První řidiči to neměli lehké
Automobilů na světě přibývalo a přitom k jejich řízení nebylo třeba žádného oprávnění, žádných zkoušek. Jezdil každý, kdo měl odvahu si na hřmící obludu sednout a kdo měl sílu udržet rozkmitaná řídítka v žádoucím směru.
Neexistovaly dopravní předpisy ani dopravní značky a není divu že s rostoucím počtem motorových vozidel se volalo i po nutném řádu. Alespoň po takovém, který v některých městech platil pro koňská spřežení.
Sotva už kdo zjistí, kdy došlo k první dopravní nehodě, jež skončila před soudem. Je zaznamenána nehoda z pondělí 17. srpna 1896, kdy paní Driscollsová se svou dcerou a přítelkyní šly v Londýně na divadelní premiéru. Na okružní třídě přehlédly výstražnou tabuli "Pozor na vozidla bez koňského spřežení" a nevšimly si tří blížících se benzínem poháněných vozidel. Paní Driscollsová, jak líčí londýnský tisk, s hrůzou zírala na přibližující se obludu, kterou před tím v životě ještě neviděla. Na protest zvedla proti netvorovi slunečník, v příštím okamžiku však byla jedním z vozidel zachycena a usmrcena. Před soudem, který se konal po pěti dnech, hájil se řidič motorového vozidla, že je zkušeným a dobře vycvičeným řidičem, neboť již déle než čtyři týdny rozumí vozu a nejel rychleji než 4 míle, tedy něco přes 6 km v hodině, přičemž na uvedené třídě byla povolena rychlost čtrnáctimílová.
V Anglii po mnoho let platil ostudný praporkový zákon, podle něhož před každým vozidlem, které netáhla zvířata, musela kráčet osoba s červeným praporkem v ruce. Ale tento zákon, který značně zbrzdil rozvoj motorismu v Anglii, byl právě krátce před uvedenou nehodou zrušen, a tak nakonec vynesl soud rozsudek: "Paní Driscollsová svou vlastní nepozorností padla za oběť automobilu na veřejné silnici!"
Protože počet obětí automobilu neúměrně narůstal, nezbylo, než uzákonit zkoušky a vydávat úspěšným absolventům řidičská oprávnění: vůdčí listy. A zároveň v každé zemi vydat stručná dopravní pravidla, stanovit nejvyšší rychlosti a uzákonit první dopravní značky. Některé světové automobilky dodávaly zákazníkům svá vozidla i se šoférem, jiné, jako například Laurin a Klement, přímo v továrně zřizovaly první autoškoly. Časopis Sport a hry z dubna roku 1907 inzeruje:
"I tentokrát je to Laurin a Klement, kteří založili první chauffeurskou školu v Čechách! Vyhovujíce přání četných interessentů, zřídíme od 1. května tr. při továrně své školu pro řidiče vozů automobilních (chauffeury), mající za účel jednak majitelům motorových vozů poskytnutí příležitosti k názornému seznámení konstrukce vozů automobilních a znalosti v řízení, jednak vychovávati řidiče z povoláni ...
Řízení prvních automobilů totiž nebylo tak snadné jako dnes. Tak třeba u prvních automobilů s řídítky se ovládání spojky, řazení rychlostí, předstihu, bohatosti směsi, škrticí klapky a ruční brzdy, působící před diferenciál, muselo obsluhovat rukou.
Nejvyšší povolená rychlost byla nižší než dnes. V Praze se omezila na 15 km v hodině, ale mlčky se trpěla rychlost vyšší. Na volných silnicích se mohlo jezdit rychlostí 45 km/h, ovšem kolem školní mládeže jen 6 km za hodinu. Troubení se nepokutovalo, ale přímo nařizovalo. Předpis stanovil, že "výstražné signály mají býti ve městech krátké a budiž dávány zpravidla ruční houkačkou. Dlouhých signálů a hlučně znějících houkaček elektrických, nebo takzvaných klaksonů, má se užívati pouze na silnicích nebo ve vesnicích". Předpis určoval pro automobily houkačky s hlubokým tónem, kdežto pro motocykly s tónem vysokým.
Houkat se muselo povinně před nepřehlednou zatáčkou, na nepřehledné křižovatce, při předjíždění či když chodci přecházeli jízdní dráhu.
