenu přiřkli de Dionovi. A ten ji přijal bez reptání a protestů.

     Naopak, tento druh sportovního klání de Diona nadchl, a proto navrhl vydavateli Petit Journalu uspořádat skutečný automobilový závod o nejrychlejší vozidlo. Vydavatel se bál rizika a odmítl. Proto o rok později takový závod, první svého druhu na světě, vypsal sám de Dion. Prostředků na to měl víc než dost. Tentokrát se závod uskutečnil na trase Paříž-Bordeaux-Paříž. De Dion samozřejmé se svým parním vozem opět stanul na startu. Stejný počet vozů jako v roce minulém vyrazil na trať a de Dion i tentokrát dojel do Orléansu jako první. Ale když mu místní hasiči stříkačkou doplňovali zásobu vody do nenasytného kotle, přehnal se kolem něj závodník na voze s benzínovým motorem. Jakýsi Levassor. De Dion se pustil do jeho stíhání, ale Levassorův automobil mu neuvěřitelně rychle zmizel v dálce a do cíle dojel jako první v čase, o kterém se tehdy nikomu ani nesnilo. Teprve za dlouhou dobu po něm přijel jediný parní vůz, který závod dokončil.

     De Dion prohrál, ale přesto se v Paříži o nikom tolik nemluvilo, jako právě o něm. Vždyť byl úspěšným pořadatelem prvního automobilového závodu na světě. A nejen to. Na podzim se jeho přičiněním v Paříži ustavil první Automobil-Club na světě, jehož se stal viceprezidentem. De Dion byl ve svém živlu. Ještě v témže roce zorganizoval další automobilový závod do Marseille a přihlásil na něj hned tři své tříkolky. Dvě vybavil moderním spalovacím benzínovým motorem, sám však, ač věděl, že neuspěje, jel na své staré parní tříkolce. Dnes bychom řekli, že z recese. Všechny tříkolky "obul" tehdy revoluční novinkou - pneumatikami Michelin. De Dion v závodé havaroval, neboť vjel téměř pod kola přijíždějícího rychlíku. Vůz skončil v příkopě, jezdec rovněž. Podařilo se mu vůz ještě nastartovat, ale do cíle již pošramocené vozidlo nevydrželo s dechem. Musel vzdát. Dionova parní tříkolaka dosahovala v závodě průměrné rychlosti 24 km/h. Jméno de Diona jako konstruktéra i výrobce se ještě v dalších letech vyslovovalo v celém motoristickém světě. Systém dělené nápravvy „de Dion-Bouton“ se používal na závodních vozech Mercedes-Benz ještě v padesátých letech.

 

 
img img img img img img img img
Eurooldtimers.com - Veterání, oltimer, historická vozidla Eurooldtimers.com - Veterání, oltimer, historická vozidla
6.11.2024
Copyright © 2000 - 2024 EuroOldtimers.Com TOPlist Reklama | Kontakt