Hans Herrmann: „Nebyl důvod, abych si stěžoval“
V minulých dnech oslavil Hans Herrmann už 85. narozeniny a stále ještě usedá za volant historických závodních automobilů, především pak Stříbrných šípů Mercedes Benz nebo sportovních Porsche. Platil za jednoho z nejspolehlivějších a nejstálejších jezdců všech dob, který získal na osm desítek vítězství.
Dr. Wolfgang Porsche, předseda představenstva dozorčí rady Porsche Automobil Holding o něm prohlásil: „Jeho všestrannost jako jezdce je legendární. Je úplně jedno jestli startuje ve formuli 1, v závodech do vrchu nebo vytrvalostních podnicích, všude nadchl přesvědčivými výkony.“
Kariéru začal v roce 1952 se soukromým Porsche 356 v závodech do vrchu, jezdil rallye i jízdy spolehlivosti. Už v následujícím roce dojel pátý v Rallye Lyon-Charbonnieres. Všiml si ho tehdejší šéf týmu Huschke von Hastein a angažoval jej do továrního týmu Porsche. V roce 1953 stál poprvé na startu 24 h Le Mans, v němž s Helmutem Glöcklerem a Porsche 550 Coupe vyhrál třídu do 1,5 litru. Ve stejném roce si ještě zajistil titul Mistra Německa, ale také místo v týmu Mercedes, za který startovali Fangio, Kling a Moss. Paralelně ještě jezdil ještě s Porsche 550 Spyder, s nímž vyhrál opět svoji třídu v Carrera Panamericana nebo Mille Miglia. Nezapomenutelná je jeho příhoda v Mille Migilia 1954, kdy Herrmann a Linge podjeli stažené závory těsně před rychlíkem.
Jeho jméno je pak úzce spjato se značkou Mercedes a jejich návratem do Formule 1 po druhé světové válce. Mladý muž ze Stuttgartu byl jedním z velkých talentů poválečné doby, a proto vzal Alfred Neubauer mladého závodníka do týmu poté, co zvládl první testovací jízdy na výbornou. Neubauer tehdy řekl šéfovi – Herrmann je výjimečný talent od přírody a velice vytrvalý. Dostal tedy místo v kokpitu Stříbrného šípu (Typ W 196 R), s nímž při zkušebních jízdách předváděl rychlou jízdu. Nehoda při tréninku na Velkou cenu Hockenheimu v roce 1954 proběhla naštěstí bez následků a záhy se dostavil velký den D.
Nové Stříbrné šípy nastoupily 4.července 1954 v Remeši k první Velké ceně. Herrmann startoval ze třetí řady, zatímco týmoví kolegové Fangio a Kling z pozice jedna a dva. Po několika kolech nechal Herrmann za sebou více jezdců, zajel dokonce traťový rekord – 2:32,9 minut, což se rovnalo průměru 195,463 km/h. Všechny tři W 196 R se dostaly do vedení. „A přesně tak bychom se dostali i do cíle,“ vzpomínal Hans Herrmann, kterého v 17. kole postihla smůla. Motor najednou ztratil výkon a vysadil.
Znovu tak ožíval mýtus Stříbrných šípů, Hans Herrmann dostal příležitost v dalších Velkých cenách a podílel se na úspěchu Mercedesů. Nic naplat, přeci jen stál trochu ve stínu Fangia a Klinga nebo Mosse. Na druhou stranu si přes věkový rozdíl dvaceti let tak nikdy nepřipadal. „Nebyl žádný důvod, abych si stěžoval“, říkal skromně, „přeci bylo jasné, že jsem nejmladší a mám se co učit“.
A že se Herrmann učil rychle, ukázal závod na Monze 1954. Fangio a Kling dostali aerodynamické automobily, které byly pro rychlý okruh přeci jen vhodnější. Kling vypadl, Fangio vyhrál a Herrmann dojel s „nevhodným“ monopostem čtvrtý. Prvního věnce se dočkal na Velké ceně Švýcarska v Bernu v září 1954, kde dojel třetí, stejně jako na Avusu.
