Zdeněk Treybal
Technicky nadaný jedinec, trochu individualista, mnohdy uzavřený, ale bojovník se lvím srdcem, který jako jeden z mála porazil legendu L. Chirona při naprosté rovnosti šancí, stejný vůz, ale horší týmové podmínky. Bohužel, jako u mnoha jiných i u něj učinila přítrž zahraničním startům politická situace. Tak bojoval aspoň za železnou oponou. Prošel celou škálu strojů od ČZ 175 přes legendárního JAPa 1000, z automobilů pak HRG, Bristol, BMW, T 607, Minor Sport a další, až zakotvil u vozu Saab, se kterým dosáhl značných úspěchů zejména na domácí půdě. Byl aktivním v motoristickém sportu až do okamžiku, kdy tragická nehoda v pražských ulicích ukončila jeho pozemskou pouť. Vraťme se však k jeho začátkům, do časů kdy ještě plný euforie věřil, že dosáhne úspěchů i na světových kolbištích.
Svoji motoristickou kariéru zahájil v roce 1932 na stopětasedmdesátce ČZ. První sportovní kilometry absolvoval na Heinzově soutěži v roce následujícím, kde si dojel pro stříbro. Záhy jej však začaly přitahovat okruhy. Pro tento typ sportu našel zázemí u konstruktéra J. F. Kocha (pozdějšího konstruktéra v ČZ), kde upravoval svůj stroj pro soutěže a závody, přičemž využíval bohatých znalostí a zkušeností Kochových. Pak přišla válka a motoristickému sportu nadlouho odzvonilo.
Během války se však zbrojilo i na tomto poli. Ve stejné garáži, poněkud utajené, kde připravoval Franta Juhan s bratrem a svými přáteli kompresorovou DKW, ukrýval stroj svých snů i Zdeněk Treybal. Mezi stroji Juhanovými a Šarochovými se poněkud ztrácel Treybalův stroj snů HRD – Vincent.
Hned po válce vyrazil s „Vincentem“ na okruhy a zvítězil ve Zlíně a na Ecce Homo. To ale již pokukoval po volantu. Na prvních závodech se objevuje s vozem HRG 1500, který se mu podařilo získat jako konfiskát. S tímto sice poněkud zastaralým speciálem zvítězil ve 13 závodech, mimo jiné také ve Švýcarsku.
Posléze přechází na značku Bristol, když se záhy s Ing. F. Dobrým objevuje na Rallye Monte Carlo, kde v roce 1949 získává tato posádka celkově třetí místo, což je zatím nejlepší umístění našeho jezdce v této soutěži. V dalším závodě se však Zdeněk Treybal zřítil v Dolomitech s vozem ze skály. Krkolomně vyhlížející havárie však dopadla vcelku dobře.
Ještě v tomtéž roce se mu podařilo porazit na Silvestrone legendárního L. Chirona jedoucího rovněž na voze Frazer Nash.
Pomalu se však stahují mračna nad účastí zahraničních vozů, přičemž dva roky po převratu jsou jednoznačně podporováni jezdci na vozech domácí produkce. Záhy se Zdeněk Treybal objevuje se sportovním vozem Simca – Gordini 1500, se kterým vítězí na Ceně Města Brna a je úspěšný i v jiných závodech. V následujícím roce předvádí své nasazení a spolehlivost v brněnské Dvanáctihodinovce znovu s Bristolem. V následujícím roce již sedlá vůz Minor Sport 750, se kterým vítězí také na Ecce Homo, kde svádí urputný boj se Štylerem a Mrázem na BMW.
V časech poválečné euforie byla v západní Evropě mimo běžně vyhlášených formulí připravována formule III, jako nová šance pro uplatnění amatérské stavby závodního vozu při omezeném rozpočtu. Velkým propagátorem byl anglický konstruktér Cooper. Jednou z prvních vlaštovek u nás bylo ESO F III. V kopřivnické Tatře se již předtím objevil prototyp podobného vozu T 605, ale formule 500 byla srozumitelná a logická. Jediným omezením byl objem motoru (max. 500 ccm) a minimální váha (200 kg). Zdeněk Treybal se chopil příležitosti a postavil prototyp F III poháněný motorem ESO 500 (alternativa S – 45). Předchozí zkušenosti s dvouválcovým motorem vyvinutým speciálně pro třídu 1100 byly uspokojivé. I když stroje ESO 1100 a Tenorův Dynamic 60, který vycházel z Treybalova podvozku, neprosluly spolehlivostí a jízdní vlastnosti poněkud zaostávaly (podvozky byly původně vyvíjeny v sestavě Treybal, Lamač, Mrázek). Hotový vůz se objevil již v roce 1953 na Libereckém okruhu.
V roce 1955 se objevila F 3 – Hvězda Jirky Bulíčka, která byla vybavena motorem Jawa 500 OHC. Na základě objednávky ÚV Svazarmu, byly pod hlavičkou ÚV Svazarmu připraveny 3 vozy. Zdeněk Treybal je úspěšně dokončil a absolvoval řadu závodů, které měly spíše propagační rámec. Sériová výroba těchto vozů, která byla zvažována, nikdy nezapočala a projekt se u nás nerozvinul. Přesto se podařilo dosáhnout nesporných úspěchů, například na okruhu Ecce Homo. Okruhový sport však pomalu zkomírá a to nejen kvůli nedostatku sportovního nářadí. Treybal se orientuje na soutěžní sport. Jeho oblíbeným vozem se stává Saab 96, se kterým sklízí mnohý úspěch. Stává se mistrem Československa a soutěžích a to v roce 1962 a 1964. Za svůj největší úspěch považoval druhé místo v absolutní klasifikaci Rallye Vltava, vždy na automobilu Saab.
Treybal (* 29. 11. 1915, † 1983) byl vždy propagátorem precizní přípravy a jízdy hlavou. Jeho hlavním posláním v posledních letech bylo fotografování. Ještě v roce 1963 obsazuje druhé místo v závodech cestovních vozů v objemové třídě 1 500 ccm, startuje tedy s handicapem. Byl autorem knihy „Umění jezdit“. Rok 1983 se mu stal osudným, tragicky zahynul při dopravní nehodě v pražských ulicích.
autor: M. Gomola
foto: autor, OldtimerDataSystem
a archiv Zdeňka Zavřela
magazín TIPpro Oldtimer
