General Motors před půl stoletím
Takřka po roce vám opět přinášíme přesně půl století staré novinky z koncernu General Motors. Jelikož šlo o dobu z našeho dnešního pohledu poněkud idealistickou, rozhodli jsme se tento článek doplnit nikoli zažloutlými fotografiemi, ale svěže barevnými kresbami z tehdejších inzerátů.
Pokud se o roku 1955 svého času psalo, že tehdy „trh s novými vozy v USA expolodoval“, těžko by se mohlo v roce 1956 něco výrazněji změnit. Velké automobilky prosperovaly, zatímco třeba firma Studebaker-Packard živořila a Kaiser se přesunul do Argentiny.
Rok 1955 byl úspěšný nejen díky ekonomickému rozmachu země. Naprostá většina amerických automobilek dokončila výstavbu svých nových velkokapacitních závodů a představila zcela nové modelové řady. Pro tento rok se staly typické motory V8, automatické převodovky s ovládáním na palubní desce, čtyřdveřové hardtopy, pérování zkrutnými tyčemi a trojtónové lakování. General Motors investoval celý bilion dolarů do modernizace modelových řad Pontiac, Oldsmobile, Buick a Cadillac a dalších 300 000 dolarů jen do vozů Chevrolet.
Ačkoli roku 1956 bylo v USA registrováno o téměř 17% méně nových vozů než v roce předchozím, přesto se prodeje vyšplhaly na čtvrtý nejlepší výsledek v dosavadních dějinách. Pokles produkce paradoxně téměř nezaznamenal segment luxusních vozů, ale ačkoli se levných Chevroletů prodalo za rok 1956 méně, tržní podíl značky Chevrolet se zvýšil.
Divize Buick měla k dispozici širokou škálu dvou a čtyřdveřových vozů Riviera, kterých se v roce 1956 vyrobilo celkem 635 158 kusů. Jejich obliba spočívala spíše v jízdních výkonech a lákavé cenové politice, než ve vzhledu, který zůstal veze změn. Buick (stejně jako Oldsmobile a Cadillac) byl totiž ve třetím, posledním generačním roce a pro rok 1957 se připravovaly nové typy. Jistý punc hot-rodu si ponechal model Century, který díky lehkému podvozku a osmiválci z Roadmasteru s výkonem 255 koní zrychloval z 0 na 100 km/h za 10,5 s a dosahoval rychlosti téměř 180 km/h.
Vedení Buicku opatřilo masky chladičů svých v druhé půli roku 1956 vyrobených vozů velkým znakem se zřetelně vyznačeným modelovým rokem. V říjnu kupující kvitovali letopočet 1957 s povděkem, zato v červenci roku 1957 už to bylo horší. Proto z vozů Buick tento prapodivný nápad během tohoto roku v tichosti zmizel.
Praktiky tehdejších prodejců a celých kampaní, nezřídka připomínající hadrníky na trhu, byly trnem v oku tehdejším filozofům. Za všechny zmíním studii Chromované kolosy: General Motors a jeho doba Eda Craye. Vzbudila velký ohlas, ačkoli její věrohodnost narušovaly některé výroky třeba o „šestimetrových oploutvených Chevroletech“, které však vůbec neexistovaly. Podobní badatelé zastávali názor, že co je dobré pro GM, to je špatné pro vlast. Podle Craye se například podíl automobilového průmyslu na celkovém průmyslu USA zvýšil zhruba z třetiny v třicátých letech na 50,8 % v roce 1956. Skutečností však zůstává, že koncern investoval stamiliony dolarů do zvyšování výkonů, zatímco na bezpečnost plynulo jen minimum prostředků. Doplňkové výbavy byly totiž pro výrobce zlatým dolem. Na druhou stranu bylo jasné, že moderní pneumatiky byly mnohonásobně bezpečnější než obutí z let dvacátých. To proto, že se investovaly značné sumy na jejich vylepšování, ale podobné to bylo i s brzdami, zavěšením kol a celokovovými karosériemi. To se však v dobových studiích nedočtete. Kdyby jejich autoři napřeli své síly k nestrannému porovnávání skutečností, byly by nám dnes jejich práce cennými historickými prameny.
Je až s podivem, že v dobách koní a bryček byla úmrtnost na cestách zhruba desetkrát vyšší než v roce 1956, kdy byly statistiky zabitých při dopravních nehodách zároveň čtyřikrát lepší než v roce 1920. Bylo to také jistě díky zavedení celokovových karosérií, hydraulických brzdy (Chrysler, GM), automatických převodovek (Oldsmobile) nebo startérů (Cadillac). Na druhou stranu, když v roce 1950 zavedla automobilka Nash, blízká leteckému průmyslu, bezpečnostní pásy na sedadlech, začala se jejím autům veřejnost vyhýbat jako nakaženým morem. Podle ní bylo auto, které musí mít pásy, málo bezpečné. Ford roku 1956 zase investoval do reklamní kampaně založené na bezpečnosti miliony dolarů, ale zákazníky spíše zajímalo, za jak dlouho nová Crown Victoria „udělá“ čtvrtmíli. Automobilky byly zkrátka tlačeny k tomu, aby veřejnosti nabízely přesně to, co chtějí, ať už to bude dobré, nebo špatné.
