Jaroslav Tichý - moravský závodník z Kroměříže
Jaroslav Tichý se narodil se 6. 3. 1904 v Kroměříži. Jeho otec Hugo Tichý zde provozoval před 1.světovou válkou opravnu a prodej bicyklů, avšak záhy tato dílna přerostla v servisní závod pro motocykly. V roce 1928 vystavěl novou velkou provozovnu na Komenského nám. 373, kde byla prodejna aut i motocyklů a ve dvorní části velká opravna, včetně různých obráběcích strojů. Velkou předností této dílny byla precizní práce, na které si „starý pán“ velmi zakládal. V Kroměříži bylo několik autodílen, avšak závod „J. a H. Tichý“ měl tu nejlepší akreditaci. V důslednosti a preciznosti navázal na svého otce i starší syn Jaroslav, který vystudoval střední průmyslovou školu, získal také výuční list v opravě aut a motocyklů a stal se vůdčí osobností dílen.
Firma J. a H. Tichý se nespokojovala jen s prostou svědomitou prací. Při získání zastoupení jakékoliv značky musel vedoucí dílny Jaroslav absolvovat stáž v příslušné továrně. Nejznámější motocyklovou značkou, kterou zastupovali již ve 21. roce minulého století, byl INDIAN. Otec indianistů Ing. Mařík dobře věděl, proč si tuto firmu vybral jako jednu z prvních. Proto také Jaroslav ihned nastoupil na zacvičení k Maříkům a po návratu zahájil velmi úspěšnou a slibnou kariéru nejen v prodeji, ale i v servisu. Zásadně se používalo značkové opravářské nářadí i pomůcky, dodržovaly se přesné postupy a technologie. Jako první v Kroměříži zavedli lapování ojničních ložisek, honování válců, centrování setrvačníků na speciálním přístroji, úhlování ojnic atp. Neexistovalo používání majzlíku a kladiva. Pokud byl přistižen učeň, vysvětlilo se mu to fyzicky, pokud to byl zaměstnanec, byl ihned propuštěn. Vyučilo se zde mnoho mladíků, z nichž každý našel dobré uplatnění a do „dílny“ se rádi vraceli pro radu, nebo si jen tak popovídat s mistrem.
Druhou významnou motocyklovou značkou, kterou zastupovali byl francouzský TERROT. Generální zástupce v ČSR Mirko Wagner byl Jaroslavovým kamarádem a tak úzká spolupráce byla ihned domluvena. Ale tentokrát musel za školením vyjet až do francouzského Dijonu, kde strávil na přelomu roku 1927 čtyři měsíce. Jeho vzpomínky na tuto stáž by vystačily na celý článek – poměry v továrně, přístup majitelů k zaměstnancům, tovární dny a oslavy, zajíždění nových motocyklů, francouzi i francouzky, to byly zážitky, na které se nezapomíná.
Další stáže absolvoval u JAWY, ČZ, a v automobilkách Praga a Tatra. Vždy si odnášel cenné zkušenosti a navazoval úzké kontakty. Jeho schopností, technického rozhledu a vrozeného citu pro motory si všimli i odborní pracovníci z navštívených továren. Často se proto stýkal s panem Janečkem, Veřmiřovským, Waltrem, samozřejmě s Maříkem atd. Tato konzultační činnost pokračovala i po 2. světové válce a po znárodnění.
V jeho dílně se často objevovali závodníci (otec i syn), Čadovi, Vitvar, Richter (přijížděl i z Rakouska, kam se vystěhoval), Butula, Zapletal, Bartoš, Malina a další.
