Renaultu Alpine - sportovní úspěchy
Historie jednoho z nejkrásnějších sportovních automobilů značky Renault, modelu Alpine je pochopitelně spjata s účastí v automobilových rallye, a to nejen v Evropě, ale také v Československu.
Pro soutěžní nebo závodní vozy Renault Alpine připravoval špičkové motory také Amedé Gordini, který jej v roce 1964 obdařil objemem 1108 cm³ s výkonem 63 kW. Zadní náprava byla vybavena dvěma tlumiči na každém kole. O dva roky později předvedl motor 1300 S s výkonem 85 kW při 7200/min a kompresním poměrem 12:1. Motor s litinovým blokem s mokrými vložkami válců, hlavou válců z lehkého kovu, vačkovým hřídelem poháněným řetězem se musel nejdříve pořádně vytočit a teprve při 5000 otáčkách se „probouzel“ a poté katapultoval modrý zázrak dopředu. Vrcholem jeho práce byla „šestnáctistovka“ skupiny 4 o výkonu 127 kW.
Jízdní vlastnosti odpovídaly vozům s pohonem zadních kol. Dosti nešťastná konstrukce, tzn. motor hodně vzadu a výkyvné polonápravy, přetáčela vůz až do krajnosti. Kdo si však rychle zvykl, ten si s Alpinou už jen hrál a přesným řízením korigoval smyky na centimetry. Prostě auto pro opravdové labužníky. Kdo s ní uměl zacházet, tomu se odměnila perfektním pocitem v rychle projížděných zatáčkách.
Se soutěžními vozy Renault Alpine uměli skvěle zacházet hlavně francouzští jezdci jako Jean Luc Therier, Jean Pierre Nicolas, Jean Vinatier, Bernard Darniche, Jean Claude Andruet ale také třeba Švéd Ove Andersson.
Zvláště první polovina sedmdesátých let je považována za zlatý věk Renaultu Alpine. Verzi 1300 záhy vystřídal na rychlostních zkouškách typ 1600 SC s novým zavěšením zadních kol z modelu A 310. S dvěma dvojitými karburátory Weber vykazoval výkon 93 kW, resp. 110 kW. Od roku 1973 sbíraly vavříny vozy s objemem 1798 cm³ o výkonu 130 kW.
Poprvé daly vozy Renault Alpine v typicky modré barvě o sobě vědět v roce 1967, kdy v Coupe des Alpes dojel Andruet pátý, v následujícím roce už vyhrál Korsiku a Vinatier Rallye Vltavu, v roce 1969 vyhrál Roser před Vinatierem Rallye Mnichov – Vídeň – Budapešt. První velké vítězství vybojoval v roce 1970 Therier v Rallye San Remo a Rallye Akropolis, kde úspěch podtrhl třetí, resp. druhou příčkou opět Vinatier. V tomto roce se stal Andruet evropským šampionem a Darniche si připsal úspěch na Korsice.
Rok 1971 přinesl hned čtyři vítězství Ove Anderssona v Rallye Monte Carlo, Alpenfahrt, San Remo a Akropolis, což zajistilo značce Renault prvenství v ME značek (tehdy se MS nejezdilo). V roce 1973 si plamu vítězství z Monte Carla odnesl Andruet, když Andersson a Nicolas dojeli hned za ním, Therier s Nicolasem si připsali úspěchy v Portugalsku, Akropolis a San Remu, Darniche v Maroku atd. Také v tomto roce získávají Alpiny evropský titul. Slavnou sportovní éru uzavřel v roce 1975 Řek Siroco druhou příčkou v Akropolis.
Tehdejší Československo patřilo jedné z mála zemí, kde mohli diváci vídat také Renault Alpine, a to v první polovině sedmdesátých let díky Vladimíru Hubáčkovi. Prakticky všude, kde se objevil, neměl konkurenci. Právě to vyprovokovalo škodovku k vývoji vozu, který by mu mohl konkurovat. A tak se v některých rallye objevila Škoda 180/200 RS, předzvěst slavého modelu 130 RS. Z největších úspěchů Vladimíra Hubáčka jmenujme třeba Rallye Škoda 74 a 75, Barum rallye 72, 73, 75 nebo Rallye Tatry 71, 74 a 76.
Po odchodu do závodnického důchodu se Vladimír Hubáček nechal přemluvit a na Historic Rallye Vltava Alpinu opět vytáhl. Pak ji zase na dlouhých..let uložil, až vloni s ní vyjel jeho syn Petr Hubáček v rámci Historic Bohemia Show. Nejedno oko pamětníka zaslzelo, když vidělo vůz ještě s dobovým startovním číslem 12, které měl Vladimír Hubáček na svém voze při prvním ročníku Rallye Škoda v roce 1974. Renault Alpine se tak vrátil na místo činu.
Ještě musíme poznamenat, že vozy Renault Alpine nestartovaly pouze v rallye, ale i jako speciály s třílitrovým osmiválcem na okruzích. Úspěchy ve sportu nepřinášely značce jen prestiž, ale i zvýšenou poptávku.
Jindřich Lasík