První lokomotiva na silnici a na kolejích
Příhoda z ulice ve městě Redrudhu, při níž zahynul místní vikář, měla ještě jednoho náhodného svědka. Jmenoval se Richard Trevithick (1771-1833). Abychom byli přesní, nešlo o svědka náhodného, protože patnáctiletý Trevithick byl pravidelně k vidění všude, kde vynálezce Murdock něco kutil. Richard byl povedené kvítko, se kterým si ve škole učitelé nevěděli rady. Byl synem pokladníka z místních cínových a měděných dolů, kde pracoval jako důlní inspektor i vynálezce Murdock, a tak se neustále ve volném čase točil kolem parních strojů. Školu navštěvoval v sousedním městečku Camborne, ale častěji chodil za ni. Jen jediný předmět mladého chlapce přitahoval: matematika. Proto se jeho otec nevzdával myšlenky, že syn přece jenom bude po něm a najde si později zaměstnání v některém z místních dolů.
Richard, narozený v obci Illogan, rád doprovázel otce na šachty s výplatami horníkům, především však proto, aby mohl pozorovat při práci nová důlní čerpadla firmy Boulton a Watt. Právě u nich se seznámil se stařičkým inženýrem Murdockem. Ten, vida nevšední zájem mladého chlapce o parní stroje, ochotně jej do všeho zasvětil a pochlubil se mu se svými vynálezy. Jednou ve slabé chvilce, když s chlapcem rozmlouval jako rovný s rovným, svěřil se mu, že poslední překážkou, která ho dělí od zázračného vynálezu, je nemožnost dosáhnout vyššího tlaku páry, než bylo možné v dosavadních parních kotlech. Na toto svěřené tajemství mladý Trevithick nikdy nezapomněl a později nemalou mírou ovlivnilo jeho další práce.
Jak Richard postupně dorůstal, školní darebáctví ho přestávala bavit, zato parní stroje jej přitahovaly čím dál tím více. Doma si stavěl modely nejrůznějších vozíků, jezdil s nimi po bytě i po dvoře a nevynechal jedinou cestu s otcem na šachtu, aby se alespoň na chvilku mohl zastavit ve strojovně. Obsluhu parních čerpadel už ovládal jako zkušený technik. V roce 1798 sám vynalezl motor poháněny tlakem vody a později důlní čerpadlo poháněné párou pod tak velkým tlakem, o jakém se Wattovi ani nesnilo.
Tenkrát si znovu vzpomněl na touhu inženýra Murdocka a pustil se do nové konstrukce parního vozu. Stavěl jej ve staré dřevěné kůlně, kde ovšem hrozilo nebezpečí požáru, když pod kotlem rozdělával oheň. Vyřešil to tak, že venku na ohništi nahříval kusy železa a potom je rozžhavené vhazoval do kotle, aby vodu přivedl k varu. Díky celkem slušnému postavení svého otce neměl finanční těžkosti a mohl si dovolit s jeho přispěním stavbu parního vozu. Parní stroj již měl vyzkoušen a pracoval dokonale.
Trevithick si umínil, že jeho vůz bude jezdit spolehlivě nejen po rovině, ale zdolá i prudká stoupání a nerovné povrchy cest. Kdosi mu namítl, že u tak těžkého vozidla budou železné obruče kol při jízdě do kopce prokluzovat. Richard nevěřil, ale pro jistotu si vypůjčil s přítelem vůz tažený koňmi, vyjel s ním do prudkého stoupání, kde koně odpřáhli a společně vůz tlačili. Železné obruče neprokluzovaly, měl tedy pravdu.
V roce 1801 dokončil svou první silniční lokomotivu, jak své vozidlo nazval, vyjel s ní do ulic městečka Camborne a koho potkal, toho vybídl k nastoupení. Někdo se bál, jiný odmítal, ale našlo se dost odvážlivců, kteří nasedli, a tak jednu chvíli vezl Trevithick 12 pasažérů a stal se tak prvním mužem na světě, jenž uskutečnil hromadnou dopravu osob parním vozidlem. Do historie se zapsal tím, že vyjel prudké stoupání do vrchu Beacon Hill rychlostí sedm kilometrů za hodinu, zatímco koňské potahy tento kopec nevyjely. Později se svým vozem ujel dokonce bez zastávky pětikilotimetrovou vzdálenost. Příštího roku se pustil s bratrancem Andrewem Vivianem do stavby dalšího vozu. Oba pak vytvořili společnost a dali si patentovat vynález parního stroje o vysokém tlaku, sloužícího k pohánění vozu bez koní.