Rozkvět a prosperita firmy vždy závisela na účinné propagaci. A co jiného to v motorismu může být než závodní činnost a z toho plynoucí sláva, popularita a vítězstvím ověnčené stroje ve výkladní skříni obchodu. Rovněž Jaroslav Tichý se tomuto sportu začal věnovat. A tak jak uvážlivý byl ve své práci, tak přistupoval i k závodění. Jeho předností byl pečlivě připravený stroj a důkladné prostudování trati. Svoji závodnickou činnost zahájil na upraveném stroji Indian Scout někdy v roce 23 nebo 24. Bohužel nezachovaly se žádné jeho zápisky o absolvovaných závodech a tak lze vycházet jen z jeho kusých vzpomínek, dochovaných cen z vítězství a zpráv v motoristických časopisech. Největších úspěchů však začal dosahovat, když v roce 1925 získal od Ing. Maříka závodního speciála INDIAN 500 OHV Daytona, jednoválec se čtyřmi ventily. To již nebyly jen upravené motocykly, ale opravdový čistokrevný závodní stroj, který v rukou odborníka dokázal získávat vítězství. Jistěže i s tímto strojem byly prováděny různé pokusy o zvyšování výkonu – jezdilo se na metylalkohol, protože kompresi vytáhl až na 1 : 14, měl dva rámy - jeden bez rychlostní skříně pro plochou dráhu, druhý s rychlostní skříní pro závody do vrchu i okruhy.
Tak jako každý závodník i on se nevyvaroval pádům. Většinou se obešly bez vážnějšího zranění. Jednou to však odnesla zlomená klíční kost – to bylo na Terrotu, kdy při pádu zachytil oblečením za spojkovou páčku na řídítkách (jsou umístěny obráceně), takže nemohl motocykl odstrčit a ten ho přimáčkl. Se závodním Indianem měl také jednu vážnou nehodu. Nestalo se tak při závodech, ale při zkušební jízdě na silnici z Kroměříže do Hulína. Byla to jediná rovná cesta v okolí. V té době měl tento motocykl falcové pneumatiky o rozměru 27 x 3.00. Při rychlosti přes 140 km/hod. se odstředivou silou zadní pneumatika „vyslekla“ z ráfku, roztrhla a udeřila jej přes záda. Skončil sice v příkopu avšak motocyklu se nic nestalo. Jen ty záda měl modré několik měsíců a spávat mohl jen na břiše. Na základě této nehody přepletl zadní kolo na drátový ráfek a na předním kole umístnil přitahovací podložky, které dotláčely falcovou pneumatiku na ráfek.
Více závodnické činnosti však věnoval motocyklům TERROT. Jestliže na Indianu obsazoval třídu 500 ccm, pak na terrotech jezdil ve třídě 250 a 350 ccm. I zde používal závodní speciály, které se vyznačovaly nižším rámem a motory JAP i TERROT. I zde se hodně laborovalo s převody, používaly se zásadně dva výfuky, zvětšovaly se hlavy ventilů, zvyšovala komprese, upravovaly náběhy na vačkách ventilů atd.
Z jeho sportovních úspěchů můžeme jmenovat například těchto několik, doložených v časopisech:
• 1926 jízda do vrchu Sv. Kopeček u Olomouce - Indian 500 OHV - 1. místo
• 1926 1. TT v Československu v Karlové studánce - Indian 500 OHV - 7. místo
• 1926 Přerov rychlostní rekord 160,8 km/hod. na letmý kilometr Indian 500 OHV
- 1. místo
• 1927 Ecce Homo u Štermberka - Terrot 250 OHV - 1. místo
• 1927 závod do vrchu Sv. Kopeček u Olomouce - Terrot 250 OHV – 1. místo
• 1027 Závod okolo Pradědu - Terrot 350 OHV - 1. místo
• 1928 V. mezinárodní závod do vrchu Knovíz - Olšany - 2. místo
• 1928 Velká cena Československa Praha - Terrot 250 OHV - 4. místo
• 1928 Brno - Soběšice - Terrot 250 OHV - 1. místo
• 1928 Hrabůvka - Bělský les - Indian 500 OHV - 1. místo - nejlepší čas dne
• 1928 Ecce Homo u Štěmberka - 3 stříbrné vázy
• 1929 Soutěž spolehlivosti Moravou, Terrot tým: Wagner, Tichý, Nováček,
Bečvařovský - 1. místo
Ve většině článků se popisuje jeho jízda jako pravidelná, uvážlivá, nenechá se vyprovokovat, ví co si může dovolit. Byl vždy ve velmi dobrých vztazích se všemi závodníky - staršími, mladšími, úspěšnějšími i méně úspěšnými. Velmi si jej vážil i Erwin Tragatsch, se kterým byli dobří kamarádi, jak mně psal ve svých dopisech. Hned v úvodu prvního dopisu píše: „Jarda byl vzácný člověk, dobrý a chytrý konstruktér, na kterého bylo vždy spolehnutí, byl perfektcionista“ (konec citátu). Bohužel v době, kdy jsme si začali dopisovat, nebyl již Jaroslav Tichý naživu.
