Polní kuchyně PK vz. 26
My, starší, kteří jsem ještě bránili socialismus a mír, jistě vzpomínáme na doby, kdy jsem chodili během základní vojenské služby kolem autoparku. Zájemci o techniku si stroje samozřejmě prohlédli. Velmi často tam stávalo několik polních kuchyní. Oč vlastně šlo?
V útvaru, kde jsem byl donucen sloužit, byly prapory složené z rot a skupin. Každý prapor měl kolem 60 vojáků a tím i vlastní týlové zabezpečení, v rámci toho i vlastní polní kuchyni. Tu obsluhovalo vycvičené družstvo složené z technické obsluhy a kuchařů. Šlo o soupravu tvořenou tažným vozidlem Praga V3S, které bylo vybaveno proviantem a zásobami, stanem pro PK 26 a vlastní polní kuchyní.
Z technického hlediska se tedy jedná o přípojné vozidlo nádstavbou umožňující vaření v polních podmínkách. Vlastní podvozek se skládá z pevného rámu s ojí, která je zakončena okem. Zakončení je buď přímé, k zapojení za V3S, případně s nádstavcem mimo rovinu, který slouží k tažení za vozidlem nižším, např. GAZ, UAZ.
Na podvozku je umístěna pevná náprava pomocí dvou podélných listových per. Kola jsou rozměru 18“, pneu 5,50 x 18 s civilním vzorkem (mnoho PK 26 proto bylo zakoupeno počátkem 90. let z vojenských výprodejů právě pro tato kola, kdy za pár tehdejších peněz se získaly pevné disky a novými pneumatikami hodící se na většinu českých veteránů z 30. let). Brzdu má vozidlo pouze ruční zajišťovací, za jízdy je bržděno táhnoucím vozidlem.
Na tomto podvozku je posazená a čtyřmi šrouby s křídlovou matkou zajištěná vlastní nádstavba kuchyně. Je obdélníkového tvaru svařená z ocelového plechu. Má vnitřní a vnější plášť. Vnitřní je shora uzavřen víkem, ve kterém jsou otvory. Tři velké výřezy pro varné nádoby, v přední části je otvor na komín. V tomto vnitřním plášti se topí.
Vnější plášť je po stranách, vlastní oheň v něm již není. Jsou v něm opět otvory pro menší várnice, které jen udržují teplotu.
Vlastní tři varné nádoby jsou z nerezového plechu opatřené tlakovým uzávěrem s pružinkou, něco na způsob tlakového Papinova hrnce. Mají hmotnost 20,5 kg a obsah 75 litrů. Boční várnice jsou opatřeny uzávěrem - pokličkou, která je zajištěna křídlovými matkami.
Topení v PK 26 je dvojí. Varianta na naftu, kdy v přední části za rezervou umístěnou nad ojem se nachází tlaková nádoba na naftu. Nahoře je ventilek podobný tomu na pneumatikách. Z tažného vozidla je tato nádoba dohušťována na provozní tlak 3 atmosféry, což kontroluje tlakoměr v horní části tlakové nádoby. Pod tímto tlakem je panceřovým potrubím vedena nafta do zadní části PK, kde je umístěn ventil regulující množství přitékající a posléze hořící nafty – reguluje intenzitu hoření. Vlastní hoření vzniká v jednoduchém rozprašovači, který několika otvory vytváří „naftovou mlhu“, která hoří a vytápí vlastní PK. Zhruba po 30 minutách plného výkonu byly všechny varné nádoby schopny přijít k bodu varu.
Druhou variantou je topení klasickým dřevem, což je poetičtější, ekologičtější a navíc, hořící nafta nevoní zrovna nejlépe, což se mnohdy mohlo projevit i na kvalitě stravy.
Vozidlo, které znám stálo prokazatelně 15 let v suché stodole. Zajímavostí je, že nebyl zřetelný pokles tlaku vzduchu v nádobě s naftou, která byla z 75% plná a držela tlak 2,2 atmosféry. Svědčí o dokonalosti tohoto výrobku.
Armáda používala tyto stroje jako přípojné vozidlo, ale tyto PK neměly vůbec žádné osvětlení určené k provozu na pozemních komunikacích. Tím, že byla PK užší než tažené vozidlo, počítalo se s tím, že povinné osvětlení zastane tažná V3S. Na PK jsou pouze na blatnících namontovány červené odrazky. Pokud se tedy tato vozidla v současnosti testují na "veteránské značky", je proto potřeba je vybavit světelnou rampou splňující podmínky provozu, což není tak velký problém. Viděl jsem PK bez světelné odnímatelné rampy s přímo namontovanými světly s vozidel UAZ, V3S, či dokonce normálního civilního přípojného vozíku.
Dále jsem se setkal u většiny PK s výskytem různého množství vrstev nátěrů. byť v těchto PK nebylo nikdy zatopeno. Tyto nátěry prováděla armáda v rámci údržby NZ techniky a byly natřené většinou štětcem, a proto tedy velmi nekvalitně.
Použití v praxi bylo problematické. Kuchyň byla rozpálená, obsluha náročná, špatný přístup ke kotlům. Vzpomínky pamětníků nejsou nejlepší. O něco lepší situace nastala, když se kuchyň sundala z podvozku a umístila se na čtyři ocelové nohy, které se umísťují na boční straně vnějšího pláště PK. V tomto samostatném fungování pod stanem k PK se dalo již vařit o něco lépe.
Nyní jsou PK k vidění na různých srazech HV a přítel vojenské historie. Jsou příjemným zpestřením celé akce a navíc, souprava tvořená z Gaz 69 a PK 26 je velmi půvabná.
Výška kuchyně s komínem: 2.100 mm
Délka kuchyně: 2.438 mm
Šířka kuchyně: 1.565 mm
Rozvor: 1.650 mm
Hmotnost kuchyně: 400/ 580 kg
Pouze ruční zajišťovací bubnová brzda
Max. rychlost podvozku 60 km/hod
Mgr. Tomáš Kunštátský