Cadillac, podobně jako Buick, touto cestou v roce 1956 šel. Objevil se zde nový čtyřdveřový Sedan de Ville, kupé Eldorado bylo přejmenováno na Seville (v otevřené verzi pak Biarritz). Cadillac za rok 1956 prodal o 14 000 vozů více než v roce předchozím. Jedním z mála nedostatků vozů Cadillac byly jejich nepovedené osmiválce 5,8 l, u nichž se záhy začaly projevovat měkké ventily a další zásadní nedostatky. Ty byly odstraněny teprve v roce 1959, kdy byl motor převrtán na 6,2 l.
Chevrolet využil svých sportovních úspěchů v závodě do vrchu Pikes Peak a na tratích NASCAR. Uveden byl nový osmiválec s okázalým označením Super Turbo-Fire V8 s výkonem 205 koní. Studie Impala spolu s modely Bel Air a 210 patřily k nejhezčím Chevroletům padesátých let. Ale Chevrolet zabodoval také v kauze Corevette.
Tento sportovní vůz nebyl za první tři roky svého života nijak úspěšným. Například v roce 1954 se prodalo jen 3 640 těchto vozů. I když byly takřka všechny corvetty z roku 1955 vybaveny novým vidlicovým osmiválcem, oslnivý úspěch nezaznamenaly, a to hlavně díky svým automatickým převodovkám řady Powerglide a kontroverznímu designu. Proto bylo rozhodnuto neúspěšnou anabázi jménem Corvette v tichosti ukončit. Skupina vlivných milovníků těchto vozů, vedená mužem jménem Zora Arkus – Duntov, nakonec prosadila pokračování výroby a pro rok 1956 byl připraven vůz Corvette ve zcela novém kabátě.
Byla to výrazná změna. Harley Earl připravil krásně klenutou karosérii. Šestiválcové motory byly z nabídky zcela vypuštěny, zatímco jednotka V8 „small-block“ byla upravena pro zvýšení výkonu na 225 koní. Důležitější však bylo, že vozy Corvette byly konečně nabízeny i s převodovkou s manuálním řazením, navíc byly zahájeny práce na vývoji zcela nové čtyřstupňové skříně. Ačkoli se nových vozů této řady v roce 1956 prodalo pouze 3 467 kusů, během dvou let došlo k obratu a produkce Corvett se pohybovala v řádu desetitisíců vyrobených vozů ročně.
Modelová škála značky Chevrolet se pro rok 1956 dále rozrostla, a to hlavně díky vozům combi v řadě 210. K jejich pohonu sloužily základní šestiválce s výkony od 140 koní, ale připlatit si bylo možné i za „small-block“ V8, který šlo vyladit až na stejný výkon jako v Corvettě, tedy na 225 koní. Chevrolet toho roku dosáhl celkového podílu na americkém trhu ve výši 28%.
Oldsmobily byly pro rok 1956 faceliftovány (řečeno dnešní terminologií). Dostaly mohutnější příď ve stylu studie Starfire a dvojtónové lakování bylo dále zvýrazněno. Výkon motoru se zvýšil na 230 koní pro model 88, resp. na 240 koní u ostatních typů. Značce Oldsmobile se přesto v roce 1956 příliš nedařilo, podobně jako dalším značkám z nižší střední třídy (Pontiac, Chrysler nebo Ford). Prodeje ve srovnání s rokem předchozím sice poněkud vázly, ale téměř půl milionu vozů vyrobených roku 1956 není zrovna špatným výsledkem.
Také Pontiac do roku 1956 vstoupil s upraveným vzhledem. Design byl však méně jedinečný a upřímně řečeno ošklivější. Objem motoru překročil hranici pěti litrů, ale například v modelu Star Chief dával výkon jen 227 koní. Není divu, že světlo světa v tomto roce spatřilo jen 405 000 nových Pontiaců, což však stačilo k obsazení šesté příčky mezi americkými výrobci.
Po řadě novinek v roce 1955 zůstalo v kategorii užitkových vozů vše více méně při starém. Motory V8 však byly k dispozici prakticky ve všech vozech a bezdušové pneumatiky se staly takřka samozřejmostí. Nabídka užitkových vozů GM všech kategorií přesáhla stovku, divize GMC vyráběla dokonce omezené série lehkých a středně těžkých náklaďáků s pohonem všech kol.
Takový byl tedy rok 1956 v koncernu General Motors. Nebyl sice tolik úspěšný jako rekordní rok 1955, ale blýskalo se na časy: úspěchy roku 1957 měly zastínit vše, co se dosud událo ...
autor: Jiří Duchoň
foto: archiv autora
Laskavostí magazínu TIPpro Oldtimer