Aktivní závodnickou dráhu ukončil krátce po svatbě. Přece jen bylo nutné pomýšlet v první řadě na rodinu a závodění na motorkách byl příliš riskantní sport. Je nutné si uvědomit, že v té době se převážná většina závodů jezdila na prašných cestách (z výčtu jen závod v Praze a rychlostní rekord v Přerově na letišti měly pevný povrch), pak takový závod byl vlastně kombinací rychlostního závodu, terénního závodu a ploché dráhy. To si dnes, v době speciálních okruhů, kdy závodníci odmítají startovat na „nerovném“ povrchu, nedovedeme ani představit.
Avšak jeho aktivní činnost pokračovala v motorismu dále. Jeho mladší bratr Hugo také závodil a tak své zkušenosti předával jemu. Hugo sice motorům nerozuměl, za to uměl v závodech více riskovat. Proto o motocykly se mu staral Jaroslav a díky jemu dosahoval také výborných výsledků. Avšak i jeho závodní činnost záhy po svatbě skončila a zůstala jen legenda o „moravských závodnících“.
Jaroslav Tichý nebyl jen zahleděným technokratem, ale miloval i umění. Jeho druhým koníčkem bylo malířství. K malování měl nadání a tak se v tomto oboru i soukromě vzdělával. Vytvořil několik velmi zdařilých obrazů, které nyní vlastní jeho syn. Osobně se znal s Alfonsem Muchou, Adolfem Kašparem, Zdeňkem Zezulou atd. Avšak všechny sny, přání a touhy přerušila válka, kdy celá rodina přišla prakticky o veškerý majetek. Po slibném rozvoji po válce se zase znárodňovalo a tak zůstávala jen práce. Avšak i v této fázi naší národní historie se jeho schopnosti dovedly prosadit. To byl důvod, že jej n.p. Mototechna ponechala jako vedoucího v původní dílně a jeho kvality musela ocenit. I nyní byl cenným rádcem při vývoji a testování nových motocyklů. Když se jela Mezinárodní šestidenní v Gottwaldově (Zlíně) asistoval našim závodníků jako vyhledávaný odborník a pomocník.
V roce 1965 odchází do důchodu a věnuje se zahradě a včelám. Jeho posledním motocyklem Indian, na kterém udělal generálku byl můj stroj Indian Scout z.r. 1929, kterého jsem koupil v roce 1960. Kvalitu jeho práce jsem mohl ocenit při cestách do Itálie, Bulharska, Jugoslávie, Maďarska i Rakouska, kdy Indian sanovaný jeho rukama zvládal vše bez nejmenších problémů. A mohu se pochválit ještě něčím, byl jsem jeho posledním vyučencem na motocykly Indian.
Ještě několik hodin před svou smrtí jsme se domlouvali na pokračování renovace INDIAN 4, avšak tuto práci jsem už musel dokončit sám. Zemřel 24.7.1977 ve věku 74 let. Odešel člověk, kterého právem můžeme považovat za pionýra motorismu na Moravě, který celý svůj život zasvětil tomu krásnému, co my všichni máme také rádi.
Doc.Ing.Habil.Doc. Milan Vlček, CSc.
