Packard Twin Six 299 - posedlost dvanácti válci
Některé automobily mají svůj výjimečný osud: ovlivní dějiny na spoustu let dopředu, ale ne jako součást nějaké modelové řady, ale jen samy o sobě. Mezi tato nevšední vozidla patří závodní Packard Twin Six Liberty 299, na nějž se často odvolával Enzo Ferrari jako na původce své vášně pro motory s uspořádáním V12. Proto by tento neobyčejný stroj mohl být považován za součást legendy jménem Ferrari.
Packard Twin Six 299 byl závodní speciál, osazený vidlicovým dvanáctiválcem o objemu 299 kubických palců, tedy rovných pěti litrů. Packard záhy nato vyvinul ještě podobnou jednotku, která však měla zdvihový objem oslnivých 905 kubických palců, neboli patnáct litrů! Zmíněné motory byly prototypy, s jejichž použitím ve sportovních vozech se ani v nejmenším nepočítalo. Mělo jít především o ověření nových konstrukčních řešení, na nichž by mohla být založena nová typová řada leteckých motorů věhlasné značky Liberty.
Ralph De Palma, slavný italo - americký závodník té doby, se však zasadil o to, aby nakonec tyto motory přeci jen byly zasazeny do závodních podvozků. Na konci jara 1916 začala stavba vozu s motorem 299 a ještě začátkem téhož léta byl tento stroj připraven pro nasazení v závodech.
V roce 1919 byly vyrobeny hned tři prototypy většího modelu s motorem 905. Jeho dějiny se začaly psát několika opulentními demonstracemi na jaře roku 1919. Debut modelu 905 se odehrál ve floridské Daytoně 12. února 1919. De Palma zde s tímto vozem předčil všechna očekávání a ustanovil nový národní rekord na jednu míli s pevným startem. Podle neověřených údajů byl tento rekord překonán teprve roku 1952.
Další prezentace vozu typu 905 proběhla 15. března 1919 v Santa Monice v Kalifornii. De Palma však nakonec ve vypsaném závodě startovat nemohl, protože vůz 905 byl pouze monopost, zatímco předpisy vyžadovaly v kokpitu přítomnost mechanika.
De Palmova poslední prezentace vozu 905 se konala v Ascotu poblíž Los Angeles 23. března 1919. Poté soustředil svoji pozornost k závodu 500 mil v Indianapolis, kde v květnu téhož roku získal s vozem typu 299 dobré šesté místo, ačkoli se jízda neobešla bez problémů.
Jak a proč se De Palmův Packard 299 dostal do Itálie, to není jasné. Je totiž s podivem, že se předmět takového technologického a ekonomického významu dostal do daleké Itálie, která navíc ještě silně krvácela po zhoubném válečném konfliktu. Pravdou je, že vůz tohoto typu nechal zřejmě přivézt Vincenzo Florio, který chtěl obnovit svůj slavný závod Targa Florio. Kalendář sportovních akcí byl však v té době plný finančně silně dotovaných závodů, což Floriovi dávalo jen chabou naději, a tedy i málo rozumných důvodů kupovat v Americe skvělý, ale příliš drahý závodní vůz. Je tu však několik důvodů, které nám pomohou pochopit cestu tohoto vozu do Itálie. Automobilka Packard měla v Miláně své zastoupení vedené Albertem Chiesaou, a to na adrese Boccacio 17. Jen kousek odtud sídlilo zastoupení firem Cole Aero Eight a Lee Tires, známého výrobce „fantastických nepropíchnutelných pneumatik“, jak zněla reklamní formulace. Obě tato zastoupení, Cole a Lee Tires, vedl Giorgio Giorgi. Firmy Giorgia a Chiesaa spolu sdílely nejen stejnou poštovní adresu, o čemž svědčí obrovská publicita speciálu Packard 299, která se mu dostala od italského tisku hned po příjezdu do Itálie, kde však šlo pravděpodobně spíše o propagaci pneumatik Lee Tires, než značky Packard.
Poprvé se Packard 299 v Itálii prezentoval na „Čtvrtém závodu do vrchu Parma - Poggio di Berceto“, který startoval 20. května 1920. Týden před tím se v časopise Sport Gazzetta objevila reklamní fotografie tohoto vozu s popiskem „Skvělý, rekordy lámající dvanáctiválcový Packard na pneumatikách Lee Tires; za volantem Ettore Osella.“ Tento Osella byl spíše schopný obchodník, než dobrý řidič, který by byl srovnatelný s De Palmou, který navíc speciál Packard řídil jen na amerických plážích a oválných drahách. Nikdo vůz dosud nezkoušel na úzkých a křivolakých silničkách v Itálii a Osella z něj byl hned po první zkoušce znechucen a nechtěl s ním již nic mít.
Po selhání Packardu ještě před začátkem jeho prvního závodu na evropské pevnině to s ním kupodivu nevypadalo úplně nejhůř. V depu si jej pečlivě prohlížel Enzo Ferrari, který byl se svou Isottou Fraschini zařazen do stejné kategorie jako Packard. Po špatných zkušenostech ze závodu Parma - Poggio di Berceto Packard opustil Osellovy ruce. Poté se jej ujal Eugenio G. Silvani, šéf speciálního sportovního oddělení Fiatu. Ve své dílně na via Modena 10 se tento milánský technik pustil do rychlého průzkumu a upravování amerického stroje. To byl zrod první mutace Packardu 299, podruhé se vůz přerodil pod rukama samotného Enza Ferrariho. Ve voze SB, který Silvani krátce na to postavil na podvozku Bugatti Type 13 pro Ferrariho, lze zřetelně spatřovat inspiraci Packardem 299, stačí se podívat jen na masku chladiče.