Pak přišla nečekaná pohroma. Zatímco jednou Richard obědval, nepozorný topič se od kotle vzdálil - a parní lokomotiva lehla i s kůlnou popelem. Trevithick se nedal odradit a s ještě větším elánem se pustil do stavby vylepšeného modelu. Dojel s ním až do Londýna, kde se jeho předvádění stalo senzací.
Nové vozidlo však stále ještě mělo hodně daleko k podobě budoucího automobilu. Základ tvořil mohutný dřevěný rám na čtyřech kolech. Zadní kola, poháněná parním strojem, měřila v průměru půl třetího metru. Mezi nimi byl zavěšen vysokotlaký parní kotel s ohništěm, komínem a stupátkem pro topiče. Uvnitř kotle pracoval parní stroj napojený ozubenými koly na převodový mechanismus. Přední kola byla naopak maličká, aby se jimi dalo snadno otáčet. Nad kotlem a rámem spočívala pohodlná kabina pro deset cestujících a zvláštní sedadlo pro řidiče. Vůz dosahoval na rovině rychlosti 16 kilometrů za hodinu. S plně obsazeným vozem se pustil Trevithick i do prvního automobilového závodu s bratrancem Vivianem na předem určené trati.
Jedním z pasažérů na Richardově parní lokomotivě byl slavný fyzik Humphrey Davy ( 1778-1829); ten po závodě nazval vozidlo "Drakem kapitána Trevithicka". Toto pojmenování mu zůstalo natrvalo. Parní lokomotiva nadále zůstávala vozidlem nepohodlným, nespolehlivým a nebezpečným: neměla pneumatiky, byla hlučná, stále zahalená v oblaka dýmu a páry, sršely z ní jiskry, koně se při jejím potkání plašili, psi útočili na topiče stojícího na nízké plošince za kotlem a lidé strachy zavírali okenice v domnění, že co nevidět kotel vybuchne.
Tehdy se objevily první ocelové železniční koleje a rázem odstranily nerovnosti silnic. Trevithick na ně postavil první lokomotivu a stal se tvůrcem parní železniční dopravy, potom rozšířené Stephensonem (1781-1848). Do té doby totiž jezdily po kolejích jenom železnice koňské. Trevithick se pustil i do boje s mocným Wattem. Proti jeho stroji s nízkým tlakem páry postavil svůj, vysokotlaký. Watt se s ním soudil a spor vyhrál - továrna Boulton a Watt byla příliš mocným soupeřem. Ale Richard, bojovník s nesnázemi, se nevzdával. Opustil nákladné pokusy na kolejích a vyrobil další parní automobil. Všichni mu předpovídali skvělou budoucnost, on však žil v době, kdy byly peníze silnější než nadání a nadšení. Měl věčně prázdnou kapsu, a když něco vydělal, investoval to ihned do dalších pokusů. Rval se, prorážel, neuměl ustoupit, byl to prostě člověk, kterého je možno ponížit, ale ne porazit.
Ještě jednou se vrátil k lokomotivám. V Penydarranu objevil majitele hutí Hilla, který měl u šachty 16 kilometrů dlouhou železnici s koňským potahem. Nabídl mu parní lokomotivu, která uveze 10 000 kg. Když ji postavil, zapřáhl za ni pět vagónů naložených 10 000 kg železného šrotu, pak nechal přistoupit ještě sedmdesát horníků a lokomotiva s nákladem 25 400 kg zdolala šestnáctikilometrovou trať za 4 hodiny a 5 minut. Koleje však zatížení nevydržely a popraskaly.
Trevithick se rovněž zavázal, že dokončí stavbu tunelu pod Temží. Ale klenba se provalila a voda zaplavila tunel. Trevithick odcestoval do Jižní Ameriky, aby zachránil v Peru zatopené stříbrné doly. Podařilo se, peruánská vláda mu poskytovala královské pocty, ale v zemi vypukla revoluce. Nešťastný inženýr se vracel na plachetnici do rodné Anglie, ale loď ztroskotala a dvaašedesátiletý vynálezce se ocitl doma jako žebrák. Vilém Heinz v Dějinách automobilu napsal: "Strastiplný život otce lokomotivy končí 22. dubna 1833. Zanechal 60 liber dluhů a o jeho pohřeb se postarali dělníci, kteří kdysi pracovali na jeho strojích. Uspořádali sbírku na zaplacení strážce u mrtvoly, aby ji nezneuctili okrádači mrtvol." Ale mrtvému vynálezci už nebylo co vzít.
