Albin Hugo Liebisch - nejdelší motocykly světa
Motocyklů značky Čechie-Böhmerland se v Krásné Lípě na Šluknovsku každý rok sjíždí desítky,nepočítaje ty, které nepatří do stáje Albina Liebische a jejichž majitelé přijíždějí stále ve větším počtu podpořit účastníky tohoto setkání. Čechií už nepřibývá, proto je její vlastnictví jedinou šancí vstoupit do tohoto „klubu“.
Před pár lety, když vyšla výroční publikace k tomuto tématu, to byl první počin svého druhu vůbec. Vytvořit základ pro ucelené dílo pomohli ti nejskalnější příznivci značky, zejména Karel Mareš a Vašek Slovák. Po oslavě výročí se podařilo oživit mnoho vzpomínek, najít nové dokumenty a kousek po kousku se daří skládat mozaika, mapující život a dílo Albina Liebische.
Albin Hugo Liebisch se narodil v Rumburku v domě svého dědečka jako druhorozený syn zahradníka Emila Liebische. V roce 1895 se rodina přestěhovala do Krásné Lípy, kde si otec rodiny založil prosperující zahradnictví. Zde také Albin Hugo navštěvoval základní školu, aby potom nastoupil do učení k Reinoldu Mayovi do Varnsdorfu. Dotyčný zde provozoval dílnu a obchod se šicími stroji, bicykly a později i motocykly. Albin Hugo si zamiloval motory a už jej to nepustilo. I když mezi námi, vidět motocykl nebo motor kolem roku 1903, to nebylo nic jednoduchého, neb motocykl byl zatím hýčkanou hračkou a jeho obecné rozšíření teprve přicházelo. Na Šluknovsku či vůbec v Čechách bylo nevšedním zážitkem. Mladý Liebisch uchvácen technikou se rozhodl vydat se za ní do světa. Šťastnou ruku měl hned na počátku, když si v novinách přečetl inzerát wiesbadenského advokáta, který hledal osobního řidiče. Albin Hugo neváhal ani vteřinu, aby odpověděl a vydal se do Wiesbadenu, kde zůstal téměř čtyři léta. Až v roce 1911 po krátké odmlce a dobrém doporučení byl přijat do služeb svobodného pána Von Paschingera na zámku Buchenau u Regenu, kde se také seznámil s milou Hermínou, se kterou posléze vstoupil do svazku manželského, aby se jim záhy narodil prvorozený syn Albin Richard, zvaný později Aly. Po dvou letech opět mění Albin místo. Nastupuje u Jeana Fuchse Bayreuthu, na uvítanou však vypukla první světová válka.
Mladý voják narukoval na východní frontu, po roce se však vrací kvůli zranění a po hospitalizaci a léčení je přidělen k válečné výrobě v kopřivnické vozovce. Po nějakém roce poctivé a přičinlivé práce jsou jeho schopnosti oceněny a je přeřazen na funkci dílovedoucího, kde setrvá až do roku 1919. Některé prameny hovoří o tom, že se zde seznámil s mladým H. Ledwinkou.
Se znalostí věci si dovolím toto tvrzení vyvrátit, neb je známo, že Hans Ledwinka odešel po neshodách s vedením závodu do rakouského Steyru, a to v roce 1914, aby se na požádání Leo Paschinga – nového ředitele – vrátil až v roce 1921, tedy dle těchto ověřených skutečností se tito dva muži mohli potkat kdekoliv, jen ne v Kopřivnici.
Na počátku 20. let již Liebisch žije znovu i s rodinou na severu Čech, tentokrát v Krásné Lípě, kde se ucházel o místo u Alfreda Hielleho, známého automobilového fanouška. Major Hielle závodil. Již před válkou a v roce 1909 se účastnil známého dálkového závodu „Prinz Heirich Fahrt“, vedoucího z Berlína do Mnichova, přičemž byl aktivním členem několika autoklubů. Udržoval také styky s Ettorem Bugattim, jemuž údajně vypomáhal v časech výstavby a úpadku. Byl spoluzakladatelem severočeského automobilového klubu. Na vozech Bugatti i závodil. Ve sklenících Alfreda Hielleho upravovali a stavěli karoserie pro vozy Bugatti a zde také vznikl v období 1922 – 1924 prototyp Liebischova motocyklu.