Eugenio Silvani, se svým věrným mechanikem Bottou po boku (proto zkratka SB), představili upravený Packard na závodě do vrchu Susa - Moncenisio. I přes optimistické předpovědi skončil i tento pokus fiaskem. Silvani napsal článek s názvem "Jak jsem ztratil Susa - Moncenisio", v němž účelově deklaroval důvody svého neúspěchu. Mimo jiné zde psal, že "příčinou ztráty závodu byl nepravidelný přísun benzínu, jenž zavinil sérii samozápalných explozí. Okamžitě mi bylo jasné, že takto závažné potíže mohou vést k přílivu vody do karburátoru, proto jsem se pokusil snížit otáčky motoru přeřazením na první rychlostní stupeň a pomalou jízdou. V tu chvíli však již byl motor přehřátý natolik, že voda v chladiči začala vřít…" Snad pochopitelná výmluva. Hned 20. listopadu se však Silvanovi dostalo satisfakce, když v závodě na letmý kilometr v Gallarate s Packardem zvítězil.
Je jasné, že zde zvítězil díky výkonu svého vozu, který zcela zastiňoval veškeré konkurenty. Ale ani Silvani nebyl schopný naplno zkrotit nadměrný výkon amerického speciálu, takže závod byl poměrně pomalý. Tehdejší tisk nešetřil kritikou, psal například toto: "Od Silvaniho dvanáctiválcového Packardu jsme upřímně řečeno čekali více. Trať nebyla v dobrém stavu a počasí komplikovalo závodníkům život, což s sebou přineslo jen slabé časy. Průměrná rychlost vítězného Silvaniho proto nepokořila stále platný italský národní rekord z roku 1913…." Packard na evropské pevnině závratných úspěchů nedosahoval, ale nebylo to zřejmě pouze z důvodu špatných jízdních vlastností nebo neschopnosti závodníků. Ačkoli Osella nebyl žádnou hvězdou, Silvani díky svým pokusům na Packardu byl. Roku 1923 jej oslovil Gabriel Voisin a požádal jej, aby řídil jedno z jeho nevšedních závodních aut.
Zásadním důvodem slabých výkonů Packardu 299 na italských kolbištích byly zřejmě paradoxně právě již zmíněné pneumatiky Lee. Pro závody na amerických plážích volil De Palma speciální měkké gumy. Pneumatiky značky Lee Tires však na křivolakých alpských tratích zřejmě nebyly schopné přenášet vysoký výkon Packardu na vozovku. Na dobových fotografiích ze závodů je vidět nepravidelné opotřebení těchto pneumatik, což naznačuje, že skutečně pro daný úkol nebyly tím pravým.
Jen měsíc po vítězství v Gallarate triumfoval Silvani prvním místem v prvním ročníku vrchařského závodu Vermicino - Rocca di Papa. Pomohlo mu k tomu také to, že zde startovali téměř výhradně amatéři (ze slavných se zde objevili jen Masetti a Ascari). To však na Silvanově úspěchu nic neubírá.
Nadějí pro Silvana byl příjezd baronky Antonietty Marii Avanzo, známé svými úspěchy na motocyklech. Mezi ní a Packardem 299 ihned vzplála láska na první pohled. Za krátký čas tento fantastický vůz putoval do vlastnictví mladé baronky, a to za neuvěřitelných 280 000 lir. Eugenio Silvani slíbil, že se postará o doručení vozu v nejlepším pořádku.
Místem prvního startu statečné baronky na jejím novém Packardu byla pláž dánského ostrova Fanoe, kde se 2. července 1921 odehrálo důležité setkání nejlepších závodníků severní Evropy. Soutěž spočívala v měřeném jednokilometrovém úseku pláže, po níž se každý vůz řítil maximální rychlostí. Je jasné, že takový závod se pro dvanáctiválcové monstrum Packard hodil nejlépe. Baronka později vzpomínala takto: "Pro svoji premiéru jsem si zvolila ostrov poblíž Kodaně. V plné rychlosti však náhle můj Packard vzplál, proto jsem s ním zajela do vody. Šíleně jsem zuřila při vzpomínce na to, kolik mě to auto stálo! Přísahala jsem, že bych jej okamžitě vyměnila za obyčejný Fiat 501. Když jsem se poté vrátila do Itálie, Antonio Ascari, který byl incidentu s Packardem v Dánsku přítomen, měl pro mě připraven úplně nový Fiat 501, který jsem pak používala řadu let. Packad poté putoval z ruky do ruky, ale zřejmě nepřinesl nikomu nic dobrého. S výjimkou Enza Ferrariho, který si jej vzal za vzor svých pozdějších motorů V12." Packard se skutečně u nikoho dlouho neohřál, až byl nakonec v roce 1925 prodán továrníku jménem Jesse Lasky z Los Angeles, který jej nechal přestavět sportovní auto.
Ačkoli jsou historikové Enza Ferrariho k jeho inspiraci dvanáctiválcovým Packardem skeptičtí, Mistr sám ji přiznává ve své knize "My Terrible Joys". Jeho vyprávění o historii fantastického Packardu 299 v Itálii se sice od vzpomínek baronky Avanzové v detailech liší, ale to na lesku tohoto monstra nic neubírá.
autor: Valerio Moretti (Automotive History Review), autorský překlad: Jiří Duchoň
magazín TIPpro Oldtimer
