Porsche 917
1969 Porsche 908 V této rubrice jen vzácně vzpomínáme na čistě závodní automobily, ale Porsche 917 byl tak výjimečným vozem, že si zaslouží naši pozornost. V roce 1970 vystřídal na pomyslném trůnu Ford GT40 a dvakrát po sobě vyhrál 24hodinový závod v Le Mans.
V druhé polovině šedesátých let minulého století zavedla mezinárodní automobilová federace FIA kategorii Sport pro závodní automobily se zdvihovým objemem do pěti litrů a minimální hmotností 800 kg. K homologaci přitom stačilo vyrobit pouze 25 identických vozů (dřívější kategorie vozů s objemem do tří litrů požadovala vyrobit k homologaci padesát kusů).
Firma Porsche začala s vývojem supersportovního vozu pro mistrovství světa značek vozů této kategorie v červenci 1968. Měla přitom jediný cíl: zvítězit konečně v celkovém hodnocení slavného 24hodinového závodu v Le Mans. Z časových důvodů se rozhodla předělat třílitrový osmiválec z typu 908 na plochý dvanáctiválec s objemem 4,5 litru, který dostal typové označení 912 a dosahoval úctyhodného maximálního výkonu 432 kW (587 k).
Také konstrukce podvozku se podobala typu 908. Základem byl prostorový rám svařený z hliníkových trubek. Karoserie byla vyrobena z polyesteru vyztuženého skelnými vlákny. Vpředu i vzadu měl vůz nezávislé zavěšení kol s nestejně dlouhými příčnými rameny a vinutými pružinami. Samozřejmostí byly bohatě dimenzované kotoučové brzdy na všech čtyřech kolech, vpředu s vnitřním chlazením. Ve snaze o maximální úsporu hmotnosti byla řada komponent vyrobena z titanu, magnézia a slitin lehkých kovů. Zajímavým detailem byla řadicí páka z balzového dřeva.
Za deset měsíců byl vývoj Porsche 917 dokončen a 12. března 1969 byl na ženevském autosalonu představen veřejnosti. Vystavovaný vůz byl nastříkán bílou barvou, příď vozu byla zelená. Po skončení autosalonu navštívila mezinárodní sportovní komise firmu Porsche a zjistila, že z 25 vozů vyžadovaných pro homologaci byly dokončeny jen tři. Už 20. dubna ale postavil Ferdinand Piëch, vnuk zakladatele firmy, před tovární halu 25 dokončených vozů 917, takže nic nebránilo homologaci.
Dětské nemoci
První zkoušky Porsche 917 prokázaly nestabilitu vozu při vysokých rychlostech. Aerodynamika vozu byla spíše přizpůsobena k dosažení co nejnižšího součinitele odporu vzduchu (0,4) na úkor přítlačné síly. Nepomohly ani úpravy zavěšení a zvýšení tuhosti rámu, takže jediným řešením se ukázalo prodloužení zadní části vozu a použití přítlačného křídla, dosud používaného jen ve formuli 1 a na závodech CanAm. Takto upravené vozy dostaly označení 917 L (Lang nebo také LH – Lang Heck), zbývající se zpětně značily 917K (Kurz).
K prvnímu ostrému nasazení došlo začátkem května 1969 v závodu na 1000 km ve Spa. „Devětsetsedmnáctka“ sice v tréninku překonala traťový rekord kola, ale v závodu skončila hned v prvním kole (vyhrálo Porsche 908). Další zkouškou před Le Mans byla o tři týdny později účast na Nürburgringu. Vůz zkoušeli v tréninku tovární jezdci BMW Dieter Quester a Hubert Hahne, do závodu ale nastoupili Brit David Piper a Australan Frank Gardner. Skončili na osmém místě a po skončení závodu nešetřili kritikou špatné ovladatelnosti vozu. Vůz dokonce nazvali „bestií na kolech.“
Poprvé v Le Mans
Po dalších úpravách nastoupilo do Le Mans 1969 několik vozů Porsche 917, ale hned v prvním kole došlo k tragické havárii jednoho z nich. Za jeho volantem našel smrt Brit John Woolfe. Vina na jeho smrti se přičítá tradičnímu startu v Le Mans se zběsilým úprkem jezdců ke svým vozům na druhé straně trati. Woolfe se pravděpodobně nedostatečně upoutal do bezpečnostních pásů. Dvacet hodin se držela v čele dvojice Britů Elford – Attwood na Porsche 917L, než je vyřadila technická závada. Ještě dříve vypadla německá dvojice Stommelen – Ahrens. Vyhráli Jacky Ickx a Jackie Oliver na Fordu GT40, Porsche 908 bylo druhé před dalším Fordem GT40.