V sezoně 1955 kladl Mercedes velký důraz na slavný závod Mille Miglia, do něhož poprvé nasadil vozy Mercedes 300 SLR (typ W 196 S), sportovní vůz s technikou Grand Prix. Startovní čísla pro závod se losovala – Fangio startoval jako první s číslem 658, tedy v 6.58 hodin. O tři minuty později Kling (701) a potom Herrmann (704) a následoval Moss (722). Celkem 450 vozů.
„Musíš si závod správně rozdělit. Moss bude pravděpodobně bláznit a v poslední třetině už pojede bez brzd. Když pojedeš rychle, ale šetrně, potom máš šanci“. Na tato slova svého spolujezdce Egera si Herrmann ještě dnes vzpomíná. Dobře znal přednosti prozíravého způsobu jízdy.
Zpočátku se všechno vyvíjelo dobře. Herrmann se rychle dostal na druhé místo za Mosse a tuto pozici si udržoval, auto fungovalo skvěle a stále si opakoval větu svého spolujezdce. V Římě rychle dotankovat a zase dál. Náhle se ozvala rána, víko nádrže odlétlo a palivo stříkalo na jezdce i spolujezdce. Proud benzinu pronikl i za závodnické brýle Herrmanna, který tak neviděl další zatáčku, auto otřel o skálu a byl konec. „Je to jediný výsledek v mé kariéře, který mě ještě dnes rmoutí. Jsem pevně přesvědčen, že bychom Mosse dohonili a on to dobře ví, protože dojížděl opravdu bez brzd, jen plech na plech“.
Pro rok 1955 dostal roli náhradníka, v níž se představil při Velké ceně Monaka, místo Klinga. Při tréninku, na konci dlouhého stoupání ke Casinu, se Herrmannovi při brzdění v rychlosti 180 km/h zablokovalo kolo, vůz se dostal mimo trať, narazil na obrubník a silou narazil do kamenné zídky. Utrpěl poranění zad a páteře. Po prvním ošetření byl dopraven letecky do speciální kliniky v Mnichově, kde strávil několik měsíců. Po uzdravení se vrátil na závodní trať a opět dokazoval svoje schopnosti Ale do Mercedesu už nikdy nesedl.
Když se Daimler Benz stáhl z motoristického sportu, startoval Herrmann s vozy Maserati, BRM, Borgward až se v roce 1959 vrátil k Porsche. Společně s Olivierem Gendebienem vyhrál na Porsche 718 RS 60 Spyder dvanáctihodinovku v Sebringu. Krátce nato kombinace Herrmann a Bonnier a Porsche RS 60 Spyder získala prvenství v Targa Florio. Kromě toho vybojoval v roce 1960 titul mistra Evropy ve F2. V roce 1962 se stal továrním jezdcem Abarthu, ale po třech letech se opět vrátil k Porsche. Herrmann nejezdil jen závody, ale hodně času věnoval testování a vývoji vozů. V roce 1969 získal pro značku Porsche, společně se Siffertem, Elfordem, Stommelenem, Mitterem, světový titul.
Kromě vítězství v Le Mans 1970 patří mezi jeho největší úspěchy na vozech Porsche například vítězství ve GP Zeltwegu 1966, Marathon de la Route 1967, 24 h Daytona 1968, 1000 km Paris 1968, druhý dojel ve 24 h Le Mans 1969, 1000 km na Monze a Nürburgringu 1969 atd.
Po skončení kariéry si založil nedaleko Stuttgartu firmu Herrmann Autoteile pro automobilové příslušenství. I v této oblasti se mu dařilo, protože vsadil na výrobky, které se dobře prodávaly. Ještě takřka denně dochází do kanceláře a se závodní scénou i jezdci udržuje stále dobré kontakty. A jakmile usedne za volant, potom vidíte, jak nesmírná radost z něj vyzařuje.
J.Lasík - www.eurooldtimers.com