Práce šly pomalu, neboť Hielly navázal s Liebischem téměř přátelské vztahy a podnikali spolu dlouhé cesty po Evropě. Než se motocykl podařilo připravit pro malosériovou výrobu, byly skleníky poněkud těsné, a tak šéf povolil začít montáž v hale zrušené přádelny. Pronájem sice nebyl velký, ale prostory byly nevyhovující, navíc se plíživě začala projevovat hospodářská krize. Opuštěných továrních budov pomalu přibývalo s postupnou likvidací zejména drobných výrob a tyto se dostávaly do držení bankovních domů. V Kunraticích u Šluknova zakoupila budovy bývalé výroby zemědělských strojů Eskomptní společnost pro obchod a průmysl se sídlem v Praze. Počátkem třicátých let získal tyto budovy Liebisch, samozřejmě za vydatné podpory svého ochránce.
Nově získané prostory umožnily přesunout výrobu a umožnily její rozvoj. V době největší konjunktury pracovalo v podniku zhruba dvacet zaměstnanců, přičemž těžiště výroby bylo zejména v zimních měsících. Ty letní pak sloužily propagaci a obchodu. Manufakturní výroba s kolísavými úspěchy trvala až do roku 1939, kdy byla z nařízení německých úřadů zastavena. Část vyrobených motorů byla použita do agregátů a stabilních strojů a strojní zařízení bylo využito pro válečnou výrobu, samozřejmě i s částí personálu a pod vedením Albina Liebische, což se mu později stalo téměř osudným.
Ještě před skončením války osnoval Liebisch plány na obnovení výroby. Konec snu však učinilo komando vtrhnuvší v červnu 1945 k Liebischům, aby si vyrovnali účty se zoufale apolitickým Liebischem. Poté byli i se synem odvlečeni do České Kamenice, kde byli umístěni do pracovního tábora, takového malého českého gulagu. Po čase proslul Liebisch svou zručností a technickým nadáním, bylo mu tedy povoleno opravovat sovětskou techniku. Již v roce 1946 mu bylo uděleno povolení vycestovat k příbuzným do německého Passau, kde zůstal a začal nový život. Záhy zahájil výrobu ručních vozíků, ale v myšlenkách se vracel stále k motocyklům. Zde také spatřil světlo světa prototyp skůtru s motorem o objemu 200 ccm. Ani on se však sériové výroby nedočkal. Liebischovu dílnu postihly záplavy a on s podlomeným zdravím umírá v roce 1965 v Passau. A co továrna v Kunraticích? Ta byla zkonfiskována a svěřena tzv. národnímu správci, kterým byl nějaký Franta Pokorný z Prahy, který v pomalu chátrající dílně hospodařil tak rozšafně, že se během krátké doby téměř rozpadla. Motocykly se zde již dávno nemontovaly a v opuštěném objektu se tu a tam zastavil majitel Čechie, který se zde předzásobil náhradními díly, pokud nějaké našel.
Dávno předtím byl nápis Böhmerland přelepen jako nepřátelský lidově demokratickému režimu. Počínání Franty Pokorného však budilo rozruch i v neutěšené poválečné situaci, a tak byl záhy vyměněn. Nový národní správce rozhodl o likvidaci podniku, přičemž výrobní zařízení bylo předáno firmám Sandvik a Elektrosvit a budovy Sběrným surovinám, které svým hospodařením urychlily zkázu a koncem padesátých let byly zchátralé budovy srovnány se zemí.
Dle slov syna Albina Richarda bylo stěstí, že otec toto dílo zkázy už nikdy neviděl. Můj otec, říká Richard, byl velmi tvrdohlavý a cílevědomý člověk. Vždy se snažil prosadit svou – výsledkem jsou také svérázné stroje, nad kterými část světa kroutí hlavou a ta druhá je zbožňuje v jejich nedokonalosti.
Albin Hugo měl rád dámskou společnost, nenáviděl politiku a miloval skalničky. Byl statný, vysoký a kostnatý a tak se nějak podobal svým motocyklům, říkal s úsměvem Richard. Nezbývá než dodat, že během celého období bylo vyrobeno téměř 1600 ks, přesné množství neznáme, vzhledem k „nedokonalému“ účetnictví továrníka Liebische.
autor: Mirek Gomola
foto: archiv autora a OldtimerDataSystem
laskavostí magazínu TIPpro Oldtimer