Pro sezonu 1970 byla dohodnuta spolupráce se dvěma týmy. Prvním byl tým Johna Wyera (GT40 z jeho stáje vyhrál Le Mans 1969), sponzorovaným olejářskou firmou Gulf a druhým tým Porsche KG Salzburg. Technik z týmu Johna Wyera John Horsmann se podílel na úpravách zadní partie Porsche 917K, zatímco pod úpravami 917L se podepsal externí konzultant Robert Choulet.
Oba týmy sklízely v mistrovství světa značek 1970 od začátku jeden úspěch za druhým. Už v únoru 1970 obsadily s Porsche 917 první dvě místa na Floridě (24 hodin v Daytoně), následovala vítězství v Brands Hatch, Monze a Watkins Glenu. Hlavním konkurentem v sezoně 1970 byl Ferrari 512S, kterému se v březnu podařilo porazit v Sebringu Porsche 917. To ale už byl přede dveřmi prestižní závod v Le Mans.
Le Mans 1970
Do závodu bylo nasazeno pět vozů Porsche 917K a dva „dlouhé zadky“ 917L. Vítězem se stal rudý Porsche 917K z týmu Porsche KG Salzburg s číslem 23 a dosáhl tak první absolutní vítězství vozu Porsche v Le Mans. Za jeho volantem se střídali Němec Hans Herrmann a Brit Richard Attwood (ujeli 343 kol). Replika tohoto legendárního vozu je dnes umístěna v stuttgartském muzeu firmy Porsche. Další Porsche 917 z týmu Martini Racing (číslo 3) skončilo druhé (Larrouse – Kauhsen), když na rovince Mulsanne mu naměřili rychlost 386 km/h. Tento čtyřkolový zázrak si můžeme prohlédnout i zepředu, kde zaujme nízká příď, velká hlavní a mlhová světla pod průhlednými kryty a mohutný centrální stěrač čelního skla.
Zbývajících pět vozů nedojelo, včetně továrních jezdců Jo Sifferta a Briana Redmana, v jejichž voze byl použit motor s objemem 4,9 l a výkonem 447 kW (kvalifikovali se na třetím místě). Dalšími odpadlíky na 917L s motorem 4,9 litru byli Mexičan Pedro Rodriguez s Finem Leo Kinnunenem (číslo 21) z týmu John Wyer. Tento tým odmítl typ 917L nasadit, považoval jej za neperspektivní, a proto jel tento vůz v barvách Martini Racing. Rovněž motocyklový šampión Mike Hailwood se spolujezdcem Davidem Hobbsem skončili předčasně, tentokrát vinou cizího jezdce.
Le Mans 1970 bylo také dějištěm natáčení slavného filmu Le Mans v hlavní roli s nezapomenutelným Stevem Mc Queenem. Většina závodu se natáčela, některé kamery byly umístěny na voze Porsche 908.
Znovu na bedně – Le Mans 1971
Sezonu 1971 začaly Porsche 917 dalšími úspěchy. Už v lednu obsadily první dvě místa v Buenos Aires, stejně skončila i 24hodinovka v Daytoně, vyhrály i na Monze, ve Spa a na Österreichringu. Z nejvážnějších soupeřů odpadla stáj Ferrari, která sezonu vynechala, ale vozy 512M prodala soukromým týmům. Jeden z těchto vozů zakoupila a přestavěla stáj Penske a v Daytoně ukázal, že mu nechybí rychlost. Také Alfu Romeo 33/3 nebylo možné podceňovat.
