Polní kuchyně PK vz. 26

Veterán

   My, starší, kteří jsem ještě bránili socialismus a mír, jistě vzpomínáme na doby, kdy jsem chodili během základní vojenské služby kolem autoparku. Zájemci o techniku si stroje samozřejmě prohlédli. Velmi často tam stávalo několik polních kuchyní. Oč vlastně šlo?
     V útvaru, kde jsem byl donucen sloužit, byly prapory složené z rot a skupin. Každý prapor měl kolem 60 vojáků a tím i vlastní týlové zabezpečení, v rámci toho i vlastní polní kuchyni. Tu  obsluhovalo vycvičené družstvo složené z technické obsluhy a kuchařů. Šlo o soupravu tvořenou tažným vozidlem Praga V3S, které bylo vybaveno proviantem a zásobami, stanem pro PK 26 a vlastní polní kuchyní.
    Z technického hlediska se tedy jedná o přípojné vozidlo nádstavbou umožňující vaření v polních podmínkách. Vlastní podvozek se skládá z pevného rámu s ojí, která je zakončena okem. Zakončení je buď přímé, k zapojení za V3S, případně s nádstavcem mimo  rovinu, který slouží k tažení za vozidlem nižším, např. GAZ, UAZ.
    Na podvozku je umístěna pevná náprava pomocí dvou podélných listových per. Kola jsou rozměru 18“, pneu 5,50 x 18 s civilním vzorkem (mnoho PK 26 proto bylo zakoupeno počátkem 90. let z vojenských výprodejů právě pro tato kola, kdy za pár tehdejších peněz se získaly pevné disky a novými pneumatikami hodící se na většinu českých veteránů z 30. let). Brzdu má vozidlo pouze ruční zajišťovací, za jízdy je bržděno táhnoucím vozidlem. 
     Na tomto podvozku je posazená a čtyřmi šrouby s křídlovou matkou zajištěná vlastní nádstavba kuchyně. Je obdélníkového tvaru svařená z ocelového plechu. Má vnitřní a vnější plášť. Vnitřní je shora uzavřen víkem, ve kterém jsou otvory. Tři velké výřezy pro varné nádoby, v přední části je otvor na komín. V tomto vnitřním plášti se topí.
     Vnější plášť je po stranách, vlastní oheň v něm již není. Jsou v něm opět otvory pro menší várnice, které jen udržují teplotu.
     Vlastní tři varné nádoby jsou z nerezového plechu opatřené tlakovým uzávěrem s pružinkou, něco na způsob tlakového Papinova hrnce. Mají hmotnost 20,5 kg a obsah 75 litrů. Boční várnice jsou opatřeny uzávěrem - pokličkou, která je zajištěna křídlovými matkami.
      Topení v PK 26 je dvojí. Varianta na naftu, kdy v přední části za rezervou umístěnou nad ojem se nachází tlaková nádoba na naftu. Nahoře je ventilek podobný tomu na pneumatikách. Z tažného vozidla je tato nádoba dohušťována na provozní tlak 3 atmosféry, což kontroluje tlakoměr v horní části tlakové nádoby. Pod tímto tlakem je panceřovým potrubím vedena nafta do zadní části PK, kde je umístěn ventil regulující množství přitékající a posléze hořící nafty – reguluje intenzitu hoření. Vlastní hoření vzniká v jednoduchém rozprašovači, který několika otvory vytváří „naftovou mlhu“, která hoří a vytápí vlastní PK. Zhruba po 30 minutách plného výkonu byly všechny varné nádoby schopny přijít k bodu varu.
     Druhou variantou je topení klasickým dřevem, což je poetičtější, ekologičtější a navíc, hořící nafta nevoní zrovna nejlépe, což se mnohdy mohlo projevit i na kvalitě stravy.
     Vozidlo, které znám stálo prokazatelně 15 let v suché stodole. Zajímavostí je, že nebyl zřetelný pokles tlaku vzduchu v nádobě s naftou, která byla z 75% plná a držela tlak 2,2 atmosféry. Svědčí o dokonalosti tohoto výrobku.
    Armáda používala tyto stroje jako přípojné vozidlo, ale tyto PK neměly vůbec žádné osvětlení určené k provozu na pozemních komunikacích. Tím, že byla PK užší než tažené vozidlo, počítalo se s tím, že povinné osvětlení zastane tažná V3S. Na PK jsou pouze na blatnících namontovány červené odrazky. Pokud se tedy tato vozidla v současnosti testují na "veteránské značky", je proto potřeba je vybavit světelnou rampou splňující podmínky provozu, což není tak velký problém. Viděl jsem PK bez světelné odnímatelné rampy s přímo namontovanými světly s vozidel UAZ, V3S, či dokonce normálního civilního přípojného vozíku.
      Dále jsem se setkal u většiny PK s výskytem různého množství vrstev nátěrů. byť v těchto PK nebylo nikdy zatopeno. Tyto nátěry prováděla armáda v rámci údržby NZ techniky a byly natřené většinou štětcem, a proto tedy velmi nekvalitně.
      Použití v praxi bylo problematické. Kuchyň byla rozpálená, obsluha náročná, špatný přístup ke kotlům. Vzpomínky pamětníků nejsou nejlepší. O něco lepší situace nastala, když se kuchyň sundala z podvozku a umístila se na čtyři ocelové nohy, které se umísťují na boční straně vnějšího pláště PK. V tomto samostatném fungování pod stanem k PK se dalo již vařit o něco lépe.
   Nyní jsou PK k vidění na různých srazech HV a přítel vojenské historie. Jsou příjemným zpestřením celé akce a navíc, souprava tvořená z Gaz 69 a PK 26 je velmi půvabná.

Výška kuchyně s komínem:  2.100 mm 
Délka kuchyně:                   2.438 mm 
Šířka kuchyně:                    1.565 mm
Rozvor:                              1.650 mm
Hmotnost kuchyně:              400/ 580 kg
Pouze ruční zajišťovací bubnová brzda
Max. rychlost podvozku 60 km/hod

Mgr. Tomáš Kunštátský

Veterán
Veterán
Veterán
Veterán
Veterán
Veterán
Veterán
Veterán
Veterán
Veterán
Veterán
Veterán
Veterán
Veterán
Veterán
Veterán
Veterán
Veterán
Veterán
Veterán
Veterán
Veterán
Veterán
Veterán
Veterán
Veterán
Veterán
Veterán
Veterán
Veterán
Veterán
Veterán
Veterán
Veterán
Veterán
Veterán
Veterán
Veterán
Veterán
 

 
img img img img img img img img
Eurooldtimers.com - Veterání, oltimer, historická vozidla Eurooldtimers.com - Veterání, oltimer, historická vozidla
6.11.2024
Copyright © 2000 - 2024 EuroOldtimers.Com TOPlist Reklama | Kontakt