Alois Bílek
Sedíme spolu u téměř starožitného kuchyňského stolu a probíráme staré časy, veterány a Švýcarsko, kde má Lojzík sestru. Najednou ztichne a zadívá se někam přes moje rameno. Po chvíli říká: „Jsem z toho všeho nějak moc unavený, furt mne bolí nohy a ty báby mi taky lezou na nervy. Asi jsem se měl na tu cukárnu vyprdnout.“
Chvíli oba mlčíme a je slyšet jen fičení větru. Na březen je venku pořádná zima. Po chvíli vstáváme a loučíme se. Ani jeden z nás asi netuší, že si podáváme ruky naposledy. Lojzík odešel navždy několik dnů nato 31. března 2006, zemřel jen pár kroků od místa, kde se před dvaasedmdesáti lety narodil ...
Začínal jako učedník v autodílně u Melichara těsně po válce. Pomalu získával vztah k technice, autům a motocyklům. Po čase přešel do brněnské Karosy, kde později získává i maturitu. Mezitím se ale věnuje závodním a soutěžním motocyklům. Láska ke starým strojům se „kterými začínal“ však trvá a není to pouhá nostalgie. Lojzík je u toho, když se v Brně pořádají první burzy, stává se členem Veteran klubu, ale nejraději tráví čas v dílně u zamilované Aerovky, nebo Škody 422. Je velmi kamarádský a nikdy neodmítne podat pomocnou ruku. Později, když se jeho profesí stává práce s učňovským dorostem, rád se dělí o své zkušenosti. Tady se poznáváme, když tu a tam zabloudí na letiště, kde jsou našim společným tématem závodní motocykly a motokára, která je jeho chloubou.
Pak přichází rok 1989 a s ním nové časy. V porevoluční euforii začíná Alois podnikat v tom, co by nikdo nečekal. Využívá vyjímečné kvalifikace své manželky a zřizuje v Křenovicích cukrárnu, která díky jedinečnému nadání paní Jitky získává zakrátko věhlas. Lojzík se stará o výstavbu, zásobování a tak trochu organizuje. Je to velká zátěž a na veterány nezbývá moc času. Nic naplat, pětašedesátka je na krku a důchod v nedohlednu, jak říkával sám. Tu a tam jej navštěvují staří přátelé, ale je čím dál méně času. Na podzim 2003, když mu táhne na sedmdesátku vyrážíme naposledy s jeho milovaným kabrioletem Škoda 422, tentokrát je to loučení. Ten záhy mění majitele a výtěžek putuje do čím dál složitějšího podnikání.
Ale Lojzík se pořád usmívá i když je na něm znát únava. Dál buduje bydlení potomkům, cukrárnu, zajímá se o starožitnosti. Je pořád na nohou a srší nápady stejně jako před třiceti lety. Odchází najednou, od rozdělané práce, když plánů měl ještě na dvacet let. Nikdo to už za něj nedodělá. Zůstává po něm prázdnota, kterou nikdo nezacelí. Věnujme mu proto krátkou vzpomínku.
autor: Mirek Gomola
foto: archiv autora a Al. Bílka
magazín TIPpro Oldtimer