Technici Porsche neusnuli na vavřínech a provedli na „devětsetsedmnáctkách“ řadu úprav, zvyšujících stabilitu a rychlost vozu. Velkými změnami prošel hlavně model 917/20, připravovaný pro účast v seriálu CanAm. Měl kuriózní růžové zbarvení s čárkovaně naznačeným řeznickým schématem prasete, včetně německých názvů. Dostal několik přezdívek, jako „lovec lanýžů z Zuffenhausenu“ nebo lapidárnější Pink Pig (růžové prase).
V závodě zvítězila s velkou převahou dvojice vozů Porsche 917K. Vyhrál vůz číslo 22 s posádkou Dr. Helmut Marko (Rakousko) a Gijs van Lennep (Nizozemsko) z továrnou podporovaného týmu Martini Racing, když ujeli rekordních 397 okruhů. O dvě kola méně ujeli Brit Richard Attwood a Švýcar Herbert Müller z týmu John Wyer Gulf Racing. Mezi odpadlíky byl i „Pink Pig“ řízený Němci Joestem a Kauhsenem.
V celém mistrovství světa značek ročníku 1971 vyhrálo Porsche 8 z 11 závodů. Nad další účastí typu 917 se ale stahovaly mraky, neboť FIA s předstihem oznámila pro ročník 1972 změnu předpisů, omezujících maximální zdvihový objem motoru na tři litry. Tím skončila účast vozů Porsche 917 v mistrovství světa značek, ale brzy našly další uplatnění na severoamerickém subkontinentu.
Seriál CanAm
Pro skupinu 7 americké závodní série CanAm připravil Porsche spyder 917/10, který v ještě větší míře využíval lehké materiály a byl vybaven zvětšenou nádrží, takže byl schopen absolvovat závod dlouhý 200 mil bez zastávky v boxech. Porsche pro závody CanAm byly otevřené spydery se svislými „ocasními“ křídly a velkými zadními spoilery. První starty na americké půdě ukázaly, že dvanáctiválec není dostatečně výkonný, aby dosáhl na vítězství (Jo Siffert přesto získal třetí místo na šestihodinovce ve Watkins Glen). Byl proto vybaven dvěma turbodmychadly, které zvedly výkon až k hranici 700 kW (950 koní). Přeplňovaný motor vyžadoval od jezdce velkou obezřetnost, neboť když zabrala turba, docházelo náhle ke skokovému zvýšení výkonu.
V sezoně 1972 závodili s Porsche 917 jezdci Mark Donohue a George Follmer (stáj Penske), ale poruchy a havárie jim zabránily sérii dokončit. Pro sezonu 1973 byl připraven typ 917/30 s přeplňovaným dvanáctiválcem 5,4 litru, který dosahoval výkonu 1100 až 1500 koní a maximální rychlosti přes 380 km/h. Vůz měl delší rozvor a zlepšenou aerodynamiku. Mark Donohue s ním dominoval a celý šampionát CanAm vyhrál. Podívejme se na tento závodní speciál trochu blíže. Karoserie dostala ostřejší rysy s velkými „nabírači“ vzduchu a impozantním okřídlením vzadu. Řidič seděl napravo od středové osy (všechny Porsche 917 měly „pravostranné“ řízení). Na záběru s odejmutým předním krytem je dobře vidět trubkový prostorový rám a nízký „posaz“ řidiče.
Když na Porsche nestačili soupeři, pomohly předpisy. Drastické snížení povoleného množství paliva vedlo k ukončení působení vozů Porsche 917 v závodech CanAm. Rozloučení bylo důstojné, na závodech Mid-Ohio 1974 skončil Brian Redman druhý a Hurley Haywood třetí.
V dalších letech se vozy Porsche 917 úspěšně účastnily v evropské variantě závodů CanAm, nazvané Interserie. Švýcar Herbert Müller vyhrál s Porsche 917 v ročníku 1974 a 1975. Ani to však neznamenalo konec závodění „devětsetsedmnáctek.“ Ještě v roce 1981 se tým Kremer Racing postavil s vozem 917K do závodu v Le Mans, ale po 82 kolech vypadl s poruchou motoru.
Dnes se Porsche 917 objevuje už jen na přehlídkách historických závodních automobilů, ale v historii vytrvalostních závodů mu patří jedno z nejpřednějších míst.
zdroj: auto.cz
