Land Rover SIIB Forward Control
Ve světě terénních automobilů najdeme dvě značky, které se staly nesmrtelnými – americký Jeep a britský Land Rover Defender. Oba automobily si uchovaly své původní znaky, i když pochopitelně v moderní podobě a vyrábějí se dodnes.
Klasický Land Rover Defender, mezi ofroaďáky přezdívaný defík, se prakticky vyrábí od roku 1947, i když až do roku 1974 byl vůz označován jako Land Rover Serie 1 až 3. Teprve v roce 1989 se objevil název Defender. Tento model zná každý, ale verze označovaná jako Forward Control už tak známá není. U zrodu užitkových automobilů Forward Control stála původně britská armáda, která potřebovala vůz s valníkovou karosérií o nosnosti půldruhé tuny a rozvoru 129“, tedy 3932 milimetrů. V letech 1962 až 66 se vyráběla trambusová verze FC 109“, na kterou pak navázala „jednotuna“ Forward Control Serie IIA využívaná hlavně vojáky. V roce 1966 se poprvé objevil Forward Control 110 Serie IIB.
My jsme jeden Forward Control objevili v českých luzích a hájích. Jedná se o původně hasičskou verzi SIIB Forward Control, později přestavěnou na odtahové vozidlo.
Bylo vyrobeno v roce 1967, hasičskou nástavbu s cisternou provedla firma Angus, a do osmdesátých let minulého století používáno na letišti britského královského letectva RAF. Pak z něho nový majitel odmontoval nádrž na vodu a přestavěl na odtahový, také původní červenou barvu změnil na bílou. Odtud pramení přezdívka Snow White.
Už u první série Land Roverů z let 1947 až 1958 můžeme vystopovat snahy, co možná nejvíce zvětšit ložnou plochu a zvýšit nosnost. Tento trend pokračoval v letech 1957 až 1970 u druhé série, respektive IIa. Proto byla kabina umístěna nad přední nápravou, čímž se zvětšil prostor pro náklad případně pro nástavbu, aniž by bylo nutné upravit rozvor. Motor byl uložen mezi sedadly, čímž se zkrátila délka vozu. Verze SIIA a SIIB používaly upravený podvozek druhé série Land Roveru s rozvorem 109 nebo 110 palců. Šestnáctipalcové ráfky byly osazeny pneumatikami 9.0x16.
Sériová výroba modelů S2A 109 FC s třímístnou kabinou nad přední nápravou a uloženou na rámu převzatého ze standardní verze S2A začala v září 1962. Vlastní vývoj vozu ale započal o čtyři roky dříve, kdy vznikly dva prototypy. Už na nich byla viditelná snaha o maximálním využití až pětasedmdesáti procent stávajících dílů standardních modelů, aby se co nejvíce ušetřilo. Obvykle byly osazeny zážehovými nebo vznětovými čtyřválci o objemu 2286 cm³, které se ale ukázaly jako slabé a málo výkonné, hlavně pokud jde o diesely. Proto se v modelu na export objevil pod kapotou šestiválec o objemu 2625 cm³ (83 k), který v roce 1966 poháněl rovněž modernější variantu SIIB Forward Control.
Po vylepšení a odstranění všech slabých míst nahradil v roce 1966 současnou verzi S2A modifikovaný S2B, nabízený právě se zmíněnou pohonnou jednotkou. Vzhledem k délce musel být rozvor prodloužen na 110 palců. Oba modely se od sebe odlišovaly umístěním předních světlometů. Zatímco S2A měl přední světla výš, nad pozičními po stranách, tak S2B měl světlomety blíže k nárazníku a poziční přesunuta nahoru pod směrovky. Kromě jednoduché kabiny byly dodávány jako vícemístné tzv. crew-cab nebo double-cab. Právě tyto modely se staly základem hasičských speciálů pro čtyřčlenné posádky nejen ve Velké Británii, ale také v Evropě nebo Austrálii. Nástavby pro čtyř až pětičlennou posádku dodala v tomto případě firma Angus Firefly.
K pohonu zadních kol se připojoval ručně pohon předních kol a pro jízdu v náročném terénu byla k dispozici ještě redukce. Přístup do kabiny ulehčovaly kruhové nástavce na ráfcích předních kol.
V letech 1962 až 1966 bylo vyrobeno 3193 vozů S2A 109 FC a v následujících letech do roku 1972 pak 2305 vozů S2B 110 FC.
Text a foto: J. Lasík -www.eurooldtimers.com